MILAN BLAHYNKA

Jsou básníci ukolébavek a básníci buřiči, básníci idyl a básníci provokatéři; básníci útočníci (na okoralé smysly a mozky) a básníci obránci (hodnot). A jsou básníci, kteří vědí, že nejlepší obranou bývá útok. Soudě podle verše „k lásce a obraně slasti vždy připraven“ v jeho nejnovější knize NEPŘIJATÝ HOVOR (Jan Weber, Praha 2021, kresby Jan Weber, výtvarná spolupráce Jaroslav Turek, 236 s.), je Karel Sýs i obránce i útočník a pěkný provokatér; národní básník má být přece připraven k obraně vlasti, a tu se Sýs nestydí demonstrovat své zaprodání něčemu tak málo vznešenému jako je slast, rozkoš, a na jiném místě se už předtím neváhá pasovat na „korunního“ prince nositele „Řádu svíčkové na smetaně“ a o kus dál se přiznává „Jsem přece ten který jsem“. Může se divit, že jeho kniha, skládající se ze dvou kratších poem, jednoho malého cyklu dvojverší a jedné (titulní) předlouhé skladby (odečtou-li se stránky ilustrací, přes dvě stě stran!) je hovor netoliko nepřijatý, ale dnešními arbitry elegantiarum jedné sezony, okupujícími většinu novin, časopisů, nakladatelství, rozhlasu a televize, naprosto nepřijatelný?

Tři části knihy Nepřijatý hovor publikoval Karel Sýs už před jejím vydáním, podobně jako to dělával jeho Mistr, autor Básní noci, samostatně knižně, víceméně bibliofilsky. O kratší poemě Tváře jsem už obšírně referoval v recenzi Tváře bez roušek a rozpaků a zábran (LUK 18/2021, 5/5), o dvou dalších menších skladbách v Nepřijatém hovoru, o apollinairovském pásmu Troja v hodině nula a o malém cyklu Breughelův Kolařík-Kolaříkův Breughel jsem se rozepsal v recenzi Stále pod dozorem (LUKu 37/2021, 15/9), nazvané podle verše „jste stále pod dozorem“ ze jmenovaného cyklu. Mohu se tedy soustředit na titulní rozsáhlé pásmo. Jsem ovšem na rozpacích, zda se sluší, abych pojednal o díle, které mi básník připsal, aniž si to zasloužím, neboť nejsem víc než rádoby pozorný čtenář jeho knih. Snad to není proti dobrým mravům.

Nepřijatý hovor proudí jako řeka, členěn jen nepravidelně jakoby pro nadechnutí jednořádkovými mezerami, jako se řeka nadechuje jezy, a až po víc než padesáti stranách v něm zazní verš „i já jsem pod dozorem“, aby si čtenář vzpomněl na „jste stále pod dozorem“ z breughelovského cyklu, signalizujícího jednak odkaz na stálý „dozor“ nejméně od šestnáctého a sedmnáctého století, jednak upozorňující na vnitřní souvislost veršů celé knihy. Básník pod stálým dozorem se na první straně skladby vymezuje jako partner v lásce, nikoli v nenávisti (tak je tomu ostatně i v Sýsově publicistice, jeho Invektivy a polemiky jsou v knize Velbloud a Marie s jehňátkem jen malý zlomek svazku): „Jsme dva tajuplné ostrovy / každý v jiném Golfském proudu / ty máš zátoku / já mám mys / ty máš zámek / a já mám klíč / ty máš klíč ke mně / já klíč k tvé vložce / a ty máš zámek k mému podzámčí“, a než si čtenář uvědomí, že těch osm veršů je objevná báseň jako ze sbírky milostné lyriky, proud Nepřijatého hovoru nás unáší dál, až na Velikonoční a Vánoční ostrov, do Tichého a Indického oceánu, na ostrovy, které „čekají na zázrak v kalendáři / čekají čekají čekají / že se budou třít ve třech / že uvíznou v Sargasovém moři po pohlaví“, a to je zas báseň erotizující zeměpis, báseň metafora, báseň do sbírky erotické až pornografické poezie, a proud, který ještě nenarazil na jez, valí se do básně všedního dne: „Milovat se jednou dvakrát třikrát / a vyjít do městečka nebo do města / poručit si pivo nebo dvě / a cestou zpátky vidět klesat hvězdu nebo souhvězdí / zaposlouchat se do mluvy vajec prskajících na slanině / do hudby odmaštěných sfér“ (rozmarné dloubnutí do žeber filozofující Poézie) / „broukat si s olejem a pískat na prsy“ (skluz do rošťácké korektury známého úsloví) / „hvízdat se soumrakem / a dát se bezbolestně uspat vidinou“ (malá parodie civilního idylismu) / „A pak jednoho dne / zničehonic / jen tak bez varování / přes noc / nohy zestárnou / maso se vrátí ke kostem / pleť se přestěhuje do kůže / chloupky se rozeběhnou po linu / jak noha praptáka / žilnatého pterodaktyla vyčerpaného honem na prališky / Ze čtvrtohor jsi zpátky v chuchelském siluru / za oknem vadnou přesličky / a smrt si vede život na provázku“ (vír přímo barokního tance smrti). Teprve poté jez, proud přerušen a po nadechnutí povzdech: „Chtěl bych se opít vínem / ve světě jenže jiném / V kosmu bez lihoměru / dítě pozdního sběru / Plavat na volnoběh…“ (Malý doklad básníkova metaforického ztotožnění s tím, co má rád, „dítě pozdního sběru“,

