JAROSLAV VÁŇA

Pan Komínek se stěhoval. Opouštěl dům, který miloval. Ukrytý v rozlehlé zahradě, s mnoha stromy, udržovaným trávníkem a vstupem, nad kterým se klenul most s historicky samonosným obloukem, s pečlivě vyspárovaným a udržovaným kamenným základem. Starala se o něj městská správa, společně s přilehlým nádherným parkem. Ten byl v dávných dobách, nenáročných na plochu, hřbitovem. Z mnoha důvodů, nejen etických byl zrušen a přeložen do nových prostor, kousek dál za městem. To bylo, až do konce války, součástí Sudet.

Svůj dům opouštěl již podruhé. Tentokráte dobrovolně, z vlastního rozhodnutí. Pan Komínek byl Žid, a to se v té době nesmělo, neměl nárok na vlastní majetek. Německá většinová populace jej hnala, jako celou řadu jemu podobných, do táborů, kterým se říkalo koncentráky. Svůj nedobrovolný pobyt přežil a jako jeden z mála se vrátil s podlomeným zdravím. Vrátil se do domu, kde po celou dobu jeho nepřítomnosti žil malíř německé národnosti. Byl to slušný nájemník, pochopil celou situaci vstřícně a našel si nové obydlí v jiném opuštěném domě, včetně světlého ateliéru. Jeho manželka byla Češka, podařilo se jim prokázat svou loajalitu vůči těm, kterých zbyla za války ve městě jen hrstka, i když minulost všech Němců byla za války velmi složitá a komplikovaná. Dnes již je těžké soudit, či z vlastní iniciativy či na objednávku namaloval v době války portrét Vůdce, později ještě grafiku na pohlednici nazvanou Die gefreite Haimat (Osvobozená vlast). Na té ztvárnil podání vstřícné ruky sudeťáků a německých okupantů. Formálně vše doplnil hákovým křížem a symboly města. V dobách složité historie a jejího nestranného hodnocení by mělo být pochopitelné, že pokud malíř činí na objednávku od nějakého v té době vlivného funkcionáře strany, tak nemá lehkou volbu. Odmítnutí by znamenalo dostat sebe i rodinu do svízelné situace. Snažit se v takovém rozpoložení o jakoukoliv formu hrdinství je projevem odvahy nezúčastněných. V pozdější době, pozitivně nakloněné jiným politickým subjektům, se opět přizpůsobil malováním nových ikon té doby, protože byl široko daleko jediným, který si troufal na dokonalou portrétní malbu. Tak se do kanceláří MNV na objednávku dostal Marx, Engels, Lenin a Stalin. Svých morálních závazků plynoucích z minulosti i současnosti si byl vědom, proto dům pana Komínka opustil, aniž by se o něj nadále ucházel s odvoláváním se na práva, která platila v každé době stejně. Dnes bylo opět všechno jinak.

Pan Komínek se trápil. Zůstal sám, jeho žena zemřela a jemu se stále častěji vracely vzpomínky na dny a osoby, které ho provázely v čase mládí, vzájemného poznávání všeho, co plynulo kolem, na rodnou ves mezi rovinou olomouckého a přerovského regionu. Zdálo se mu nezbytné přestěhovat se do míst svých vzpomínek, které ho neopouštěly.

Pan Komínek měl syna, opraváře televizních přijímačů, který se organizace přestěhování ujal. Bylo to náročné. Za život se nastřádá hodně věcí, na kterých úzkostlivě lpíme, stanou se součástí našich osobností. Na přestěhování jsme měli dva dny. Jako odměnu jsem si vyžádal částečně poškozené kyvadlové hodiny, jejichž hodnotu jsem neuměl odhadnout. Zavěsil jsem je za roh knihovny a na potřebu jejich opravy jsem začal zapomínat. Vše se rozhodnul za mne řešit další malíř. Zasloužilý umělec Jan Sedláček. Měl známého, který se takovou prací zabýval. Jeli jsme spolu na ryby, při cestě zpět jsme hodiny opatrně naložili do auta a odvezli přímo na opravu. Ta se neustále časově odkládala, až Jan Sedláček zemřel. I já, stejně jako dříve pan Komínek, jsem se snažil zapomenout, ale marně. Čas měřený hodinami je neúprosný symbol naši pomíjivosti a neustále se vrací. Dnes s jistotou vím, že moje hodiny odbíjejí svůj čas u Honzova syna, s exotickým jménem Jiljí, který byl jediným dědicem pozůstalosti, včetně ateliéru s mými hodinami, protože i on, jako jediný dědic, byl akademickým malířem. A tak jsem se stal nedobrovolným osudem tria výtvarníků žijících v rozdílné době s rozdílnými postoji a časem, který odpočítávají hodiny v různých časových intervalech a historických okamžicích, za které nikdo nenese žádnou odpovědnost. Jen čas, který sledují, zůstal konstantní veličinou. Lidské osudy, které ho provázejí, zanikly, město, které nazýváme městem hodin, Šternberk, odbíjí svůj čas i nesmrtelným výtvarným dílům umělců. Ti leží vedle svých žen, v městě, které občas tápalo mezi tím, je-li české nebo německé a jak dlouho ještě budou platit Benešovy dekrety, když po jejich zrušení dnes touží i někteří, vlastenecké morálce vzdálení, Češi. Mnohé malíře to již netíží, své místo našli na obnoveném hřbitově, kousek za městem, které se navěky stalo jejich domovem, bez ohledu na tu či onu národnost či politickou příslušnost, protože z výtvarného hlediska a konečného výsledku jsou si jejich díla podobná. Jsou na nich vždy Jeseníky a Haná v nepřekonatelné úrodné a barevné jednotě. Jen název téhož výtvarného díla se mění. Jednou je to Vyhnání Čechů ze Šternberka, o něco později, až se to zdá být politicky užitečné, Vyhnání Němců ze Šternberka. Obrazoborectví vždy bylo a bude, pro charaktery nízké kvality se zdá být užitečné. Je nesmrtelné a vždy je dílem člověka.