MILAN BLAHYNKA

Otázkou není, zda vydání juvenilních próz Richarda Weinera pod názvem nejrozsáhlejší z nich PŘETRŽENÁ NIT a jiné rané prózy (Dybbuk, Praha 2020, k vydání připravil, ediční poznámku a doslov napsal Michal Jareš, 280 s.) je oprávněné a záslužné; zcela určitě je a zdá se, že knihu je třeba jen uvítat. Jak mě (a mé kolegy, z nichž vyrostly takové literárněvědné osobnosti jako Vladimír Justl, Jiří Opelík a Jaromír Dvořák) o tom přesvědčil už za fakultních let Oldřich Králík. Právě v době, kdy autor začíná, tápe a hledá se, v letech nebo někdy jen měsících, kdy se se z něho klube příští velký básník, prozaik, dramatik nebo kritik, lze rozpoznat, čemu, komu, v jakém smyslu a míře hvězda první velikosti vděčí, že našla sebe sama, svou jedinečnost. Až potud je výtěžek znalosti začátků domněle jen k ukojení zvídavosti a v horším případě toliko zvědavosti čtenářů. Jenže v juveniliích je i odpověď na otázku leitmotivů Mistrova díla, toho, k čemu se tvůrce chtě nechtě po celý život vrací.

Je tomu tak i u Richarda Weinera. Stejně jako většina jeho čtenářů neznám tak dokonale jeho vrcholná díla, abych si byl jist, ve kterých juvenilních je skutečně už jejich zárodek. Navnaděn tiráží, kde se praví, že editor napsal i doslov, těšil jsem se, že se dovím, nakolik usuzuju správně. Leč žádný doslov v knize není; není jim závěrečná Poznámka o autorovi (jedna a půl stránky). Tu se vynořuje už první otázka, proč tomu tak je. Doslov se nevešel, nebo prostě připadal editorovi a nakladateli zbytečný?

A hned je tu i otázka druhá: proč Ediční poznámka datuje autorův příchod do Francie rokem 1913 (ačkoli Poznámka o autorovi správně uvádí, že poprvé v Paříži pobýval už v roce 1912 a titulní próza edice, jak zaznamenává Ediční poznámka, je v rukopise datována Paříž, 24. IV. 1912 a datování od 3. března 1912 uvádí Ediční poznámka u dalších čtyř próz, které téhož roku vyšly v Samostatnosti a v Lumíru, ale neuvádí, zda datum je jen v rukopise nebo (i) v otisku.

Editor vynaložil úctyhodné úsilí při soustředění všech dostupných rukopisných a publikovaných už próz, jejich porovnání, datování a očištění od autorských lapsů calami i tiskových chyb, takže edice se blíží kritickému vydání, ale do toho se nepustil. Proč se zastavil před takovým dovršením edice a jen věří, že zbývající problémy „spolehlivě vyřeší budoucí editor nejlépe kritické edice Weinerových spisů“? To je otázka dost zásadní, vydání juvenilií v Přetržené niti prakticky znemožní na dlouhou dobu vydání plně kritické. A je tu podotázka: proč chybí sdělení, kdo uspořádal a nadepsal složky rukopisů (např. Verše z mládí): autor, anebo archivář nebo některý editor předešlých dílčích vydání, případně editor recenzované knihy?

Podle Ediční poznámky zbývalo pouze dohledat texty v regionálních publikacích, „podepsané některým z Weinerových pseudonymů“, a uvážit, zda „zařadit větší korpus z oblasti fejetonistické“. To klade další znepokojivou otázku: Přetržená nit a jiné rané prózy je vedle záznamů nápadů a většinou malých povídek složena z próz publikovaných jako fejetony až k většinou malým povídkám, a editor přiznává, že dvě rané prózy podle jeho názoru jsou spíše básně, a proto je do edice nezařadil. Jenže za básně v próze je možné označit i další zařazené texty, nehledě na to, že je v knize několik textů ze složky Verše z mládí, což je asi zavádějící název složky obsahující spíše básně v próze z mládí.

A tak vzhledem k různé žánrové krystalizaci juvenilií je na místě se ptát: Nebylo lepší do svazku juvenilií zahrnout všecku ranou tvorbu nejen prozaickou, ale i básnickou a publicistickou?