a přitom sebevědomá básníkova navštívenka), volnoběh je sen toho, kdo rád vybraná vína pije, jezdí a ještě raději létá, a dávno pradávno (před 44 roky ve sbírce Nadechni se a leť) si přikazoval hlídat „každou kapinku / náladového benzínku“).

Podobně pořádná interpretace Nepřijatého hovoru (jakou vlastně automaticky absolvuje každý pořádný čtenář veršů) proměnila by hrneček recenze v nádobí z pohádky a navařila by vyznání básníka zvíci tlusté knihy. Neboť podobně jako čtyřicet veršů z prvního úseku proudu Sýsových veršů, které jsem si dovolil letmo přečíst, lze číst stranu za stranou všech (odhadem) šest a půl tisíce veršů celé skladby, aniž se básník opakuje, přesněji: často se opakuje, leč každé opakování je jiné a dokládá, že není matkou moudrosti, ale přesvědčivosti. Co všechno básník Nepřijatého hovoru je, co chce a co nechce, po čem touží, co má a co hledá, čeho má dost, co se s ním děje, čí je, jak mu je, co vykonal a co opomněl… – začal jsem si vypisovat: „chtěl bych topit světu“, „a mně šibuje v mozku“, „nepřipravil jsem srdce na zimu“, „těch nemám slov / těch nemám vět / a chci oslovit i slovit svět“ (vida, jak rozvinout citát a cestou hry se slovem nově vyslovit touhu poznat celý svět), „jsem divoženkami vařen pečen dušen nebo už sněden!“, „jde mi hlava kolem“, „zase po roce se vnořím / do obou kosteleckých moří“ (Kostelec jeho dětství a návratů viděný dětskýma očima, jimž jsou rybníky mořem), „budu ještě týden dítětem“, „celý život hledám kosti skopce / kterého Hospodin přinesl Abrahamovi místo Izáka“, „celý život jsem toužil být médium / zlatá střední cesta / nenechat se škrábat / končím jako krvavý tatarák“, „když hořím tak plamenem / odmítám doutnat“, „zahnal jsem žízeň do ohrady“, učinil jsem „poezii zadost“, „mám poezie dosti / ještě najdu rým k lenosti, / od zítřka se postím / pronajmu věž ze slonové kosti / cítím to v kostech“(a cítí v kostech také osvětimský osud svých příbuzných), „Cháron mě převezl / tvrdil že se zase vrátím“, „zapírat nechci apelační soud mě osvobodí přeci / a kdy ne a když ne / smrt smyje vše“, „Ha kým to kouzlem / rozešel jsem se s Petrem Prouzem“ – a takto po pouhých prvních patnácti stranách skladby dál přes celé stránky (např. 114-117) až po závěrečné „sešito a roztrženo / sečteno a vyvrženo / v neděli 14. 2. 2021“; „Jsem bořivý elektron / žárlivý proton / žádné neutrino / Kiši zapiš to: / Miluji klidné krajiny s balonem a komínem / a Pán si se mnou hraje jako s dominem.“ A přece sebevědomí: „Jsem český básník – neznám stoj spatný“. Až do samého konce invence bez únavy, vyznání, které je i poznání i doznání, přiznání (abych parafrázoval verše Josefa Kainara), přiznání ke všemu a ničemu z toho básníkovi není líto. Nepřijatý hovor je snad Sýsova padesátá svěží a jistě ne poslední bilance životní tvůrčí cesty; Sýsovo básnické zpovědní netajemství.

