ANTONÍN ŠLECHTA

Vyznání Františka Nováka nevyprávím vám, ale sobě. Prosím, je-li kdo z vás přítomen – ssst…

Asi ne každý mi porozumí, ale muži zcela jistě ano. Ono totiž nač chodit kolem horké kaše, nejrychleji se stárne v náručí prostitutky.

Byl jsem ještě zcela mladé pachole. Dva křížky na zádech, plný pytlík nadějí a prázdný ranec zkušeností. Toť celá výbava, kterou jsem od rodičů do života obdržel, když jsem opouštěl rodné dva plus jedna v hornické zástavbě panelových domů. Matka mne hladila po vlasech a otec mne na rozloučenou dobrácky plácl do zad. Vypadl jsem ze dveří rodného hnízda. Nestačil jsem si do ubrousku zabalit chleba s tvarohem, o buchtách ani nemluvě, a už mi maminka s tatínkem mávali rukama na cestu, jako bych se právě nalodil na zaoceánský parník. Tatík nezvykle zjihlým hlasem volal: „Ber, kde ber, chlapče.“ Maminka nevolala nic. Utírala si slzy ze špičky nosu do puntíkatého kapesníku.

Život mne lákal širokým úsměvem plavovlasého děvčete před domem číslo popisné pět. Domem se zataženými roletami i v pravé poledne. Jmenovala se Alžběta, ale to jsem v tu chvíli nevěděl.

Usměv jsem oplatil, protože bylo krásné ráno, jaké toto jaro ještě nezažilo. Jakoby nic jsem na rameni nadhodil prázdný ranec a na plný pytlík nadějí o poznání níže jsem si v tu milou chvíli ani nevzpomněl. Leč Alžběta byla světaznalou osobou se zkušenostmi v mnoha různých záležitostech. Shovívavě mrkla okem, v ladné piruetě mrskla pozadím a zmizela za dveřmi pod dvěma lucerničkami. Věřil jsem v naše budoucí shledání.

Nechci se vymlouvat na šestý smysl, osudové tušení nebo řízení boží, ale ještě než mi na záda dolehl třetí křížek, stál jsem znovu před domem s lucerničkami a tahal za řemínek mosazného zvonku. Zněl lehkým vemlouvavým tónem.

Modré oči Alžběty se dotkly očí mých a já ranec na ramenou natočil tak, aby viděla, že již není naivně prázdný.

„Smím vstoupit, slečno?“

Neřekla nic. Oči sklopila do míst, kde v klíně visel jalový pytlík, co již ztrácel naději. Udělala drobný úkrok stranou a mezi ní a dveřmi vznikla škvíra tak akorát, abych se prosmýknul do domu bez záclon.

Všude kolem samet a cingrlátka až oči přecházely. Jedno po druhém. Šantánová světýlka nad barem, decentní mihotání tlumeného osvětlení za čalouněnými lavicemi, které, odděleny paravány s obrazy motýlů a ptáků v letu i po usednutí, vytvářely intimní prostory, že by se tam dva sotva srovnali. A přece ano.

Alžběta mi sebejistým pohybem sňala z ramen netěžký ranec a zavěsila jej na věšák pod klobouky ostatních přítomných pánů, kteří se promenovali v zavěšení dam a dívek k nakousnutí. Oloupané již dámy byly. Téměř beze zbytku.

„Prosím,“ pokynula mi drobnou rukou s pěstěnými nehty k barovým stoličkám pod listy palem z plastiku. „Připijeme si na setkání?“

Okouzlen úsměvem hlesl bych roztoužené ano, ale jenom jsem v rozpacích pokrčil rameny a přikývl.

„Ze světa?“ vyzvídal zvonivý hlas, zatímco nahé paže nalévaly do skleniček rudohnědou tekutinu po okraj.

„Z daleka, vracím se ze zkušené,“ stočil jsem pohled k ranci na věšáku.

„Och, ano, zajisté,“ usmála se. Napůl zkoumavě a napůl výsměšně. Zabodla pohled do mých očí. „A?“

Bál jsem se ironie jejího „A?“, ale možná tam žádná nebyla.

„Však sama vidíte,“ pohodil jsem rukou směrem k poloprázdnému ranci a rychle se odvrátil, aby nepostřehla zahanbení. Marně, samozřejmě. Ruce jsem překřížil nad klínem, jako bych tajil něco zhola důvěrného. Nejraději bych utekl.

