IVO HAVLÍK
„V posmrtně vydaných vzpomínkách Divný čas, divná láska máma píše i o svých láskách z válečné doby. Přiznám se, že mě to překvapilo, protože nikdy předtím se přede mnou o těchto věcech nezmínila. Až když jsem rukopis vzpomínek – ještě za jejího života – přepisoval pro případné vydání, zeptal jsem se na důvod její otevřenosti. Naznačila mi, že jde už vlastně o její poslední literární projev a že už nemá nic, co by chtěla před svými čtenáři tajit,” řekl autorovi tohoto literárního pátrání Vladimír Kolár, syn české spisovatelky a televizní a filmové scenáristky Jaromíry Kolárové (24. srpna 1919 – 21. ledna 2006).
Byl tu jiný svět než v Praze
Jaromíra Kolárová, za svobodna Setničková, pozdější autorka několika knih, například Krutá láska, Náš malý, maličký svět, Můj chlapec a já; a filmových scénářů, například Holky z porcelánu, Léto s kovbojem, Zastihla mě noc (o Jožce Jabůrkové, komunistické novinářce a jediné člence zastupitelstva hl. města Prahy umučené nacisty; režie Juraj Herz, hudba Michael Kocáb), Démantová spona (o nenaplněném vztahu Karolíny Světlé a Jana Nerudy), v mládí často jezdila z rodné Prahy na Českomoravskou vrchovinu.
„Jezdila jsem do Hřišť nebo do Modlíkova, obě vesnice byly u Přibyslavi, z nádraží se šlo vždycky do pěkného kopce. Dovolená byla zároveň příležitost získat nějakou aprovizaci. Strýček v Hřišti byl velmi charakterní a spravedlivý člověk a dal mi něco málo zadarmo, nedovolil mi zaplatit. Teta v Modlíkově byla obchodnice a sehnala za peníze všecko.”
Život na Vysočině se studentce, které Němci uzavřeli univerzitu, jevil klidnější než v Praze: „Byl tu jiný svět, svět rostlin a hmyzu, ptáků a veverek, myšek a ryb. Nebyla tu válka, nebyly tu tlampače, nebyly tu krvavé plakáty. Byla tu neposkvrněná krajina, proměnlivá na každém kroku, jeřáb s bobulkami teprve zardělými, mokrá loučka, duhová skvrna ve šlápotě, pokroucené borovice směrující vzhůru ke slunci.”
Když Gajda zapomněl na agitaci v Modlíkově
Přesto Kolárová popisuje jedno rozčarování občanů Modlíkova: „Vesnice prožila zklamání, ještě před dvěma roky tu agitoval generál Gajda, klekl si před pomníkem padlých a přísahal, že spasí republiku. Prodávala se tu též sága o jeho hrdinských činech, kniha se jmenovala Radola, a já se bláhově domnívala, že jde o román o ženské hrdince. A tak jsem ho začala v posteli číst a bylo to tak dobrodružné, že mě to zaujalo. Jenže generál pro vesnici nic neudělal, vlastně ani nemohl, vypravili k němu delegaci, která zjistila, že už milý Radola zapomněl, že nějaký Modlíkov existuje, a koukal na delegaci jako vyoraná myš. Lidé, i můj strýc, to vzali jako urážku a na české fašisty zanevřeli. Třeba by bylo méně utrpení, kdyby si voliči mohli svého kandidáta prohlédnout hezky zblízka.“
(Radola Gajda, vl. jménem Rudolf Geidl, účastník bitvy u Zborova, byl v roce 1926 jako velitel generálního štábu čs. armády propuštěn pro důvodné podezření z účasti na pokusu o státní převrat, rok na to založil Národní obec fašistickou – pozn. IH).
