PAVEL JANSA

Milanu Blahynkovi k jeho letošním dvěma osmičkám

Auto jelo krajem lesů, vod a strání. Současný básník by možná k chloubám kraje přidal ještě víno a slivovici. Za volantem seděl čtyřicetiletý doktor Jan Rybář, molekulární biolog, vzadu jeho manželka Veronika s dcerou Kristýnkou, doma zvanou Kiki. Manžel a otec jim slíbil, že je vyveze někam, kde se jim bude líbit. Čeká je tam prý překvapení. Celou cestu pak ale jenom mlžil a zaboha nechtěl nic prozradit. Matka s dcerou se nakonec naštvaně odmlčely.

„Za okamžik jsme tam,“ rozhodl se je už déle nenapínat.

Přidal plyn a rychle rodinnou škodovku provedl zatáčkami dlouhé vesnice. Kousek za jejím posledním domkem odbočil ze silnice náhle do lesa. Zastavil na kraji velké mýtiny, vystoupil a velkopanským gestem pokynul k mohutnému stavení za drátěným plotem.

„Moje překvapení. Baráček – od této chvíle vám k službám.“ Když se nedočkal potlesku, vykřikl jako pouťový vyvolávač: „Venkovské sídlo! Sen matek i dcer! Neváhejte a vstupte!“

Tak baráček nebo sídlo? Matka s dcerou ale ani necekly, jenom třeštily oči na vilu, zářící bělostnou fasádou. Zaraženě si ji měřily od vchodu až po střechu. I rozsáhlý oplocený pozemek kolem dokola. Vypadalo to úžasně. Vzorně posekaná tráva, vzrostlé stromy, přistřižené keře, dvě velké garáže, bazén a vzadu dokonce antukový kurt.

„Mami, to je teda fakt hustý!“

Juniorka málem spolkla žvýkací gumu. Od branky vedl k vile dlážděný chodník, od brány vjezdu ke garážím zase cesta, sypaná štěrkem. A vpravo i vlevo záhony růží… Myslí to táta vážně? Není někde skrytá kamera nebo něco podobného? Popošla k plotu a nevěřícím pohledem si znovu všechno prohlížela. Kryté venkovní posezení, vnější schodiště. .. Na poschodí ji zaujala obrovská terasa, podepřená sloupy. A nad tím vším ještě podkroví, zvíci jejich tří pokojů v paneláku.

Kiki mimoděk ujelo: „Do prdele… Tam se budeme hledat.“

„Co je to za výrazy?!“ zasyčela okamžitě matka.

Na pomoc přispěchal milující otec: „Ale no tak… I já jsem poprvé řekl jenom Do prdele… Raději pojďte. Po dvou letech lockdownů si něco takového zasloužíme.“ S klíči v ruce vykročil k brance.

Opatrná manželka se nehnula: „Kolik to stojí a na jak dlouho sis to pronajal?“

„Nic jsem si nepronajal. Já jsem ten barák prostě koupil.“

„Proboha za co?“ zasténala.

„Za prachy, děvče, za prachy,“ šklebil se Rybář. „Ale to neřeš. Slíbil jsem překvapení? Slíbil. Tak tady ho máte.“

„Čekala jsem něco jako zájezd k moři. Ale tohle?!“

„K moři pojedeme, až vás to tady přestane bavit. Říkám vás, protože mě to tady bude bavit víc než u všech moří světa,“ smál se spokojeně Rybář.

Jako všichni chlapi si vychutnával situace, ve kterých byl za hvězdu, sklízející uznání a bezmezný obdiv… Když odemkl a otevřel, vyrazila manželka jako na povel.

„Udělals banku?“ nemohla se pořád vzpamatovat.

„To zkusím někdy jindy. Až začneš snít třeba o jachtě v Karibiku. Na tohle jsem si ale docela obyčejně vydělal.“

„Honzo…“ zamračila se.