„Tedy na tykání?“

Pohlédl jsem na ni. V hlase nebyla stopa po výsměchu ani náznak komedie. Prohlížely si mne tmavě modré oči, v kterých se někde hluboko odrážel odevzdaný smutek.

Její sklenička vyrazila vstříc mé a ona sama se ke mně nenuceně naklonila.

Pln studu jsem nastavil své rty jejím, asi tak, jako bych se jimi chtěl dotknout okenní tabulky, abych zjistil, zda sklo chladí.

Nechladila.

Horké, vlhké políbení obepnulo mé sešpulení a setrvalo tak o zlomek chvíle déle, než abych považoval okouzlující dotek za přátelský polibek.

Položila mi ruku na rameno, zvedla bradu proti ligotavému lustru pod stropem a nechala vtékat tekutinu do pootevřených úst a já poprvé v životě spatřil válečnou vřavu.

V prsa se mi vrazilo odhodlání. Všemi cévami zatepal válečný duch. Hrdost vyplnila hrudník bojovným nadšením a já nezaváhal a vrhl se do líté seče. Vrazil jsem doprostřed kolbiště a rozdával rány kopím i mečem. Tesal, sekal, tnul i bil, odděloval údy i hlavy nepřátel.

Prodíral jsem se bitevním tratolištěm. Neohrožený rek, chrabrý hrdina. Přede mnou kráčela bázeň a za mnou táhla sláva a čest, obdiv žen i dětí ruku v ruce se závistí mužů. Vysoko nad válečným polem s úrodou zlámaných kopí, roztříštěných štítů a znetvořených mrtvol se vznášela má duše. Nedotknutá, tichá a prázdná.

„Půjdeme?“ svezla se z barové stoličky a na souhlas nečekala. Vzala mne za ruku a s hlavou vztyčenou k sametovému nebi si mne odváděla do nitra domu. Kráčel jsem odevzdaně jako vůl na jatka a nevzpouzel se ani za mák.

„Odlož si.“

Šaty se jí svezly z ramen, když kráčela za stěnu z barevných provázků. Namlouval jsem sám sobě, co ještě bych měl mít k odkládání, když jsem odložil ranec na věšák, ale nakonec jsem přiznal barvu a vstoupil nahý do sprchy.

Zavřela oči a obemknula mne klínem. Mou neobratnost přikryla drobnými prsy, pod které vzdychala přerývavým dechem.

Extáze nás spojila sladkou křečí a já strašlivě toužil slyšet jediné slůvko: „Františku.“ Mlčela. Proudy vody přestaly padat. Vytřela se do sucha a mne pobídla posunkem do kalhot. Lakonicky poznamenala: „Ceník jsi četl na baru.“

Četl, nečetl. Zaplatil jsem spoře oděné servírce částku napsanou na účtence obrácené tváří k podnosu a o její velikosti jsem nepřemýšlel. Svět se točil nádherou, když mne Alžběta za ruku zase někam odváděla.

„Tak už jdi.“

Dveře klaply západkou zámku a já stál na chodníku sám. Zmatený a nespokojený. Chtěl jsem se vrátit do domu, ale ze dveří někdo vykulil ranec a zavřel. V zámku zašustil klíč. Byl dozický.

Ranec byl zatraceně lehký. Na nebi černém jako rozlomený tér svítily hvězdy. Měsíc se nad obzorem šklebil ze tří čtvrtin. Vykročil jsem směrem, kde světlo vstává ze tmy. Vysoko nad hvězdami má duše mrzla v křišťál.

Kráčel jsem nocí i dnem. Brouzdal svět rovnoběžkami i poledníky, úhlopříčně. Někdy podle větru, jindy s vodou, většinou však nazdařbůh.

Ranec těžkl zkušenostmi a nabýval na objemu. Zato pytlík v klíně, ač často nabýval na objemu, zůstával jalový. Mnoho myslíval jsem na Alžbětu. Ve dne si vybavoval jemnou krásu dívčích křivek a v noci mne sama navštěvovala, když jsem pod širým nebem uléhal ke spánku. Ještě než mi na ramena dolehl čtvrtý křížek, vstoupil jsem do hornaté krajiny.