Tančilo se ve zvířeném prachu zatemněného špejcharu
Na rozdíl od Prahy se mládež ve vnitrozemí i za válečného běsnění bavila. – „Vzhledem ke 'zkracování fronty' byly v protektorátu zakázány veškeré zábavy, smích byl na indexu, stejně tak divadlo i tanec. Ale venkovská mládež se nevzdávala, tančilo se ve stodolách, na špejcharech, kde se dalo… Ve špejchaře musel být zatemněn každý vikýř, nohy zvedaly prach i osiny, byla jsem na té tancovačce jednou, a málem jsem se zadusila. Proč jsme pro takový nesmysl riskovali život, je mi dosud záhadou. Ale byla v tom zřejmě nejen touha zatancovat si, ale dokázat sám sobě, že se zákazy nedáme zdeptat a že na nás Němci prostě nemají.“
Když z vody vyšla nahá, objevil se hezký muž
Navzdory kruté době Kolárová prožívala své lásky, neboť… „mnoho jsem o lásce přečetla, mnoho prožila, mnoho promyslila a mnoho napsala, ale stejně jsem neodhalila její tajemství… Namlouvám si, že láska se nemůže rozptýlit v nic, že někde bloudí vesmírem a zrodí se z ní nový život.“
Jednu ze svých válečných lásek, byť tu nejkratší, Jaromíra Setničková potkala při koupání v rybníku, který ve svých pamětech umisťuje mezi Hřiště a Modlíkov, nemůže být pochyb, že šlo o rybník Rejholec, který je dnes rezervoárem pitné vody a koupání v něm je zakázáno.
„Za chvíli jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje, vynořila jsem se z tůně, natáhla na nahé tělo šaty a obula sandálky. A v tom se odněkud objevil mladý a hezký muž, usmáli jsme se na sebe.
„Vy jste faun?“ zeptala jsem se.
„Ne, já jsem Láďa Novák z mlíkárny.“
Mlékárna byla asi tři kilometry, zřejmě se vracel z práce a o lesních bůžcích neměl tušení.”
Proti následné scénce milování v borůvčí a dalším několika autorčiným protektorátním láskám, přiblíženým překvapivě otevřeně, staví literární kritik Alexej Mikulášek „šokující cudnost, s níž je lyricky naznačována ztráta panenství (Kolárová na tomto místě sama o sobě píše ve třetí osobě, s. 73)“, jak k ní došlo někdy v roce 1936. Konstatuje, že „kontrastnost, rozpornost, ambivalence, interpretační nejistota (daná vědomím složitosti skutečnosti – každá mince má dvě strany) utváří nejen kompoziční paradox autorčina memoárového románu“.
Ale nechme vzpomenout samotnou autorku, jak silně ji ta šťastná chvíle utkvěla – v paměti:
„Je to zvláštní, po letech vím přesně, jak vypadala tůň, přímo před očima mám stín znakoplavky, mihnutí pstruha, stříbro slídy ve zlatém písku. Z vodní víly se stala polednice o berličce (Kolárové později amputovali nohu – pozn. IH) a kdoví jestli ještě žije lesní bůžek.”
Fotografie ležela na dně šuplíku
V době, kdy Kolárová psala vzpomínku milování u Rejholce, „lesní bůžek” už opravdu nežil. Povedlo se mně vypátrat, že to byl o čtyři roky starší Josef Vlček. V roce 1950 se oženil s Ludmilou Rosickou z Nových Dvorů v okrese Žďár nad Sázavou. Měl s ní dvě dcery. Ludmila Sobotková žije v Modlíkově a Olga Peřinová ve Vepřové. Ani ony netušily, že jejich otec byl láskou pražské studentky Jaromíry Setničkové.
Přišly na to po přečtení memoárů Divný čas, divná láska. Vladimír Kolár do knihy zařadil mladickou fotografii své mámy, jejíž obdobu Ludmila Sobotková našla doma v kredenci, na samém dně šuplíku. Sestry se zatajeným dechem pochopily, že onen „lesní bůžek” byl jejich otec.
Patřil k zakladatelům Haškovy Lipnice
„I když Josef Vlček byl o generaci starší, z jeho podnětu jsme si tykali, znal jsem ho velmi dobře, pracoval v zemědělském družstvu, byl předsedou místního národního výboru. Jako šprýmař bavil lidi, psal divadelní scénky a patřil k zakladatalům a organizátorům festivalu humoru Haškova Lipnice,” vzpomíná exstarosta obce Modlíkov Miroslav Štědrý.
Jeho slova potvrzují obě dcery – „táta mistrně parodoval, psal pouťové vyvolávačky, a když na konci života točil pivo v přibyslavské hospodě Na Růžku, hosty do výčepu zval rýmovačkami, například: I v restauraci zahradní, koupíš díly náhradní!”