„Opravdu. Konečně mi zaplatili za tu zkrácenou sekvenaci. V labině to šetří spoustu času. A firmy, co dělají vakcíny, v době pandemie na nějaký ten groš nehledí.“

„Za jeden zlepšovák sis mohl koupit tohle?“

„Něco jsem si pochopitelně i půjčil, ale neboj. Dělám na vylepšení další metody a vypadá to, že mi zase nezůstanou dlužni.“

Matka i dcera se přímo vznášely. Poprvé v životě mohly zapomenout na panelák na sídlišti. A Veronika poprvé v životě děkovala nebesům, že nedala na matku, když do ní hustila, že s tím Rybářem ji žádné štěstí nečeká…

*

Realita ale byla – jako vždycky – složitější. Rybářem navržené zkrácení sekvenace sice trochu času v laboratoři ušetřilo, ale kapitalisté se ani v pandemii s rozhazováním peněz neukvapují. Naopak. Kapitáni farmaceutického průmyslu každičký dolar několikrát obrátí, než ho vydají. Ani Rybář nedostal tolik, aby mohl koupit nemovitost. S bídou by to vystačilo na běžné auto.

Ženě i dceři tedy bohapustě lhal. Nesuďme ho ale příliš přísně. S pravdou toho ve světě plném šalby a klamu většinou moc nepořídíme. Nadarmo se neříká, že pravda je jenom pro lidi bez fantazie. A byť je chvályhodné, když muž ctí zásadu, že manželce se nikdy nelže, je jasné, že jí nikdy nemůže říkat úplně všechno. Peníze na zhmotnění snu své polovičky musel tedy Rybář opatřit jinak.

Začalo to na oslavě pětašedesátin profesora Havlíčka, ředitele jejich ústavu. Psal se červen 2021 a covidové restrikce se konečně rozvolňovaly. A od rozvolnění byl už jenom krůček k tomu, aby všichni – otitulovaní učenci i pomocný personál – pojali říďovy narozeniny jako lidovou veselici.

Pandemií frustrovaný lid se v posluchárně, zasedačce a přilehlých prostorách odvázal jako už dávno ne. Padaly roušky i zábrany. Stoly se prohýbaly pod dobrotami, mezi nimiž nechybělo kvalitní pití. A kde teče alkohol, daří se hormonům. Dvojice, které k sobě zahořely sympatiemi, se tudíž brzy začaly vytrácet do útulných pracovniček v horním patře.

Rybář jenom ucucával vína a bakchanálií se neúčastnil. Jednak nechtěl být od zítřka vydíratelný kdejakou nánou, jednak většina těch, co přicházely v úvahu coby kandidátky hříchu, by určitě nebyla ozdobou žádného harému. I kdyby byl velice potřebný, musel by zvolit slovenskou taktiku. Neznáte? Příslušníci bratrského národa prostě pokračují v bohatýrském pití, protože eště neni sú pekné. Hýčkají naději, že ještě dva panáky a – budou obklopeni sexbombami…

Pak se ale přece jen v davu mihla žena mimořádné krásy. Okamžitě ji poznal. Byla to spolužačka z fakulty a potom docela dlouho i kolegyně v ústavu. A taky jeho dávný hřích. Bez ohledu na svých čtyřicet vypadala pořád skvěle. Však se taky Rybář potěšeně zavrtěl, když zamávala právě na něj a pak k němu i zamířila.

„To je ale překvapení, Mariko,“ políbil ji na obě tváře. „Sluší ti to ještě víc než za starých časů. Co ty tady?“ Krásná spolužačka odešla před pár lety učit na fakultu a s Rybářem se už nevídali.

„To víš,“ usmála se, „musela jsem popřát. Starej na mě vždycky držel.“

„Kdyby jenom starej,“ ušklíbl se Rybář uličnicky.

„Honzo, co kdybychom spolu vypadli?“ zamrkala dlouhými řasami.

Rybář se málem zakoktal: „My dva?“

Dávno byl smířen s tím, že jejich někdejší lásku nebeskou odvál čas a ona teď takhle? Z voleje a rovnou na věc?

Rychle se ale vzpamatoval: „Copak mě neznáš, Mariko? Kdykoliv jsi pískla, Vždy připraven bylo mé druhé jméno.“

„Nešaškuj a pojď.“

Jejich odchodu si nikdo nevšiml. Když procházeli dlouhou temnou chodbou, chtěl Rybář Mariku v chůzi rozverně políbit, ale vyšel z toho polibek nepříliš povedený. Trefil se jí kamsi za ucho.