V příkrých stráních, na malých políčkách vázaly děvečky obilí do snopů. Nad hlavami kroužila káňata, vyhlížející z výšin hlodavce vylákané z úkrytů poztrácenou úrodou vydrolených klasů.

Znavená děvčata ve vykasaných sukních snášela v úpalu slunce snopy k cestě, kam hospodář přistavil žebřiňák tažený dvěma valachy. Děvečky stíraly pot z čela dlouhými šmouhami a pěly písně horkého léta.

Snop po snopu ukládali a rovnali hospodář s pomocníkem pšenici. Vůz po voze sváželi ji z polí na mlat. Zrno za zrnem se kupilo v sýpkách, aby se pytel za pytlem plnil moukou v mlýnicích.

Hospodyně pecen za pecnem vytahovala horký chléb z žáru pece. Za zády několik párů hladových očí. Zakrojila krajíc pro syna, zakrojila pro dceru, zakrojila v neděli, zakrojila v pondělí…

Nad mými kroky, kdesi vysoko, duše má zmrzlá.

„Ještě je tolik času,“ říkal jsem si cestou k domu bez záclon, „ještě je tolik času sklízet úrodu.“ Ohlédl jsem se k naditému ranci na ramenou. „Spousta času.“

Zvonek u domu bez záclon jsem našel po paměti. Visel na svém místě jako před lety, jen řemínek byl o poznání ohmatanější. Srdnatě jsem třikrát zatahal.

Čekal jsem sličnou tvář a Alžbětiny pružné tvary. Řemínek zvonku se pohupoval v letním větru.

Dveře otevřela unavená Alžběta.

„Ty? Tak pojď,“ a byla to lhostejnost v hlase.

„Podívej!“ natočil jsem po okraj plný ranec směrem k ní a trochu podsunul pánev se stále ještě jalovým pytlíkem, aby o to více vynikla jeho jalovost. Obojím cítil jsem se před Alžbětou nadmíru hrdým.

„Polož to sem,“ pokynula do kouta. Byl jsem uražen. Tolik let, nežli jsem ranec naplnil a teď? Do špinavého rohu? Ale ranec jsem přeci jen odložil na určené místo. Pytlík jsem si ponechal.

„Půjdeme rovnou nahoru, nebo bude drink?“

„Nahoru!“

Stoupala schodištěm do známé místnůstky. Váhavě jsem za sebou nechal zaklapnout dveře a viděl Alžbětu poklekat na kavalec na všechny čtyři. Rukou vyhrnula sukni na záda a vyšpulila na mne rajské jablíčko i se šťopkou.

Znejistěl jsem. Zíral do hlubin rozestoupených půlek a nevěděl, zda jablíčko je onou úrodou, za kterou jsem šel světa kraj i světa kus.

Z naběhlé tváře Alžbětky v předklonu ozvalo se netrpělivé: „No tak se už vytřep!“

Přehodil jsem šaty ze zad Alžbětky přes její hlavu, abych neviděl modré oči netečně hledící do matrace a vytřepal se.

Ani ne do sytosti, jen co jsem vypustil přetlak na ochablé sloupoví bílých stehen. Snad jsem se ani nezadýchal. Svalil jsem se na prostěradlo a ona se spustila ze všech čtyř podél mne.

Ruku mi položila na hrudní kost a já si přál, aby uchopila srdce pod kostí a hřála ho ženskými doteky. Srdce také toužilo, až se zajíkalo, chvělo se a třáslo, ale někde vysoko nad ním cinkot křišťálových skel.

To má duše, to má duše…

Nekonečné ticho rozkrojila unaveným hlasem, když nahá vstupovala do sprchy: „Taxu znáš a kde se platí, si snad ještě pamatuješ.“

Asi nebyl jsem dnes poslední na řadě a určitě nebyl jsem dnes první. Ničí ruka mne z domu, kde neznají záclony, protože vše je tam veřejné, nevyvedla jemným stiskem.

Ranec jsem usadil na ramenou sám a přes jedno z nich jsem se ohlédl. Dům stál v tiché ulici. Zavřené dřevěné okenice dávaly tušit, že za nimi okna mohou být.

„Ono je to veřejné jenom uvnitř,“ zauvažoval jsem polohlasně a vykročil do světa s vytřepaným pytlíkem a vrchovatým rancem.

