FRANTIŠEK UHER

Stává se, že vyjde knižní prvotina s parametry vyzrálého díla. Potvrzuje to Kateřina Hájová souborem až cizelérsky propracovaných povídek SVĚTLO NADĚJE (Oftis, 2021, 212 str.) Jejich struktura prorůstá, nad poslední stránkou získává čtenář pocit, že dočetl román. Patrně i proto, že se nejedná o právě oddechové čtení, děj všech povídek skrývá ostny, jimž se někdy raději vyhýbáme. Což není výtka. Naopak!

Textem jako by od první do poslední věty prolínaly žalostné nostalgické písně plné tísně, znějící na zřetelně vytýčeném předělu mezi obecnými pojmy dobro a zlo. Dostávají však originální dimenzi, podtrženou životní filosofií protagonistů, osobitým přístupem k drastickým situacím, nepřetržitým soubojem lidské malosti ve stínu hákového kříže, vzdorující i podléhající bezmocnosti, podtržené pasivitou, kterou čtenář vnímá se zkušenosti poskytovanými současným světem. O to působivější jsou činy strážců světla (zevšeobecňuji název jedné povídky, vlastně i celé knihy), které se místy pohybují až na samé hranici věrohodnosti. Jenom je třeba pamatovat, že mezi dobrem a zlem sice existuje předěl, ale není to přesně vyznačená hraniční čára. Kateřina Hájková si toho byla vědoma.

Inspirace skutečnými událostmi je neodmyslitelným a nepopiratelným půdorysem, v němž komplexně dozrává (u Hájkové i zcela nevšední) autorská licence. Časová chronologie stírá rozdíly. Celek působí jako promyšlený filosofický fragment, podložený příkrou deziluzí, vyvěrající z úvah o kvalitách člověčenstva, zamořeného plejádami trubců, jakož i svědectvím o ryzích kvalitách jedinců, schopných otevřeného nebo třeba jen vnitřního vzdoru. To je další hranice, kterou literární hrdinové svými postoji překračují a zároveň vytyčují.

Kateřina Hájková dokáže jemnými nuancemi vytříbit pozadí událostí, oddělit zrno od plev, hřejivou modř od studené, vřelost od pokrytectví. Vštěpuje svým kladným postavám prostá, z dnešního pohledu přirozené vnuknutí, zdánlivě nehrdinské úvahy i činy. Miniaturní postřehy upřesňují charakteristiku jednotlivých postav i prostředí. Povídky jsou zajisté zcela nezáměrným sítem, tříbícím atmosféru pohnutých událostí, předobraz a následný obraz zjitřené tragické doby, v níž tradiční zvyklosti, pojmy a přístupy k proměnám času a společnosti dostávají velice pravděpodobný obraz a plně objektivní podobu. Ideály dostávají na frak a krutě reálné konstelace tlumí jas vzdálenějších obzorů.

Tématika povídkového souboru Světla naděje směle konkuruje početnému množství knih, zabývajících se stále bolestnými událostmi. Nikdy jsem nebyl přílišným příznivcem tzv. školní povinné četby, netuším, zda je tato praxe odpuzování mladých čtenářů od literatury dosud praktikována. Pokud ano, nemělo by seznámení se Světlem naděje knihou minout studenty středních škol.

V současnosti často značně zkreslenému obrazu stále živé válečné minulosti se autorka knihou s vysokými literárními parametry pokouší narovnat páteř a správně osvětlit úhel pohledu na dobro a zlo. Ani pravda a lež nejsou dvě přesně vyznačené a ohraničené parcely, nýbrž jedna jediná, v níž by se žádné podsouvané polopravdy a lži neměly dostat do úrodné půdy.

Právě v tom směru působí kniha Kateřiny Hájkové nekompromisní jednoznačností a neobyčejnou přesvědčivostí.