Je to však zároveň i suma jeho poznání světa a doby, do níž jsme vrženi, doby stále víc vymknutější z kloubů. „Z nízkého principu mravního vražda komančů není zločinem“; „Velké širé rodné lány / solárními panely obsypány / Nastojato rozprodané bory čumí po skalinách / zašantročená voda hučí po lučinách zarostlých řepkou“; „už nemáte život jenom story / nehučí už vody nešumí už bory /…/ zůstává mír dále s touto krajinou?“; „jste otroci proklatě nízko zavěšených mobilů“; „kníže s chlupatým jazýčkem je lidu blíže“. Básník tvrdý vůči minulosti i současnosti: „Souzi a soužky / naše měna je pevná / 1 rejžek / 100 peňásů / 1000 puten / 10 000 papírových chuchen“. Vyřizuje si tu básník účty? Jako by si Dante v Božské komedii nevyřizoval své. „V Čechách je nalháno / někdo čechý, někdo hot / většina spíš na vlažno“; „v české louži budoucnost se plouží“; „místo many money“; „Naše země nevzkvétá / Bodejť by vzkvétala / zahnojena Agent CIA Orange /Aerosol přece tolik může / protože má plný měšec sraček“; „Samí bezešví občané / zatímco svět praská ve švech“ – a tak dál až po „Praha matka měst otec nenahlášen / nespasí nás internacionála / nespasí nás zdrávasy / zítřek byl přesolen starosladkému žijme / holubice míru na paprice raketometný guláš / otče náš jenž jsi v kuchyni u kamen / stáhni jim plamen / amen“.

A do třetice po sumě básníkova vyznání doznání, po sumě krutého světa a doby je Nepřijatý hovor Sýsova suma poezie. Verše v předešlém odstavci o Aerosolu „který tolik může / protože má plný měšec sraček“ (neboť co jiného v očích Básníka jsou měšce plné kaček, ba liber a doláčů) má v Nepřijatém hovoru pokračování: „proto básník tolik zmůže / protože má v ruce protijedy / na polistopadové vředy / protože má pravdu Heč“. Tady něco chybí, tu si dovoluju důrazně připomenout, že poezie je protijed na vředy nejenom polistopadové; což těch za mnoho tisíciletí snad bylo málo? A nejen Archilochos, Xenofanes, Iuvenalis a Martialis nebo Petronius, ale i Ovidius, u nás středověcí žáci darebáci a básníci od Dalimila přes Havlíčka až po Nohavicu vředy a jedy své doby netrpěli, k nim nemlčeli a pomáhali je přežít.

Podle Sýse „básníci a andělé jsou svobodní / žení se jen čerti“, a protože básníci mají krásný zvyk brát slova doslova, nežení se nebo se svatbou někdy nepospíchají: Rimbaud i Verlaine (ten druhý a mnozí jiní v důsledku své orientace). St. K. Neumann se žení jen proto, aby partnerka nezůstala po jeho narukování do Velké války bez prostředků, Nezval po dvaadvaceti letech soužití se svým Skřivánkem až na příkaz svého šéfa na poúnorovém ministerstvu. A i když se básníci žení, zůstávají svobodní, a nejen proto, že po sňatku vzápětí umírají (Mácha); chovají se i ve vztahu k milovaným bytostem někdy až bezohledně jako svobodní, v životě stejní jako v díle. Jsou ovšem Básníci a „básníci“: Nepřijatý hovor je přesný: „básníci jsou volní, svolní, lovní.“ Ti skuteční jsou volní; jsou nejen svobodní, ale i volní ve smyslu vůle „být básníkem“ (Hora, Nezval, Seifert, Holan), a někdy navíc typem své poezie (Holub). Lovní jsou všichni skuteční, kteří vadí deroucím se k moci (Biebl) nebo době, které jsou nebezpeční (Puškin, Lermontov, Vančura – a taky právě Sýs), ostatně „všichni jsme tak trochu lovná zvěř“. A svolní? Někdy i skuteční, kteří se bojí být volní, psát svobodně, ale hlavně ti bez talentu a umění, kteří se podbízejí, jsou s to psát podle přání režimu a podle diktátu módy a trhu. Jejich „poezii“ by slušel název papoezie. K verši „Z nízkého principu mravního vražda komančů není zločinem“ (jako dlouho nebylo zločinem vyvražďování Indiánů) Nepřijatý hovor se táže: „A co český básník? / Až se jitro zeptá o čem psal či nepsal včera?“ (Ke genocidě indiánských kmenů český básník nemlčel.)