„Sorry, jsi nějaká vyšší. Už nemám ten odhad, chybí mi trénink.“

„Nevyšiluj, musím ti něco říct,“ oddálila Marika paži, kterou ji Rybář objal, a táhla ho do tmy. „Někdo si chce s tebou promluvit. Parkuje u bočního vchodu.“

„Kdo je to?“

„Uvidíš. Teď musíme tudy. Řekla jsem přece, že parkuje u bočního vchodu.“

„A to jako proč? “

„Hlavní vchody nemá rád.“

A pak zmatenému Rybářovi nalila aspoň kapičku čistého vína. Slíbila známému – on se zajímá o léčbu covidu – že je seznámí. Rád by v Rybářovi získal něco jako poradce. Honorovaného, samozřejmě.

„Dobře honorovaného,“ zdůraznila Marika a vytáhla z luxusní kabelky obálku.

„Co to je?“ zamžoural ve tmě Rybář.

„Pozornost. Deset Masaryků za krátký rozhovor. To jde, ne? Padesát tisíc korun českých. Nezdaněných.“

„Mariko, já nevím…“ zaváhal Rybář.

„Není to jistě bůhvíco, ale na ulici to taky nenajdeš. A bude záležet jenom na tobě, kolik to bude příště,“ hučela do zkoprněného Rybáře pragmatická krasavice. Obálku mu bez okolků zastrčila do kapsy saka. „Ber, dokud dávají. A pohni, aby nám ten šohaj v mercedesu neusnul.“

*

„Tak já mizím. Někdy zavolej,“ hlesla Marika, odpojila se od Rybáře, zaklapala podpatky a splynula s tmou.

Rybář prošel dveřmi bočního vchodu na malé parkoviště. Stál na něm majestátní stříbrný mercedes. I ve sporém světle veřejného osvětlení bylo patrné, že za volantem sedí nějaký muž. Když spatřil Rybáře, otevřel zevnitř pravé přední dveře.

„Welcome, Doctor. Glad to meet you. Sit down, please,“ zahlaholil Maričin šohaj a pokynul, aby se Rybář k němu posadil.

Pak napřáhl pravici: „Moje jméno je Levin. Jsem obchodník. Děkuju, že jste si na mě udělal čas.“

Rybář zaznamenal, že mužova angličtina – byť správná – zní měkce. To nebude jeho mateřština… V záblesku světla při otevřených dveřích si Levina moc prohlédnout nestihl. Rozhodně byl dost starý, určitě hodně přes sedmdesát, měl holou hlavu, temné stíny pod očima a na tvářích úplně šedé strniště. Ale pohled měl stařík pořád bystrý.

A hned svojí zvláštní angličtinou pokračoval: „Chci se s vámi poradit. Mým úkolem je koupit informace, které by mohly vést k objevení účinné léčby covidu.“

„Pro kterou firmu chcete ty informace koupit?“ Rybář šel rovnou k věci.

„Mojí firmou je moje vlast.“

„Můžete to trošku rozvést?“

„Jeden státní podnik mě platí z rozpočtu Ruské federace… Co na mě tak zíráte? Nemáte snad rád Rusy? Nebo jsem na váš vkus moc starý?“ Chraptivě se zasmál.

„Tak docela mladý už nejste,“ vyhnul se odpovědi Rybář.

„You see… To víte… Moji spolužáci – pokud neumřeli – už dávno sypou v parku ptáčkům. To bych se já ovšem zbláznil…“

„Mimochodem,“ napadlo Rybáře. „Nechcete raději mluvit rusky?“

„Pokud by vám moje mateřština vyhovovala, budu potěšen. Ani jsem to nezkoušel. Nemohl jsem si nevšimnout, že ruština u vás některým lidem jaksi… vadí.“

Rybář udělal nesouhlasné gesto: „Je to jinak, pane Levine. Jim nevadí jazyk, ale třeba to, co jste provedli na Krymu.“