Jaromíra Kolárová zemřela v Praze v roce 2006 ve věku nedožitých 87 let, Josef Vlček zemřel v Modlíkově v roce 1983 ve věku 68 let, jeho dcery dosud žijí v Modlíkově a Vepřové.
Proč vztah nedošel naplnění?
Vladimír Kolár o tom autorovi těchto řádků napsal: „Klíčovým mužem v životě mé mámy byl František Kolár, její manžel a otec nás, tří dětí. Za okupace při loučení, když odcházel do ciziny bojovat jako příslušník vojenské jednotky ve Francii a Velké Británii, si rodiče právě v Modlíkově, kam táta před emigrací zajel, slíbili, že pokud se toho dočkají, půjdou po válce společným životem.
Válečné roky prožívali jako mladí lidé, kteří si přirozeně prošli i jinými milostnými vztahy. Otec mi nikdy nezmínil své manželství v emigraci, o němž jsem sám dodatečně vypátral, že bylo jen formální, prostě se ujal mladé emigrantky z Karlových Varů, která žila bez prostředků, ale jako žena vojáka měla nárok na podporu i na přesun z Francie do Británie.
Ihned po návratu do vlasti v roce 1945 se s ní rozvedl. Vedle tohoto formálního sňatku měl však hlubší známost ve Francii, téhle dívce však jasně deklaroval, že v Čechách na něho čeká životní láska.
A stejně tak maminka. Její válečné známosti – zřetelně o tom píše ve vzpomínkové knize – nemohly nijak změnit její klíčový vztah s pozdějším manželem Františkem, ostatně před žádnou ze svých válečných lásek se s tímto svým vztahem netajila.”
Rozhovor s Vladimírem Kolárem, synem Jaromíry Kolárové
Ke komu maminka v mládí z Prahy do Modlíkova a Hřiště jezdila?
Do Modlíkova máma jezdila za války ke své tetě Poulové, která tam měla v bývalé škole obchod se smíšeným zbožím.
Tyhle detaily se starousedlíky vypátral modlíkovský starosta Miroslav Štědrý, který vyšel ze zmínek o návštěvách vesnice v maminčině vzpomínkové próze Divný čas, divná láska.
Máma jezdila i k bratrovi tety Poulové do Hřiště. Některé další věci ovšem nejsou dosud jasné. Bezpečně si vzpomínám, že maminka mluvila i o příbuzných Hochových. Jméno si pamatuji i proto, že otec, který byl za války v československé vojenské jednotce ve Velké Británii, se tam seznámil s budoucím světoznámým tiskovým magnátem Robertem Maxwellem, tehdy ještě chudým chlapcem ze Slovenska – Jánem Ludvíkem Hochem.
Vzpomínám si, že máma zmiňovala jeho vzdálený příbuzenský vztah k Hochovým. Jenže pamětníci ubývají, podobné pátrání je čím dál složitější.
V Modlíkově napsala svůj literární debut, o čem byl?
Byla to knížka Psala jsem pro tebe. Ta znovu vyšla k nedožitým maminčiným devadesátým narozeninám. Máma ji psala na konci války – a částečně jistě i v Modlíkově, některé reálie tomu nasvědčují – poté, kdy protektorátní cenzura zakázala vydat její román o Janu Nerudovi.
Rozhodla se tedy pro nadčasový příběh o lásce, kdy se hrdinka formou deníku svěřuje své dceři s úskalími milostných citů. Kniha vyšla hned po skončení války a do dobového ovzduší, které mělo zcela jiné priority, u kritiky vůbec nezapadla, ale čtenáři knihu přijali s velkým nadšením. Velmi zajímavě o recepci knížky napsal literární historik a kritik Milan Blahynka v týdeníku Obrys-Kmen.
Na Modlíkov a Hřiště Jaromíra Kolárová vzpomíná v memoárech Divný čas, divná láska. Jaký byl váš podíl na vydání knihy, která vyšla již po smrti maminky?
Můj podíl byl čistě editorský, do textu jsem nijak nezasahoval, jen jsem jej rozčlenil do kapitol a těm jsem dal názvy. Vím, že maminka chtěla navázat na svou vzpomínkovou prózu Náš malý, maličký svět z roku 1977, a tak jsem formální podobu navazujícího dílu přizpůsobil již vydané knize. Rukopis byl velmi kvalitní, mohl jsem tedy jednat rychle; v lednu 2006 máma zemřela, kniha vyšla už na podzim toho roku.
