NORBERT TOMÁŠ

Sirény, řekl by Josef Švejk, „znám dvojí. Sirény s malým s kvílívaj před náletem. Poslušně hlásím, že si pletu Velkou s druhou světovou a že si nepamatuju, jestli kvílívaly už za Velké. Na válečném poli těžko rozeznat, co je varovná siréna a co kvílící granát.“ V míru sirény varují před povodněmi, živelnými pohromami a jednou za měsíc v poledne na zkoušku.

Sirény s velkým S, jak si nevzdělanci snadno najdou na Wikipedii, jsou „starořecky Seirénes, bytosti antické mytologie, kouzelné pěvkyně, které svým neodolatelným vábivým zpěvem lákají námořníky ke svému ostrovu, kde jejich loď ztroskotá na útesech“, a svůdné potvory Sirény pak (to už cituju z třetího vydání Zamarovského Bohů a hrdinů řeckých bájí, 1982) námořníky nalákaly na svůj ostrov nedaleko Skylly a Charybdy, „aby je zardousily a vysály jim krev“. Tomu osudu unikl jen Odysseus a jeho druhové; varován kouzelnicí Kirké zalepil svým druhům uši a sám se dal přivázat ke stěžni. A zachránili se i argonauté; Orfeus na jejich palubě „překonal svým zpěvem líbezné hlasy Sirén“.

Těžko říci, kde se dramaturgie Českého rozhlasu Dvojka inspirovala, když hodinový pořad v čase high noon – dialogy dvou mediálních hvězdiček za základě bulvárních, údajně zábavných zpráv ze širého globálního světa a k tomu různé písničky – nazvala Poledními sirénami. Jsou to snad polední sirény na zkoušku? Některé ty písničky, třeba zpívané Karlem Zichem, jsou skutečně neodolatelné, ale mnohem neodolatelnější bylo například mudrování nad zprávou, že se leckde ve světě okna v bytech nezastírají, zůstávají bez záclon, závěsů a rolet, a když už tak padala jména různých zemí, došlo i na Rusko a jedna z těch sirén se dala slyšet, že tam snad ani nemají okna a druhá se té laškující družce chutě zasmála. Ano, legrace muší bejt, proč ne, jenže takto se smát nějaké spřátelené zemi, kde se obejdou bez záclon, například Holandsku, nebo dokonce nějaké nerozvinuté, a naznačovat, jak tam jsou zabednění, to by určitě neprošlo; ale kdo zoškliví Rusko, ten je in, ten má zelenou. Posluchači, kteří na Rusi dávno nebo nedávno byli, řeknou si o takové neomalenosti: další skvost soustavného hloupého hanobení. Zato nejmladší, kteří z médií a někde i ve škole slyší jen o ubohých ruských občanech, po hodném Jelcinovi (co dal rozstřílet parlament své země) stále zbědovanějších, mohou se domnívat, že jim polední Sirény potvrzují čistou pravdu.

Sirény v antických bájích se mstily lidem za příkoří, jichž se jim dostalo od bohů. Uvědomuje si vedení sebechvalně žvanivé veřejnoprávní Dvojky, co názvem Polední sirény vlastně na sebe prozrazuje? Dvojka na Internetu se chlubí: „Tak jako mýtické Sirény lákaly námořníky na útesy, naše rozhlasové sirény vás přivábí k poslechu.“ A nedochází jí, že se tím prořekla. Jako mýtické Sirény lákaly námořníky na svůj ostrov, aby je zahubily, její Sirény lákají posluchače k poslechu, aby zahubily jejich soudnost a kulturní úroveň; aby je vodopádem kuriozit obalamutily, odvedly od životně vážných problémů, aby je zabavily, jako se na celnicích zabavuje pašované zboží.

Nemstí se veřejnoprávní rozhlas zcela nenáhodou lidem za to, že ho sice posloucháme kvůli svým oblíbeným písničkám (na ně nás chytají), ale jeho zprávám a komentářům už málokdo věří – až na Hujery, kterých sice není mnoho, ale zato opakovaně volají do rozhlasu, jak je skvělý a jak ho mají rádi, jen aby sousedé a známí slyšeli jejich jméno a jejich hlas tak důležitý, že se vysílá? Na Sirény by se měly přejmenovat vlastně všecky „české“ veřejnoprávní rozhlasové a televizní vlny a drtivá většina také soukromých.