FRANTIŠEK DOSTÁL

Nejspíše obojí, když si člověk usedne pod korunami stromů. Někdy nikoliv do trávy, ale na lavičku. Poslední dobu ale spatřuji, že na zastávce autobusů, kde jsem často na lavičce posedával, než přijela moje očekávaná autobusová linka, lavička začala chybět. Už jako s bolestí kulhající člověk lavičku jsem ji začal citelně postrádat. Jakási firma, co na opěradlech laviček umisťovala všelijaké často i obtížně rozluštitelné reklamy, je musela odstranit. Navíc reklamní zvěsti na opěradlech byly již značně poškozené…

Co nyní na zastávce spatřuji? Třeba i několik lidí, co posedávají na nízké betonové zídce a někdy i starého člověka s holí, co se opírá o nějaký klandr. Takže co bude dál? Budou nové lavičky už bez reklam, anebo vůbec žádné?

Prostě si už nevystačíme s digitální demencí doprovázenou záplavou přihlouplé reklamy natolik, že navzdory narůstajícímu počtu obyvatel planety přibývá i počet lidí, co začínají představovat produkty vystavené v regálech supermarketů. Na policích v obchodech jsou prezentovány i lahvičky, ale nikoliv chybějící lavičky na zastávkách hromadné dopravy v hlavním městě. Židle v parlamentu sice na opěradlech nic nereklamují, i když často bývají i neobsazené. Nevím, jak dlouho by poslanci řečnili, kdyby museli před svým projevem stát, než na ně přijde řada. Všichni už také nejsou nejmladší.

Takže lavička, anebo lahvička? Myslím, že i tohle k sobě někdy patří. Vždyť na lavičce sedává i maminka s kočárkem, ve kterém ukrývá lahvičku s pitivem pro své robátko. Navíc maminku přihlouplé reklamy určitě nezajímají, a stejně by je zakrývala svými zády. Horší je, že si najednou na zastávce nemůže vůbec sednout. Lavičky s reklamou tedy zmizely. Nezmizely ale velké cedule u silnic anebo i na stěnách domů v Praze. Billboardy u silnic totiž někdy i poněkud ukrývají dopravní značení. Řidič automobilu stejně víc zírá před sebe a je určitě moc rád, že dojede zdráv k domácímu krbu.