Levin nehnul ani brvou: „My? Pokud je mi známo, my jsme na Krymu nic neprovedli. Krym věrnulsa domoj. Krym se vrátil domů.“

„Aha,“ řekl Rybář. „Mám pocit, že přece jen raději zůstaneme u angličtiny.“

„As you like it. Jak je libo… Nemá smysl se přít o geopolitiku. Smlouvy, dohody a spojenectví vznikají a po čase zanikají. Přetrvají jenom zájmy velkých hráčů. Ty jsou věčné. A my jsme velcí hráči, o tom snad nepochybujete. Ale to teď nechme být, pane doktore, a pojďme k věci. Jak jsem řekl, zajímá mě váš pohled na nové možnosti léčby toho zatraceného covidu.“

„Můj pohled? Proboha proč zrovna můj?“

„Povídá se, že jste na něco přišel.“

„Nesmíte věřit všemu, co se povídá, pane Levine.“

„Ale no tak. Vím třeba, co jste naznačil vašemu řediteli, když jste mu referoval za vaše oddělení. Že máte nápad, jak by možná šlo zničit koronaviry a přitom ponechat napadené tkáně nepoškozené.“

„Možná! Chápete? Řekl jsem – možná,“ namítl Rybář. „A pak. Nevím, jestli si vůbec máme spolu povídat. Co je zač ten podnik, který vás platí z rozpočtu Ruské federace? Není to ten, jehož zkratky se pořád mění, ale náplň práce je pořád stejná?“

„Nebuďte hned nabroušený, předsudky obchodu nesvědčí. Uvidíte, že nakonec zjistíme, že máme společný zájem. Dejte na mě, dělám v branži už dlouho.“

„To pak jistě máte i přiměřeně vysokou hodnost. Odhaduji vás na plukovníka.“

„Tak vy mě šacujete na plukovníka? Ha-ha… Nakonec s vámi bude legrace. Na odhady ale pozor, doktore! Někomu zalichotíte tím, že ho povýšíte, ale něčí ego můžete naopak krutě urazit, když ho nevědomky degradujete.“

„Takže generál? Pan generál nebo pořád továrišč?“

„Koukněte, doktore, přestaňte už blbnout… Nebyl jsem vyslán, abych si s vámi nezávazně popovídal o morálních aspektech kšeftů s informacemi. Time is money… A tak k věci. Jsem už hodně starý člověk, který toho už strašně moc viděl a slyšel. Ale pořád mám rád mladé lidi, kterým to myslí. Které například napadne, že by k léčbě covidu šlo využít jevu, kterému se říká virová interference.“

„To vám prozradil ředitel? S nikým jiným jsem o tom nemluvil.“

„Na tom přece nezáleží. Někdo si všiml i vašeho vystoupení v diskuzi na nedávné ústavní konferenci. Tam jste taky naznačil, jak by bylo možné koronaviry hromadně likvidovat přímo ve tkáni, kterou napadly.“

„Něco jsem si o tom někde přečetl.“

„Kdybyste s odpuštěním nekecal. Vodíte lidi za nos jako ten, co se jako modlí, aby mu přišla karta, a přitom má dávno v rukávu eso. Minulý týden jste jen tak utrousil, že možná zkusíte bombardovat napadenou tkáň nanočásticemi RNA. Ty by se mohly navázat na genom virů a tak zabránit jejich množení. Začínám si být jistý, že jste to už zkusil.“

„Jenom jednou,“ připustil Rybář. „Výsledek ale nebyl jednoznačný.“

„Nesmíte být nedočkavý.“

„Já vím. Ale ten problém je velice složitý.“

„To si uvědomuje i obyčejný obchodník,“ uchechtl se Levin. „Jsem starý, nikoli však blbý… Být ten problém jednoduchý, už ho dávno někdo vyřešil. A já bych ve svém požehnaném věku nedřepěl na zastrčeném parkovišti a nečekal bych, až vás ta kráska polapí.“

Protože Rybář nereagoval, Levin rovnou vyložil karty. Pokud Rybář už nebude v tomto směru výzkumu pokračovat – zdůvodnit to naprostým neúspěchem prvního pokusu bude hračka – a předá Levinovi jak dokumentaci z toho pokusu, tak i podrobný plán, jak pokračovat, obdrží odměnu. Řádově ve výši milionů. Ne jednoho nebo dvou, bylo by těch milionů trochu víc.

