VĚRA BERANOVÁ

K velkým osobnostem těchto let patřil literární a divadelní kritik, historik, vysokoškolský pedagog Jiří Hájek (1919–1994).

Pochopit jeho odborné i lidské nasměrování nám odkryje jeho životní pouť, která nebyla jednoduchá. Od svého mládí byl levicově orientovaný, i když mnohdy se dočkal kritiky i z tohoto názorového směru. Aktivně spolupracoval s levicovým studentským hnutím Mladá kultura. Do uzavření vysokých škol studoval na FF UK češtinu a francouzštinu. V souvislosti s 17. listopadem 1939 byl zatčen a do dubna 1942 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Stal se členem 4. ilegálního ÚV KSČ.

Po roce 1945 dokončil vysokoškolská studia, češtinu a historii. Působil jako redaktor Rudého práva, Tvorby, byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta, měsíčníku Plamen, řídil týdeník Kmen, Lidové noviny, Kulturní tvorbu, Literární měsíčník, Haló noviny. Ze zahraničních to byla v 60. letech například periodika: Voprosy literatury, Novyj mir (obojí Moskva), Sinn und Form (Berlín), Életes irodalom (Budapešť), Kürbiskern (Mnichov), L’Europa letteraria (Řím) a Démo-cratie nouvelle (Paříž). Pedagogicky působil na katedře dějin umění a estetiky FF UK, také v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. S velkým nadhledem sledoval proměny dobové atmosféry, konkrétně se orientoval na kulturně-politickou problematiku.

Psal nejen recenze, kritické stati, portréty spisovatelských osobností, přehledové úvahy či problémové studie, ale i ironizující glosy, a zejména útočné, osobně vyhrocované polemiky.

Psal nejen recenze, kritické stati, portréty spisovatelských osobností, přehledové úvahy, či problémové studie, ale i ironizující glosy, a zejména útočné, osobně vyhrocované polemiky.

Vydal řadu publikací. Na počátku 50. let to byly reportáže ze Sovětského svazu (Srdce světa), Soustavně se věnoval především literární a divadelní kritice. Vydal knižní soubory
Literatura a život, Čas dramatu, Lidská situace, Letorosty aj.

Zabýval se realistickou tvorbou 19. a zejména 20. století: Boje o realismus. Jeho publikace řešily i obecnější problematiku umění, z pozic marxistických východisek, jako například K teorii socialistického umění, Hovory o kritice, Teorie umělecké kritiky. Právě v 60. letech patřil k respektovaným osobnostem, i když vyvolával řadu polemik. Jeho vystoupení v médiích bylo vždy zdrojem diskusí. Zvlášť byly významné jeho příspěvky na vědeckých, odborných konferencích, kterými především inspiroval další generaci literárních vědců, estetiků k možnému kladení, často i nepohodlných, někdy dokonce kacířských otázek. Tyto vazby a polemiky měly často mezinárodní, především pak česko-slovenský rozměr.

Filozof, teoretik a historik umění Marián Váross (1923–1988) navazoval v podstatě na myšlenky bratislavského filozofického sdružení Vědecká syntéza, které rozvíjelo svou činnost koncem 30. a začátkem let čtyřicátých. Celoživotně se orientoval na axiologickou problematiku.

Absolvoval studium na Filozofické fakultě UK, kombinaci slovenštinu a filozofii. V roce 1945 obhájil doktorskou dizertaci na téma Osobnosť ako hodnotiaci akt. V letech 1945–47 studoval na Sorboně, 1948–49 postgraduálně pak v Cambridge. V tomto období vzniklo několik prací, jako například Axiológia ako teória hodnot a hodnotenia.

Po několika zaměstnáních a po založení SAV (Slovenské akademie vied) v r. 1953 spoluzakládal Kabinet pre teóriu a dejiny umenia, ze kterého se později stal Ústav teórie a dejín umenia. Jako jeho ředitel v něm působil do roku 1970.

V rozmezí 40. – 60. let napsal řadu monografií věnovaných významným osobnostem výtvarného umění, jako například Repin, 1950, Benka, 1952, Ľudo Fulla – Maľby a drevorezy, 1955, Augusta, 1956, Rudolf Pribiš, 1962, Imro Weiner-Kráľ, 1963, Eugen Nevan, 1964, Vincent Van Gogh, 1964, Gustav Malý, 1965 a další.

