Členka Unie českých spisovatelů Taťána Králová oslavila 60. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

TAŤÁNA KRÁLOVÁ

Za svíčkou

(a za Borisem Pasternakem)

Copak je možné za chvílí

jako za svíčkou,

hořící klidným plamenem,

dohaslou plápoláním,

mávnout jen rukou ve vzduchu,

uši si voskem zahradit,

zaklapnout víčka?

Teplo té svíce, která je

sama už tatam,

chvěje se ještě kolem nás,

cestou z nahřátých dlaní

má přednost na křižovatkách cév

pod kůží celou napjatou

od hlavy k patám.

Hladíš mě, už se oblékáš,

pokaždé spěchem,

jako by mohla svíčka zas

stát rovně celá z vosku,

jako by okno zamžené

stačilo setřít, a pak psát

jen jedním dechem.

První pomoc

Vložím si do paměti,

že po nezbytné kontrole,

mají-li ústa přístup k dechu,

může srdce znova naskočit

masáží v rytmu písně Rolničky, rolničky,

jde o rytmus, jde o všechno,

jen hudba nese děj.

Celý život mačkám zvonky domovů

signálem vy-vo-le-nýý,

a teď vím,

že na začátku Páté symfonie

je vtip v osminové pauze

na půlku první těžké doby

před třemi krátkými tóny.

Beethoven zadržel dech,

přerušil pumpování krve

a před restartem nechal osud dozrát v mezeře,

v nabíječce sfér,

aby srdce naskočilo

v pauze mezi pamětí a polibkem

a cinklo chlopní o zvonek

jak stálý zákazník.

Čekárna

Otázka Proč právě já

nemá své místo v přeplněné čekárně,

kde by si ani smrtka

neměla kam sednout,

ani její brousek by nepropadl

a přes šum dechů, hlasů a šoupání nohou

nejsou slyšet padat

ani špendlíky velmi dlouhých chvil.

Zeměkouli nezastavujeme –

Máme zpoždění,

mlýnek jen chroustá nový příděl kostí –

počkáte si – Nejste tady sama –

a do té doby se neptejte, nepředbíhejte

a Neklepejte, sestra vychází.

Jablíčka

Každý by tu měl fasovat

koňské klapky,

aby neviděl po stranách

lákadla lačných pohřebáků –

Příjem šatů zde –

musím dát kostým do čistírny,

naučit se všechny schody –

špitál je rozsázen v kopci –

zvlášť ty vydrolené,

na kterých těžký zimník ohýbá šíji

až k odevzdávání krve,

ale má štěstí,

ještě dočká se své čistírny,

vystřídání za tričko

i dozrání tří kouzelných jablíček

v houští za okny ordinace.

Ještě jsou tam?

Pro dnešek vyhráno!

Rašení

Není čas čekat

sto let na novou trávu,

v zrnku každého dne

je zlato nové úrody

a do roka a do dne

mi raší i nové vlasy.

Vítání

Kdo může vědět,

odkud rostou tvé vlasy,

tváří se světle, hladce i hebce,

vždy s novou odvahou,

že z netušení

mají barvu, vůni, tvar,

a nikdy není možné

je nepřivítat hlazením.

Vždyť to by bylo jako

nerozpřáhnout náruč,

když do ní běží dítě.

Lehkost

Všechna slova

nesená na výdechu

za předení kocourka

zůstanou nad námi jak pára

a zahalí nás clonou

s kočičími vrátky.

Špatné zůstane venku,

dobré může dovnitř i ven,

lehkost uvnitř se zdá být

velmi snesitelná,

jak snadno poznáme,

když se tu kocourek rozvalil

jako na obláčku.

Předivo

Vrnící kočce

už zase přeskakuje motorek,

přesto přiváží vzácný klid.

Nemusí být každé předivo hladké,

mistrovský kousek se pozná

podle drobných nepravidelností

a pravým uměním je

najít si v osnově

prázdné očko

a tam si polevit.

Uspávač

Při tom kočičím kolovrátku,

vrkavém tak spolehlivě,

jako by se nikdy neměl zastavit,

nečekáš hrknutí,

výpadek zvuku,

ale teprve pak,

když se hroty fousků

smočí v kalamáři ticha,

tě teninké vlákno

nejpevnější příze

zhoupne rovnou do spánku,

kde holoubci nasycení

sypaným zrním chvil

dali hlavu pod křídlo.

Déšť

Bylo ticho.

Jak před deštěm,

kdy se na nebi

čeká v koloně

tak dlouho na světlo,

kočkám se ježí srst

a na větvích jsou nastražené uši.

Kočičí hřbet

se nezachvěl,

lístky nehnuly,

když závoj živý

nastřádanou vláhou

v okamžení se stočil

do klubka blahodárného pramene.

Kočky v létě

Nevím, ale je vedro,

nebo jen něco vysálo všechen vzduch

zpod ubrousku na pecnu metropole?

Kočky se rozvinuly,

chladí si bříška

jako bochníky z pece vytažené,

dýcháme si tak klidně,

jako že vzduchu dost,

že vždycky lapnem

právě tolik kyslíkových myšek,

aby nás posilnily

na všechny nezbytné kroky, sedy, lehy

a také na dlouhé hlazení po srsti.

Chleba

Chleba je ještě žhavý –

nechte ho vydýchat,

musí směnit své teplo

v smluveném kurzu se vzduchem,

jen tak zůstane duší chlebem,

a ne plackou,

o což i my se denně pokoušíme

pod příklopem obvyklé inverze.

Nic není nemožné

Mám oprávněnou obavu,

že přetrhnu vlásek na klice,

zakopnu o práh,

pohnu zarážkou,

držící rozevřené čelisti času,

a ty za námi zaklapnou,

až tam budeme,

a vody v dlaních,

kterou obezřetně nesu,

už se nenapijeme,

ale učím se

nemít z toho strach.

Je to ještě těžší,

než se přestat kontrolovat

v zrcadlech jiných očí,

ale ne nemožné.

Den

Dnešní den se sytí

lehounkým vánkem tvého hlasu

a plní svými starostmi.

Kolik jich má?

Právě tak dost,

aby každá odhozená přítěž

nás s trhnutím poponesla výš

a ukázala nám

z náhledu větší kus,

jako když kurzorem

klikneš na mínus.

Ráno

Tohle ráno

vypiju jedním douškem,

zesládneš mi

až na nejvyšším patře

a pod jazyk schovám

úplatek pro převozníka,

aby se pro nás vrátil

některý úplně jiný den.

Kolénka

Kolénka drží stébla zpříma,

neohýbají se

nikdy k pokleknutí,

zato však mají v sobě

tolik pokory, že dlouze nesou

celou tíhu klasu,

až v daném čase odevzdání

společně ulehnou tak tiše,

že jenom země zblízka uslyší

jejich tak dlouhé

úlevné vydechnutí.

Dřevo

Ve dřevě praskají

všechny jeho roky,

kterými nabíralo vláhu,

aby ji teď poklidně

vracelo nazpět povětří

a pracovalo k dlouhému usednutí,

až praskání ustane.