„Poměrně rychle byste zbohatl tak, jak byste nemohl nikdy zbohatnout prací v žádném českém ústavu,“ prohlásil Levin.

„Ale co když moje nápady nakonec nebudou fungovat?“

„Obchodníci vždycky podstupují riziko. O našem riziku ale nepřemýšlejte. Vy zbohatnete tak jako tak.“

„Víte tak určitě, že chci zbohatnout?“

„Zbohatnout chce každý, pokud není blázen,“ zamračil se Levin. „A i kdybyste sám hned nechtěl, vaše paní by vám dala, kdyby věděla, co jste měl na dosah a čím jste pohrdl.“

„Co vy můžete vědět o mojí ženě?“

„Minimálně tolik, že si své kadeřnici opakovaně stěžovala, že se jí asi nikdy v životě nesplní její sen. Ráda by měla někde u lesa nějaký domek – chatu, chalupu – cokoliv. A s vámi prý není řeč. Žádné velké úspory nemáte a zadlužit se zaboha nechcete.“

„Vy jste šmírovali i moji rodinu?“

Levin vzdychl: „Proč ten despekt? Mým úkolem je obchodovat s užitečnými informacemi. Získávat je a pak je třeba zase zobchodovat. A vždycky s výhodami pro obě strany. Copak to pořád ještě nechápete?“

„Nechápu,“ řekl Rybář. „Připadá mi nesmyslné kupovat vizi, hypotézu, nápad. Nic není ještě ani experimentálně ověřené. Je absurdní, že byste do mě bez záruky investovali takové jmění.“

„O nás se nebojte, my odjakživa uvažujeme jako velmoc. Máme nadhled. A pak – pro nás to není zase až takové jmění. Máme ropu a plyn. I jiné komodity. A kšeft je kšeft a my musíme sem tam i riskovat, když chceme být první. A my budeme první.“

„Já vím, jako kdysi sputnik a Gagarin. Ta dvě prvenství připomínáte pořád dokola,“ ušklíbl se Rybář.

„Máme i jiná prvenství. Třeba takový Kalašnikov,“ oplatil mu úšklebek Levin.

Rybář se nadechl: „Pokuste se pochopit, že medicína je odjakživa mezinárodní. I nové léčebné postupy sdílejí jejich autoři s celým lidstvem. Dřív nebo později se budou i všechny podobné výsledky podobných výzkumů někde publikovat, ať už jich dosáhnou Češi, Rusové, nebo třeba Hotentoti. I vy si pak přečtete všechno, na co jsem přišel já, nebo někdo jiný. A úplně zadarmo.“

„Pane doktore, svět, kde se všechno velkoryse publikuje, právě skončil. Jsme uprostřed velké války, jestli jste si nevšiml. Kdo s koho. Bojuje se o trhy i o vliv. O moc. O světovládu, o přežití, říkejte si tomu, jak chcete. A nam nužna odná poběda.“

„Jak mocenské tahanice souvisejí s medicínou?“

„Panebože, probuďte se! To, co jednu stranu potenciálně zvýhodní, se třeba už nebude jen tak publikovat. Podívejte se na mapu. Rusko je obklíčeno vojenskými základnami Západu. Nezbývá nám, než usilovat o převahu ve všech strategických oblastech.“

„Nejste tím posedlí?“

„My? Viděl jste vojenský rozpočet USA?“

Když Rybář nereagoval, Levin pokračoval: „A kdo chce být silný, musí být i zdravý. Proto se musíme naučit i pandemie zvládat nejlíp ze všech. A co vy víte? Třeba budeme s novými léky – které možná vyvineme právě na základě vašeho nápadu – nakonec obchodovat ve velkém. Vakcína Sputnik přece taky šla do celého světa.“