Várossův záběr estetické a umělecko-historické problematiky byl velmi široký. K nejvýznamnějším pracím patří ve své době velmi aktuální Teória realizmu vo výtvarnom umení, 1961, studie poukazující na širší chápání realismu, než bylo tradičně deklarováno, Estetično, umenie a človek, 1969, Nová figurácia, 1969, odvážná analýza současného výtvarného projevu. Za převratnou publikaci, a to nejen ve své době, lze považovat Úvod do axiológie z roku 1970. Kniha je obsáhlá a podává odpovědi nejen na tradiční axiologickou problematiku v rámci dějin filozofie, ale především zde autor podává vlastní systém, vlastní řešení problematiky. V podkapitole Osobnosti ako struktury píše:Hodnotenie ako duševný jav je prejav ludskej osobnosti. Vychádzame preto z náčrtu utvárania a diferencovaniu osobnostnej štruktúry jednotlivca.“ Osobnost pak také chápe ve vztahu k umění, jako tvůrce, ale také jako vnímatele. Především tato publikace ovlivnila další generace filozofů a estetiků. Marian Váross také publikoval v řadě odborných i populárně-vědních časopisech, domácích i zahraničních, jako například Umění, Ars, Umelecký mesačník, Estetika.

Marian Váross patří k nemnohým estetikům, kteří dovedli na vysoké úrovni skloubit estetiku jako filozofickou disciplínu s umělecko-historickým poznáním. Jeho studie pak nabývají hluboký význam a odpovídají jak na umělecko-historické otázky, tak řeší i problematiku obecně estetickou, společenskou.

Spisovatelka, scenáristka, překladatelka Jindřiška Smetanová (1923–2012 ) byla nejširší veřejnosti známá svým rozhlasovým pořadem Sedmilháři.

Absolvovala obchodní akademii v Praze. Pracovala jako úřednice, například v Archeologickém ústavu a také na Ministerstvu kultury.

Vřelý vztah měla k Praze, především k Malé Straně a k Říčkám v Orlických horách. Právě z tohoto prostředí čerpala své náměty pro povídky, scénáře, rozhlasová pásma.

Od roku 1956 začaly vycházet její povídky, fejetony, především v periodikách Květy, Literární noviny.

Od roku 1960 působila jako scenáristka, dramaturgyně v Československém státním filmu a Československé televizi.

V 60. letech se zapojila do činnosti Svazu spisovatelů, kde byla členkou výboru, a který v letech 1968/69 vedl básník Jaroslav Seifert. Velmi úspěšný byl již vzpomínaný její rozhlasový cyklus Sedmilháři, a to nejen svým atraktivním námětem, obsahem, ale i netradičními formami, kde spolupracovala například se Zdeňkem Jirotkou, Janem Otčenáškem. Stala se jednou z tváří umělecké fronty 60. let.

Radovan Richta patřil k významným osobnostem, které se podílely na celkové atmosféře 60. let, jako sociolog, ekonom, filozof (1924–1983).

Studoval jak na filozofické, tak i přírodovědecké fakultě UK. S jeho tvorbou je spojen například termín vědecko-technická revoluce. Upozorňoval na proměnu práce fyzické v práci duševní. Jeho úvahy vždy směřovaly k budoucnosti. Byl také spojen s ideou socialismu s lidskou tváří, byl iniciátorem a propagátorem obrodného procesu. Publikoval v řadě periodik, jako například v Rudém právu, Tvorbě a dalších.

Působil ve Filozofickém ústavu ČSAV, v letech 1969–1982 jako jeho ředitel.

K jeho významným pracím patří Člověk a technika v revoluci našich dnů z roku 1963. Nejznámější je publikace Civilizace na rozcestí (1966), která vyšla v několika vydáních. Publikace byla výsledkem týmové práce pod vedením Richty a stala se možnou prognózou s ambicí zbavení se politického prokletí především v otázkách ekonomických.

V úvodních slovech Civilizace na rozcestí Richta píše: Pocit, který nás při práci stále provázel a který bychom rádi svěřili čtenáři, by se dal shrnout takto: naší době porozumí jen ten, kdo dovede chápat smysl velkých, neobvyklých změn.“ V roce 1968 publikuje text: Vědecko-technická revoluce a alternativy moderní civilizace.

Radovan Richta soustřeďoval kolem sebe kolektiv pracovníků, kteří v různých oborech řešili problémy současného světa s ambicí jisté vize. Mezi jeho souputníky v rámci obrodného procesu patřili například Zdeněk Mlynář, Ladislav Tondl, Karel Kosík a další.