Vzpomínala na své mládí, které o prázdninách prožívala na Přibyslavsku?
Na ta léta vzpomínala často, zvláště když jsme všichni tři sourozenci ještě byli malé děti. Tehdy bylo zvykem hlavně dlouhé zimní večery bez televize vyplňovat vyprávěním. Vzpomínala na tetu, strýce, sestřenice, na bratrance Standu, kterého na Přibyslavsko vozila z Prahy, i na malou Marušku z rodiny tety, kterou jsem náhodně poznal jako učitelku v pražské mateřské škole, kam jsem o mnoho let později vodil svého mladšího syna. To vzpomínání se, žel, odehrálo tak dávno, že si už detaily nepamatuji.
Maminka v Modlíkově prožila jednu ze svých lásek, došel tento vztah naplnění?
Slyšel jsem, že identita muže je už známa a že šlo snad o víc, než prozrazuje kniha.
Já sám znám příběh jen z knížky, máma se mnou o tomto mladíkovi nikdy nemluvila. Ale mohu snad prozradit, že se mé sestře Mileně (když se jí stalo něco podobného) svěřila, že chlapec za ní později přijel do Prahy. Máma si uvědomila, že pro ni zůstává navždy spjat s prostředím a přírodou Modlíkova, že jeho zarámování velkoměstským ruchem působí nepatřičně. Rychle tento romantický vztah ukončila.
Ale v knize Divný čas, divná láska jsou přiblíženy i jiné maminčiny lásky, lidé se na ně při besedách ptají, o koho v jednotlivých případech jde. Dnes určitě nikomu neublížím a možná pomůžu literárním historikům, když prozradím, že onen básník, do kterého se máma zamilovala ve vlaku cestou z máchovských oslav v Bělé pod Bezdězem a který pár dní nato zemřel, byl Ladislav Maršíček (1914–1936), nejstarší bratr básníka Vlastimila Maršíčka.
Další z fascinujících mužů, onen blonďatý Mirek, na kterého máma vzpomíná, byl Miroslav Drápal (1916–1991), známý překladatel a nakladatelský redaktor. Vím to přímo od něho. Ještě jako sedmdesátník se „zlobil“ na mého otce, že mu Jaromíru přebral. Byl jako tank, svěřoval se mi tento stále přitažlivý muž s trochu uslzeným úsměvem, neměl jsem proti Frantovi žádnou šanci, docela mě převálcoval.
Třetí z mužů, onen platonicky milovaný šéf, to byl šéfredaktor protektorátního A–Zetu Bedřich Pangrác.
O vztahu s bulharským odbojářem vím jen z knihy, žádnou další informaci nemám.
Posledního ze vzpomínaných mužů, tesařského mistra, jsem osobně znal. Byl to Vilém Turčín, kterého jsem jako začínající novinář objevil coby pozapomenutého hrdinu pražského květnového povstání, dělal jsem s ním rozhlasový pořad o tom, jak se zúčastnil obrany Staroměstské radnice a jak z hořící budovy s nasazením života vynášel raněné. Po válce pracoval ve filmařských dílnách na Barrandově, o jeho vztahu s mámou jsem neměl nejmenší tušení.
Byl v Modlíkově někdy váš tatínek?
Ano, ta situace je působivě popsána v maminčině vzpomínkové próze, přijel do Modlíkova za mámou v létě roku 1939, aby se s ní rozloučil. Se svými bratranci se totiž pokoušel dostat se za hranice, což se jim těsně v předvečer německo–polské války už nepodařilo. Sám pak emigroval až v dalším roce, bratrancům se útěk nepodařil, všichni zahynuli v koncentrácích.
Vrátila se maminka do těchto dvou vesnic někdy později?