Byla to těžká cesta širým světem od chalupy k chalupě. Tu fuška na pár dní, jinde facha na delší čas. Oral jsem pole brázdu za brázdou. Převracel zemi pluhem. Vyvrácená půda dýchala jemným oparem. Sel jsem sémě do zvoucí země a nechal ho klíčit pod paprsky slunce. Klíčky šlehány dešti a bičovány větry rostly a houževnatěly chystajíce budoucí úrodu v čase žní.

Nežli zrno vyzrálo, stavěl jsem domy z cihel pálených i nepálených. Stavěl hnízda pro všeliké ptactvo lidské. Kdo přišel, ten bydlel. Kámen ke kameni jsem trpělivě rovnal a vystavěl málem hrad a měl na paměti, že nikoliv kámen, ale život probouzí mé dílo.

Zabydlel jsem dům živou duší, abych v následujícím okamžiku všechno opouštěl, v ruce úlomek křemene a v mysli myšlenku na nový stavitelský počin.

Ranec těžkl dalšími a dalšími zkušenostmi, ale dobře jsem věděl, že Alžbětě je naditý ranec ničím a tak jsem šlechtil i pytlík. Půjčoval ho bez nároku na úroky. Jen tak ho, pro potěchu duše i těla, pronajímal za byt a stravu. Dával do zástavy na krátký i delší čas a vždy ho poctivě vykoupil zpět. Od lichvářky i dobré ženy.

Lopotná cesta v lopotných dnech. Nelehký život, mnoho trmácení i odříkání. Jediným přítelem byla mi má duše. Vysoko na nebi zdála se být průzračně čistá. Křišťál zamrzlý v mém nitru.

Po práci, když slunce zapadalo za Kozí hřbety a vzduch doléhal horkostí do větví borovic, vykročil jsem do polí a mnul mezi prsty klasy žita i pšenice. Ano, ještě několik dnů a nastane čas ženců, kos a srpů, děveček, smíchu a zpěvu. Otevřou se vrata hospodářovy stodoly i sýpek, hospodářka roztopí pec, protože mlynář už kontroluje lopatky mlýna.

Usmál jsem se do větru. Přišel můj čas, má chvíle. Zahleděl jsem se do míst, kde zapadalo slunce. Nad městem se zvedal sotva znatelný oblak smogu. Tam na mne čeká Alžběta.

Na zádech pátý, či snad šestý křížek, kdopak by se s nimi počítal.

Ranec jsem tentokrát na záda nehodil, byl tak těžký, že jsem ho táhl za sebou v prachu cesty jako chcíplou mrchu rozkladnými plyny náležitě odulou. Dovlekl jsem ho přede dveře známého domečku se zavřenými okenicemi.

Ohmataný řemínek ochable visel ze srdce zvonku. Nabízel se kolemjdoucím k použití. Nabídky jsem využil a několikrát udeřil srdcem o bronzové tělo. Alžběta neotevřela.

Slečna, nedávno odrostlá nauce o Pythagorově větě a úvahám nad slovesnými druhy, po mně škvírou mezi futry unyle sekla otázkou: „Ráčíte?“

„Alžbětu.“

„Alžbětóóó,“ vřískla, „kunčoft!“

Změřila si mne i uválený ranec. „Tak prosím,“ a hlavou pohodila ke schodišti.

Ranec se neochotně kulil nahoru, schod za schodem, několik hostů se ohlédlo. Nevnímal jsem tíhy rance ani pohledů hostů a vtrhl do Alžbětiny komůrky. O ranec jsem se více nestaral a z poklopce nechal vyklouznout pytlík, který byl taktéž notně ohmatán. Snad více nežli kožený řemínek zvonku před domem bez záclon.

„Dobrý den, Alžběto.“

Trochu okatě a snad i pyšně natočil jsem pytlík za Alžbětou v tiché naději na uznání.

„Cálovals?“ ptala se Alžběta na polštářích. V poloze polo ležmo polo sedmo s rozevřenými koleny v pravém úhlu. Šedivě kvetoucí rozkrok si vytřela mokrým hadrem. Sesunula se z polštářů do polohy ležmo a podsadila pánev směrem ke mně do pracovní pozice – připraveno. Ale já připraven nebyl.