Papoezii se Nepřijatý hovor opakovaně vysmívá a staví ji na pranýř. „Někdo je pastýř / někdo jen pasák slov / žene slova na jatka / cestou pod sekyru slova řvou / z tučných slov je nejlibovější sonet (…) Sto herců básně smrt“; „vsaď na Mojžíše nech zlatý tele žít / to je teď zaručenej hit“; „zatímco Mácha hasil Litoměřice / Palackého pražská věrchuška i sousedovic Bětuška / – nožky nahoře – / potila veršíky pro pyskatého vladaře“; „básně sypete cukerínem“; „místní lyrika je pod bodem mrazu“; „koupení veršotepci pěstili bezzákluzovou poezii“; „chlorované básně vítány“; „zatímco kostelečtí veršotepci píšou doma / vysmolené pamflety / pisatelé a písaři se skloňují jako bachaři / chrání momentální režim před ideoviry“.

Zato skutečná „poezie je víc než chemie než alchymie / čtvrtý rozměr je pořád něco pozemského“; „báseň vzdoruje nudě neočekávaným sonetem“; „krásný je verš utržený ze řetězu“; „básně nejdýl vydržely u ohňů / ale dnes už nikdo nevypráví leda za studena“; „psát prózu je dostih / básník je nedostižný / poezie není na splátky / platí se hotově nikoli však předem / báseň neslyší na předplatné“; „mitrajéza poezie seje smrt / žádné crcání se spanilomyslnými kurvami / řvát proti srsti / poslat expresním postrkem do zadnice rispetty / vystřílet gazely, stáhnout z koženky sonety / vyvrhnout haiku – nepoučily se z Nagasaki“. Osud poezie? „Poezie se postí / uprostřed obraných kostí“; „jsem zapomenutý jak poezie“; „zabásnuté básně“. A přece: „často kolibřík přebije zpychlý foliant / tři čtyři trefné básně / a jsi za nebeskou celnicí / i svatý Josef se rád začte / trefná metafora do černého a máš vyhráno / ostropeřci marně leští kulky / střelnici království nebeského dobije brok / papírová růže přečurá reálii královskou“.

Paradox: sáhodlouhá skladba je vodopád lakonických metafor, básníkovi stačí pozměnit písmeno a řekne víc než odstavcem. To je třeba falešná „optimystická tragédie“, jisté takéhrdiny pojmenuje „hrdiny bez básně a vany“ a odhalí tak jejich nekulturnost i špínu.

Sýs jako vždy i v Nepřijatém hovoru si zjednává přístup do čtenářovy mysli tak, že nasycuje text známými jmény, názvy, citáty a parafrázemi okřídlených slov, odrhovaček, písní, básní, které uvízly v paměti nečtenářů poezie ze školních let, i básní milovaných ctiteli poezie. Nic mu není tak malé ani tak velké, aby to neobrátil naruby a po svém nedomýšlel. Slavný začátek slavného Apollinairova Pásma přepisuje na „Starým i novým svetrem přec jsi znuděn nakonec“ a je na čtenáři, aby pochopil smysl té provokace. Takto tu souhlasně, tu dobíravě, tu vyčítavě cituje, parafrázuje, nastavuje jako zrcadlo době i sobě Starý i Nový zákon, navíc vyvolává jménem „své“ básníky, Máchu („měl pod čepicí“, to psal Halas, jak víme, o někom jiném), v protikladu k velice uctívanému Muchovi, který je básníkovi „králem kýčařů“ (to si o něm myslel i SKN), Rimbauda, Bezruče, Wolkera a mnohokrát Nezvala: „rozhodné slovo“ (na posledním soudu poezie) „má ovšem Nezval / šéf Holanů Halasů a Hrubínů / Seifert bývá žádán o názor málokdy / byl a zůstal příliš měkký / slovo dostane i soudruh Biebl / dokázal vyskočit z okna když se výsadek nenosil / … / Poslední soud může být odročen / nárok přežít má jen to nejlepší / co s plevy?“ Zkrátka na jiné míli Nepřijatého hovoru: „Nezval s námi a Pavel Kohout pryč!“

Nepřijatý hovor je skladba ke chvále poezie (a hanbě papoezie). To ona vidí dál než sliby, hesla a praxe politických stran, jimž jde o hlasy voličů a moc. To na poezii jsou nože tupé, lasa krátká a lež je jen do času uvěřitelná a přijatelná.