Myslím, že jednou, někdy kolem roku 1965, s otcem vyrazili autem po místech spojených s jejich mládím. Projeli Šumavu, kde měl kořeny táta a kam máma do blízké vesnice jezdila jako dítě ve zhruba stejné době, a podívali se i na Vysočinu, do Přibyslavi, Hřiště, Modlíkova, Žižkova Pole, Železných Horek. Ale myslím, že docela anonymně, vzpomínky asi byly dost bolestné, už podobnou cestu nikdy neuskutečnili. Dovolím si citovat z máminy knihy Divný čas, divná láska: „Ze všeho nejhorší by bylo, kdyby zmizel les, vůně tužebníku a potok, linoucí se přes oblázky, kdyby zmizela všechna ta křidýlka a krovky a bzukot a zpěv – nikdy se na toto místo nevrátím, mohla bych tam najít vodu v betonovém korýtku nebo supermarket. Je nesmírně těžké zestárnout ve dvacátém století, které den ze dne mění všechno, co se zdálo celé věky neměnné.”
Máte na Přibyslavsku ještě příbuzenstvo? Vím, že jste Modlíkov navštívil, jaké jste si z vesnice odnesl dojmy?
Přijetí bylo úžasné, lidé na besedě byli skvělí. Sečtělí, informovaní. A vesnice si kupodivu zachovala hodně z někdejší podoby, známé z fotografií. Ty obavy, které maminka vyslovila ve vzpomínkách, že by už Modlíkov zřejmě nepoznala, by se jí nevyplnily. Žel, už nežije nikdo z přímých pamětníků, kdo by si na její návštěvy mohl vzpomenout.
Nelehké osudy rodičů po válce jste vypodobnil v knize Co už máma nenapsala. Můžete rodinné drama shrnout?
Otec se stal obětí vykonstruovaného procesu, byl obviněn ze špionáže, sabotáže a velezrady a odsouzen na 15 let do vězení.
Život si zachránil jen tím, že odolal hrubému nátlaku a nikdy se k vykonstruovaným zločinům, ze kterých byl obviněn, nepřiznal. Původní režie ho chtěla zařadit po bok obžalovaným v hlavním procesu s Rudolfem Slánským, hrdelnímu trestu však spolu s Josefem Smrkovským oba unikli jen proto, že nebyli dostatečně na monstrproces připraveni.
Když pak došlo k jejich, už jinému procesu, byla už trochu proměněná doba, s provazem se už poněkud šetřilo. Ale při Slánského procesu zapomněli prokurátorovi Urválkovi změnit text jeho úvodní řeči, proto jsou jejich jména (Kolár, Smrkovský) skloňována, jako by tady před soudem stáli i oni.
Jak jste spolu se sestrami prožíval skutečnost, že otec se stal obětí poválečných nezákonností? Dotklo se to hodně vašeho dětství?
Jako malé děti jsme zpočátku netušili nic, samozřejmě nepřítomnost otce jsem jako kluk vnímal těžce, ale měl jsem kamarády, kteří otce taky neměli, třebas úplně z jiných důvodů.
Po nějakém čase mi to došlo, ale věděl jsem, že se stejně od nikoho nic nedovím, tak jsem se o to ani nepokoušel. Pak jsem už jenom s mámou hrál takovou hru, že věřím její verzi o tátově dlouhodobém pobytu v nemocnici, a bylo to asi pro mě to nejlepší. Jen tak jsme mohli prožít krásné, na zážitky bohaté dětství. Že máma svou oběť odnesla těžkým poškozením zdraví, to jsem jako dítě nechápal. Ale lépe jsem své pocity, myslím, zachytil ve své knize Co už máma nenapsala.
Jak by asi maminka komentovala současnou politickou, společenskou a kulturní situaci?
Její názory jsou známé. V posledních letech života byla znechucena rozmáhající se korupcí, nejvíce se však děsila nového rozmachu fašismu a neonacismu u nás, což vnímala jako důsledek přepisování historie, které nerespektuje podstatné dějinné souvislosti.
Samozřejmě těžce nesla, že ji znovu ostouzejí často titíž lidé, kteří do ní kopali v padesátých letech a bránili ji v tvůrčím rozletu i v letech šedesátých. K nejnestoudnějším projevům novodobého koniášství patřilo rozhodnutí ředitele nakladatelství Československý spisovatel Miloše Pohorského v závěru roku 1989 o rozmetání sazby jejího románu o Janu Nerudovi Démantová spona, který měl vyjít v Klubu přátel poezie. V ničem si to nezadalo s obdobným verdiktem protektorátní cenzury týkajícím se máminy knihy o stejném autorovi.