MILAN BLAHYNKA
Na reprezentativní publikaci GENERÁL BEDŘICH HOMOLA, Vrchní velitel Obrany národa, Zakázaný hrdina (Zhola, Praha 2020; obálka, grafická úprava a sazba Zdeněk Homola, 175 s.; úvodní studii napsal Jan B. Uhlíř), je možná nejpozoruhodnější, že je na světě díky nikoli profesionální historické dílně, ale iniciativě, odvaze a práci lékaře psychiatra, vnuka „zakázaného hrdiny“, který se nesmířil se dvojím mlčením o otci svého otce i o svém otci, a ve svém rodinném nakladatelství (vydal v něm své dvě knihy prózy, recenzovanou publikaci a na říjen 2021 ohlásil knihu svého otce o studentech v koncentračním táboře, mezi nimiž jeho otec byl) na vysoké úrovni uskutečnil, k čemu se neodhodlal nikdo. Ano, Zdeněk Homola, autor, grafik, sazeč a nakladatel knihy tu předkládá dílo, jaké by za jiných okolností dávno vydala nějaká ctihodná instituce.
Za jakých? Kdyby voják a nakonec generál a hrdina druhého odboje Bedřich Homola, od ledna 1940 vrchní velitel odbojové Obrany národa, 31/12 1941 zatčený, 30/9 v Berlíně odsouzený a 5/1 1943 ve věznici Plötzensee popravený, byl v letech 1948-1989 nepřijatelný jako legionář, který za první republiky dosáhl vysoké generálské hodnosti a za války nestál v čele nekomunistického odboje. Historikové druhého odboje v čase byrokratické lidové demokracie a stejného socialismu se celkem přirozeně věnovali odboji komunistickému, aby mu neubírali na významu, jako by Fučík byl menší hrdina, kdyby byl oceněn i Bedřich Homola, a neměli ani šanci ocenit vlastence neméně hrdinné.
(Během necelých tří let po osvobození byl sice divizní generál Zdeněk Homola vyznamenán in memoriam už roku 1945 Československým válečným křížem 1939, rok na to povýšen podobně jako Alois Eliáš, Vojtěch Luža a Rudolf Viest na armádního generála, s úctou a obdivem o něm psaly noviny a časopisy, ale na vydání knihy o něm nebylo dost času ani vůle.)
Podruhé byl Bedřich Homola vyznamenán po roce 1989 u příležitosti 80 let ČSR propůjčením Řádu bílého lva, roku 2008 mu ministryně obrany udělila Kříž obrany státu, ale jinak byl znovu nepřijatelný kvůli svému synovi Olegovi (1921-2001). Ten se jako student v prvním ročníku architektury octl po 17. listopadu 1939 v koncentračním táboře Sachsenhausen a po své zkušenosti z něho se stal komunistou, od roku 1946 byl až do roku 1969 poslancem, od roku 1954 ústředním tajemníkem ÚV Svazu čs.-sovětského přátelství. Ale poté, co se zdržel hlasování o vstupu vojsk v srpnu 1968 do naší vlasti, vzdal se všech politických funkcí, stal se ředitelem Památníku národního písemnictví, kde před sesazením z ředitelské funkce zabránil represáliím kolegů (za to byl oceněn roku 1990 ministrem kultury), a v této instituci vytvořil soupis osob a institucí starajících se v letech 1460-1918 o náklad, výrobu a distribuci českých tisků, věnoval se i restaurátorství, maloval a psal beletrii.
Ani všecka tato plus však nestačila, aby se jeho otci dostalo nejen soudní rehabilitace, ale i nejvyššího vyznamenání. Roku 1998 mu byl propůjčený Řád bílého lva jen II. třídy a žádná státní instituce po třicet let nepřipravila o Vrchním veliteli Obrany národa, který se v březnu 1939 vyznamenal jako obránce integrity republiky na Slovensku, důstojnou publikaci, jakou je kniha, kterou „sepsal a sestavil vnuk generála Homoly Zdeněk Homola“.
Je to kniha, „určená pro laickou veřejnost, ale odborníci v ní najdou množství dosud nepublikovaného materiálu“, věcně a pravdivě konstatuje text na frontispisu, kde autor děkuje za pomoc rodině a za odbornou recenzi, překlad části německých textů a cenné připomínky PhDr. J. B. Uhlířovi, Ph.D. V kapitolách Před světovou válkou, První světová válka (H. v ní a v zajetí, H. v legiích), První republika, Druhá republika, V odboji, Zatčení, vězení, poprava a In memoriam vypráví autor stručně životopis „zakázaného hrdiny“.
Druhou, snad ještě pozoruhodnější polovinu publikace představují Dokumenty (Deník z ruského zajetí, reprodukce a překlady Obžaloby, Rozsudku, Žádosti o milost, Dopisu na rozloučenou a úředních listin o Výkonu rozsudku), kapitola Rodina Bedřicha Homoly a pak cenné faktografické Poznámky k první polovině 20. století, kde čtenář najde například tabulku Hodnostní označení legionářů anebo fotografie a anotace Čelných osobností první i druhé garnitury Obrany národa. Při případné reedici knihy by nebylo od věci dokumentárně doložit i osudy rodiny od osvobození, zčásti vysledovatelné nyní jen z fotografií.
Nelze než ocenit iniciativu, z jaké vznikla recenzovaná kniha. Zdeněk Homola není sám, kdo při svém náročném povolání vykonává práci, na niž nestačí (nebo do níž se nepouštějí) celé instituce. Jeho nakladatelství Zhola supluje, o co by se měl starat stát a podnikatelé, kteří se ženou jen za maximálními zisky; vlastně je zahanbuje. Totéž platí o nakladatelství Kmen, rodinném podniku všestranně i umělecky talentovaného profesora onkologie Michaela Doubka, v němž vycházejí knihy, na nichž se nedá dost trhnout.