„I lidé v mojí zemi chtějí být zdraví. A já jsem český vědec a měl bych pracovat v prvé řadě pro tuto zemi. S vaší zemí mě nic nepojí, do sféry ruského vlivu nepatříme už třicet roků. Dík za nabídku, pane generále nebo plukovníku, ale říkám ne. Pokud z mého nápadu něco bude, chtěl bych novou léčbu covidu navrhnout jako český vědecký pracovník, který na všechno přišel v českém ústavu. A vy o nic nepřijdete. Když to bude fungovat, celý svět – i Rusové – se všechno do detailu doví z mých článků, které vyjdou ve špičkových odborných časopisech.“

„Takže mi dáváte košem,“ svraštil čelo Levin. „Zachováte se stejně, když za vámi přijdou třeba Američané?“

„Úplně stejně, na to vemte jed. Nechci svůj nápad prodat nikomu. Chci se pokusit o jeho realizaci sám.“

„Blahopřeji vám k vaší naivitě, doktore,“ přikývl Levin. „Ale dobrá, beru na vědomí. Kdybyste náhodou změnil názor, ozvěte se paní doktorce, která vás přivedla.“

„Marika je váš člověk?“

Levin protočil panenky jako Hurvínek: „Vy jste nenapravitelný. Doktorka Marika je zaprvé krásná holka. A zadruhé ví, jak mě sehnat. Stačí?“

„Musí…“

„A ještě o tom trošku přemýšlejte. Máte na dosah ruky docela dost peněz za pouhý jeden jediný nápad. Myslete někdy i na svoji ženu a dceru.“ Podal Rybářovi ruku. „Good luck.“

Rybář se zvedl z předního sedadla a vykročil z mercedesu do tmy. Už po několika krocích začal pochybovat. Nejsem vůl? Zachoval by se tak z našeho ústavu ještě někdo? Rybáři, Rybáři… Vedeš řeči jako z čítanky a srdce ti skáče až v hrdle… Dělám dobře? Nejsem obyčejný pokrytec, který předvádí etudu výlupka vší morálky, ale zmůže se akorát na fráze, o kterých sám pochybuje, sotva je vysloví?

*

„Pane kolego, buďte mi vítán,“ rozpřáhl doširoka ruce profesor Havlíček, když k němu sekretářka vpustila Rybáře. „Simonko, ocenili bychom dvě dobré kávy a ať nás nikdo neruší. Honzíku – jste přece Jan, že ano – vezměte místo a povídejte, co vás přivádí!“

Rybář zíral. Tak ho říďa ještě nevítal. Bylo zjevné, že pokud nemá Rybář někde hodně vysoko strejčka – a on sám dobře věděl, že bohužel nemá – nabízí se jediné vysvětlení. Ředitel ho z nějakého důvodu najednou moc potřebuje.

Tak přešel rovnou k věci. Jak pan ředitel ví, má jakousi pracovní hypotézu, kterou by rád ověřil v experimentu. Pokud k tomu dostane svolení, zapojí do práce na dlouhodobých výzkumných úkolech ostatní a sám se zaměří na covid. Zaručit plný úspěch nemůže, ale i v případě jenom dílčího úspěchu by to – při vší povinné skromnosti – velice pravděpodobně bylo na státní cenu.

„Berete mi slova z úst, Honzo,“ rozplýval se Havlíček, „jdu do toho samozřejmě s vámi, hned zítra uvolním laborantky z jiných oddělení. Ani o dodatečné nákupy přístrojů, chemikálií nebo spotřebního materiálu nemusíte mít starost. Mám přece ředitelský fond.“

„To jsem nečekal,“ vykoktal Rybář.

