KAREL SÝS

Pavol Janík je rodinné stříbro LUKu.

Jako člen Unie českých spisovatelů přispíval a přispívá do Obrysu-Kmene i do LUKu. Co říkám „přispívá“. Tvoří jeho základní kádr. Je poněkud smutné, že dnes představuje jednu z málo spojnic se slovenskou literaturou a žurnalistikou. Ale za to mohou nenormální mezilidské a vlastně i lidské poměry v celém bývalém soustátí, ba v celé Evropě a světě.

Pavol Janík je především básník. Básník, který dokonale ovládá jemné předivo mateřského jazyka, aniž by je zneužíval pro laciné předvádění triků a fines. A také výtečný překladatel z češtiny. Překládání z češtiny do slovenštiny a naopak bývá omylem považováno za hračku.

Neplatí to ani pro novinařinu, tím méně pro poezii.

Byl a je naším vyslancem v Bratislavě, i když se vinou nejrůznějších animozit vztah mezi oběma literaturami zhoršil. Mnozí možná řeknou, že ze mne mluví stařecká plačtivost. Nikoli, patřím ke generaci, která ještě zažila opravdové básnické bratrství. Jednou o tom řeknu víc v pamětech.

Teď ale chci Pavlu Janíkovu popřát k narozeninám hlavně hodně zdraví. Ve svých pětasedmdesáti vím, že přát víc není třeba.