RUDOLF HEGENBART
Ač to může být divné, vrátil jsem se znovu ke knihám spisovatele Františka Drašnera. Byl učitelem. Učil i v Lipnici. Napsal toho mnoho. Mnohdy bez odezvy. Debutoval knihou Číhošťský zázrak, na které pracoval přes třicet let. Shromáždil tisíce ústních svědectví podepřených četnými archiváliemi, odhalujícími krok za krokem tragický osud číhošťského faráře Josefa Toufara. Čtenáři ji hodnotili jako vysoce objektivní. Bohužel vešla v zapomnění. Napsal Ohně na Vysočině, kde rozebral problematiku kolektivizace obce Olešná. Pokusil se odhalit tajemství osmi požárů, které v této obci postupně vypukly v letech 1958 – 1961. V knize Krvavá lázeň v Kobylím dolu popisuje tragédii vznikající ilegální skupiny, organizované lesním adjunktem Karlem Pulcem. Čtenář se dozví o zákeřné práci příslušníků táborského gestapa, kteří se neštítili použít k provokatérské práci konfidentů z řad českého obyvatelstva. To jsou jen některé knihy, které je dobré si pročíst a zamyslet se. Dnes chci připomenout jeho knihu Jaroslav Hašek na Vysočině. Má 247 stran a v roce 2004 ji vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod.
Všichni známe dokonale knihu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. I v této době se dobře čte a myslící čtenář v ní najde mnoho podobného s dneškem. Osobně jsem četl tuto knihu čtyřikrát a asi ve stejném počtu zhlédl dva díly filmu. Vždy tam najdu mnohé pro život. Někdy mám pocit, že se na Haška zapomíná. Napadá mě: bojíme se Haška? Kdysi se ho báli i někteří komunisté. Ale Haška vzkřísili v Sovětském svazu. Až poté i u nás. Já jsem viděl poprvé film Dobrý voják Švejk v roce 1954. Dnes na něj hledím okamžitě, když ho některá z televizních stanic uvede znovu.
Tato kniha je známá po celém světě. Byla přeložena do 58 jazyků. Hašek vždy provokoval, provokuje a bude provokovat. Kéž by mohl například promluvit k dnešním voličům, nebo zvláště k těm, kteří nechodí k volbám a mnohdy protestují a ani neví proč. Hašek by se jim pořádně vysmál.
Jaroslava Haška uchvátila Lipnice. Krásný betlém v přírodě, vlastenci, sokolové, prostí kameníci. I ti byli vždy a především Češi a až poté internacionalisté. Kniha se dobře čte. Je zajímavá. František Drašner v úvodu píše:
Na mém pracovním stolku stojí fotografie. Usmívá se z ní tvář dobrosrdečného člověka. Druhá strana fotografie nese věnování: „Svému milému příteli, panu učiteli Františku Drašnerovi na památku našeho přátelství věnuje Alexandr Invald, ubytovatel a hostitel spisovatele Jaroslava Haška. V Lipnici 1971.
Pan hostinský byl na Lipnici nejdelší dobu nejbližším přítelem našeho slavného spisovatele Jaroslava Haška. U něj četní naši umělci nacházeli příjemné prostředí. Od něj získal mnoho informací ke zpracování knihy pan Drašner. Sám napsal:
Snažím se objektivně popisovat vzpomínky tak, jak jsem je mnohokrát slyšel a vzájemně konfrontoval. Snad i vám, čtenářům, vybaví prostý, i když trochu svérázný bohémský život slavného spisovatele, bodrého a veselého kamaráda, rázného komisaře Rudé armády, člověka s geniální pamětí, která se nejvíce uplatnila při vzniku věhlasného díla Osudy dobrého vojáka Švejka.
A JUDr. Petr Pithart mj. napsal:
Hašek šel po celý život za lidmi, toužil po jejich blízkosti, kterou česká hospoda slibuje, ti ale tehdy jen zřídkakdy sdíleli s ním jeho způsob a prožívání světa. Když dnes čteme, jak tuze česky tento svůj plebejský, a přitom intelektuálsky rafinovaný prožitek absurdity dokázal vyjádřit, dme se nám na hruď pýchou výlučnosti: tomu nemůže nikdo na světě porozumět, říkáme si, jak je to české a jistě nepřemožitelné…
Já jen dodám: Kniha je zajímavá, poučná. Čtěte!