„Máme jedinečnou šanci se zapsat do dějin medicíny,“ rozkládal rukama Havlíček. „Váš výzkum je od této chvíle i mým výzkumem. Přebírám za něj osobní odpovědnost. A s ohledem na společenský význam boje s covidem přebírám osobně i vedení týmu, který teď spolu sestavíme. Nebojte se, budete v něm mým zástupcem.“

„Zástupcem?“

„Neděkujte mi, to je samozřejmé, i když jsou v ústavu i služebně starší. Jistě mě chápete. Jako ředitel s hodností profesora zaštítím před světem naši práci daleko efektivněji než vy, Honzíku, pouhý MUDr. s titulem PhD. To je logické. Brzy budu muset jednat s resortními ministry napříč Evropskou unií. Ale nemusíte se obávat, ani na vás nezapomenu.“ Naklonil se k Rybářovi a spiklenecky ztišil hlas. „Plat máte sice slušný, což o to, ale věřím, že tu a tam i pro vás vyšetřím nějakou tu mimořádnou odměnu.“

Tak tu a tam? A dokonce i pro mě? Zaražený Rybář se s ředitelem rychle rozloučil s tím, že ustavení covidového týmu není na pořadu dne, dokud Rybář svůj nápad neprověří alespoň na jednom experimentálním modelu. Pokud to klapne, dají spolu dohromady, co bude potřeba. Jistě… Bude spěchat… Pan ředitel bude okamžitě informován…

Když se zasmušilý Rybář vrátil na pracoviště, předala mu sekretářka telefonní číslo. Má se ozvat, nemůžou se mu dovolat ze sesterské katedry přírodovědecké fakulty. Mrkl na lístek. Jasně, Marika. Když šel k říďovi, vypnul si zvonění a měl teď od ní tři ztracené hovory.

„Ahoj krásko, čemu vděčím?“

„Ahoj zvíře. Doufám, že máš přes poledne volno… Výborně… Tak o půl jedné tam jako za starých časů,“ řekla Marika a ukončila hovor.

Když se pak setkali v hospůdce svého mládí, šla hned k věci.

„Náš společný známý ti posílá obrázky pěkných domků v přírodě. Všechny jsou okamžitě na prodej. Kdybys po některém zatoužil, tak to prý nebude problém. I podmínky prý znáš.“

„Jak by se to ale provedlo? Peníze od Levina bych přiznat nesměl a kdokoliv by snadno dokázal, že jsem byl před koupí švorc. Koukni. Tenhle domeček stojí bratru deset milionů, tento dokonce dvanáct a tamten… škoda mluvit.“

„Honzo, otázka prý zní jinak. Chtěl bys některý z nich?“

„Moje žena Veronika už celé roky marně sní o něčem daleko skromnějším,“ připustil.

„Tak vybírej.“ Když konečně na jeden zdráhavě ukázal, přikývla: „Pošlu to dál.“

„Já mám z toho pořád strach,“ kroutil se Rybář. „Musel bych si s Levinem ještě v klidu promluvit.“

„To nebude problém. Vzkazuje ti, že by s tebou zítra rád poobědval. Tady,“ řekla a podala mu papírek s adresou restaurace.

„A jak to vidíš ty, Mariko? Jak bych podle tebe mohl vysvětlit, kde jsem právě já najednou vzal tolik peněz?“

„Levin říká, že to je prkotina. Pokud si plácnete, tak se prý ozve notář ze Sydney s vypořádáním dědictví po tvé tetě. Tobě prý zrovna v Austrálii nějaká teta opravdu umřela.“

„Teta Mína umřela už předloni a táta s ní nikdy nevycházel,“ namítl Rybář.

„Honzo, doprčic, chceš ten barák nebo ne? Všechno by bylo legální. Však se na to přeptej sám.“

*

„Doktore, je to jednoduché. Předáte mi povídání o léčbě covidu na flešce, naši experti na to mrknou, a když nebudou mít žádné otázky, advokát ze Sydney všechno zařídí. Nebudete se muset o nic starat, akorát vám přijde mail, ke kterému českému notáři máte přijít. Ten vám předá závěť tetičky z Austrálie, potvrzení o mezibankovním transferu peněz, kupní smlouvu a hlavně výpis z listu vlastnictví.“

„Pořád nevím, jestli dělám dobře,“ hlesl Rybář.

„Vzhledem k tomu, jak skvělé možnosti uplatnit svoje nápady máte tady, se vám ani nedivím,“ zapitvořil se Levin.