„Cáloval,“ špitl jsem a jak jsem byl, otočil jsem se na patě. Nechal jsem pytlík vklouznout zpátky do poklopce a bez rozloučení odešel v nezlomném přesvědčení, že se už nikdy nevrátím. Nikdy. Ale sami dobře víte: Člověk míní, život mění.

Nechal jsem ranec rancem u Alžběty v pokoji a kráčel nevěda kam. Slunce se zhouplo z východu na západ již před drahnou chvílí a já jediný na celém světě nevěděl, kam bych zapadl. Nikde kout, kde bych hlavu složil, nikde prázdná škvíra, kde bych v bezpečí spočinul a tak:

Netížen rancem, nezdržován pytlíkem, kráčel jsem světem bez pout přání a tužeb. Ač sám bez dítek, zamířil jsem k domu rodičů, vědom si, že je dávno jako prázdné krovky brouka. Pryč jsou časy rodičů i zvídavého dítka. Docela malou chvíli jsem postál před rodným domem a nezatoužil vědět, kdo ho obývá.

Znovu jsem kráčel dálkami cest, hlubinami lesů, potvornou plísní měst i vlákny vesnic podél silnic, nemaje domovskou adresu, směr ani cíl.

Jako vítr. Chvíli tam a chvíli jinam. S dešti jsem tekl samospádem s vrchu dolů podle zákonů fyzikálních. Chvíli ve spěchu, chvíli loudavě, semhle támhle za hlasem skřivana, jindy za bzučením ováda.

Jediným společníkem na cestách byla mi duše. Průzračná jako křišťál. Mlčenlivá společnice. Tichá jako hrob mých rodičů, na který jsem při cestě odtamtud tam položil květinu, první od jejich pohřbu a možná poslední do pohřbu mého.

Ani nevím, jak se to stalo. Zavadil jsem o něj pohledem. Něco velmi blízkého mne upoutalo. Sklonil jsem se pro něj a zvedl ho z prachu cesty. Byl seschlý a rozpraskaný, ale byl to on. Řemínek i se srdcem zvonku. A o kousek dál ležel mosazný zvonek potlučený zvenčí i zevnitř. Nikdy mne nenapadlo, že by se vešel do mé dlaně. A on vešel. Obojí strčil jsem do kapes kabátu a rozhlédl se.

Dům tu stál, jako tu stával před léty. Ale okapy prorezly, okenice vypadaly z pantů a válely se v trávě pod okny. Kde dřív hrdě strměl komín, tam dnes cihelná troska. Sklepní okýnka vytlučená nočními opilci, či snad praky usmrkaných capartů bez dohledu dospělých.

Co Alžběta? Vytáhl jsem z kapes zvonek i řemínek se srdcem a chtěl zazvonit, ale najednou mi to přišlo jako špatný nápad. Obával jsem se, kdo mi přijde otevřít. Schoval jsem zvonek v kabátě a strčil do rozpraskaných dveří.

Otevřeno. Vešel jsem do domu. Hosté nikde, obsluha také ne. Samet a cingrlátka jako by tu nikdy nebyly. Po ligotavých šantánových světýlkách ani památka. Jako by se nic z toho, na co si jasně vzpomínám, nikdy nestalo. Stoupal jsem dřevěným schodištěm, schod po schodu a bál se. Bude tam?

Stála u plotny. Tělnatá v pase i zátylku. Ani se neotočila.

„Přidám tam špetku majoránky a můžu nandávat. Dáš si bramboračku?“

„Dám,“ šeptl jsem do tikotu pendlovek a škrábání sběračky o dno hrnce.

Usrkla na zkoušku horké polévky, znalecky mlaskla a naplnila dva talíře.

Dlouze jsem míchal voňavý pokrm a pozoroval Alžbětu při srkání. Konečky starých křivých prstů mne klepla přes hřbet ruky a ptala se: „Tak jakpak bylo, dědku?“

Já neřekl nic. Copak taky.

Poslouchal jsem cinkot lžic a někde ve mně se ozývalo cinkání křišťálových skel. Jakoby nějaká melodie. Jako by někdo zavadil o strunu starých houslí a ona dlouze zněla, jen tak zněla.

To naše duše, to naše duše…

(Z knihy Ptala se mne na štěstí, kterou vydalo nakladatelství KMEN)