„A jaké možnosti mám, když – čistě hypoteticky – vám všechno dám a žádný notář se mi neozve?“

Levin se rozesmál: „Vidím, že máte o nás pěkné mínění, ale ujišťuji vás, že podvod by bylo to poslední, co by ten hypotetický podvodník v životě stihl. Jsme novodobí carští oficíři. Stejně jako oni si potrpíme na holky, šampaňské a kaviár, a občas ani nás nemine nějaký ten souboj. Ani my se nikdy nemstíme, ale vždycky jen trestáme. A specielně se zrádci se nepářeme stejně jako oni. Zradil jednou, zradí i podruhé, nádor třeba vyříznout. Ponjátno? Ale nebojte. O vás víme, že jste slušný člověk.“

„Ale zrovna teď si připadám jako vlastizrádce,“ vzdychl Rybář.

„Vy? U vás přece už dávno zradili jiní. A ne jednou. Poprvé, když se Čechy s Moravou staly obětí jedné z geopolitických tragédií dvacátého století. Myslím samozřejmě rozpad Rakouska–Uherska. Tam byli Češi na špici, díky své dvojjazyčnosti hravě drželi krok s celým vyspělým světem. Byli jste jako my – hrdá velmoc. Teď jste banánová pidirepublika.“

„Dojde k výměně generací,“ nadhodil Rybář.

„Tím hůř. Vaše mládež se s vaší zemí vůbec neidentifikuje. Ukažte mi, kdo z mladých je ochoten padnout za vlast. Vezměte si koncerty, divadla, kina. Ať se hraje, co se hraje, nepovstane jediný člověk. Měl byste to vidět u nás. Některé písně jsou posvátné. Celé sály je poslouchají v pozoru. Vaši mladí se chtějí jenom bavit. Dokud mají co hulit, čerta se starají, čí anální otvor vylizují ti, co jste si zvolili… Proč byste se měl zrovna vy cítit jako zrádce?“

„Umožnili mi, abych rozvinul svůj talent, vytvořili mi podmínky…“ drmolil Rybář.

„Neschopný ředitel se už celý třese na státní cenu za to, co jste vymyslel vy. Skvělé podmínky, to vám řeknu… Něco vám povím, synku. Já se jmenuju Levin, Maxim Leibovič Levin. Ale ještě můj děda se v Oděse jmenoval Levinstein. A pokud vím, tak váš děda, který přežil Osvětim, se původně jmenoval Fischer. Za Rybáře se prohlásil až po válce. Tím, že nám poskytnete kousek svého umu, splatíte i kousek svého dluhu.“

„Komu?“

„Bessměrtnym pólkam, nesmrtelným plukům, kterým velel ten maršál, co ho máte dodnes tak rádi, že jste i jeho sochu schovali někam do bezpečí. Jeho vojáci zažili všechny hrůzy pekla, ale nakonec nakopali prdel celému wehrmachtu. Dobyli Berlín a osvobodili velký kus Evropy. I Osvětim, kde zachránili život vašemu dědovi a tím i vašemu ještě nenarozenému otci a vám osobně. Až se budete rozhodovat, myslete i na ně.“

*

„Podívej, Mariko, na tu nádheru,“ pokynul Rybář k prádelníku, na kterém se vyjímala velká zarámovaná fotka vily u lesa. „Bez tvého tahu na branku bychom se nadosmrti užírali tady v paneláku.“

„A víš, že občas bych to výslovně tobě přála?“ vycenila Marika zuby jako šelma. „Protože nebýt Levina, ani si na mě nevzpomeneš, zrádče…“

Rybář něžně přejel prstem jemný profil jejího nosu, úst a brady. Víc neoděná než oděná Marika se zvedla z postele a vyklonila se z okna Rybářova panelákového bytu. Slunce už začínalo pražit, sobota se zjevně vydaří. Nemuseli spěchat, paní Rybářová si spolu s Kiki už od pátku užívala ve vile snů.

Veronika Rybářová tam byla v sedmém nebi. Často nedokázala potlačit úsměv při vzpomínce, jak se její máma parádně sekla. Honza je přece jako manžel úžasný… V pátek s nimi nemohl, dorazí až v sobotu večer, má toho chudák moc… Věda je krásná, vyplatí se ji dělat poctivě, ale marná sláva, chce svoje…