JAROSLAV KOJZAR

Postel, zástěna oddělující člověka od světa, od jiného člověka, přístroje a sestra přicházející na kontrolu. Vnímal to, ale jako by neměl sílu otevřít oči. Trvalo neskutečně dlouho, než je trochu otevřel. Za chvilku si ho jedna sestra všimla a někam dozadu vyslovila větu, jíž nerozuměl: „Pane doktore, procitl. Je to dobré.“ Co bylo dobré, Ivan nevěděl. A týkalo se ho to vůbec? Byl unavený, vyčerpaný. Zase zavřel oči a asi usnul. Když je znovu otevřel, byla tu jiná sestra a zřejmě i jiný lékař. Když mírně otočil hlavu, uviděl obrazovku, kde jakési klikyháky zobrazovaly něco, čemu nerozuměl.

„Jak se cítíte?“ slyšel jakoby z dálky. Byl v nemocnici, věděl to. Hlavou mu proběhl film, který rekapituloval minulé děje…

Ještě předevčírem přijeli na chalupu. Co vlastně ten den dělal? Nevzpomínal si. Jen to, že šli pozdě spát. Něco četl. Ale co? Nemohl si vzpomenout. Spal? Jistěže spal. Jak? Nepamatoval si, že by tomu bylo jinak než jindy. Noc mu nějak vymizela z mysli. Jen ráno si dokázal přesně vybavit. Bylo osm, vlastně půl deváté. V sobotu přece nikdy nevstával dřív.

Někdy v pozdním večeru čítával, proto na stole vlevo bylo světlo nerušící někoho jiného. Pamatoval si, že si ho rozsvítil, i když už venku v onen říjnový den se sluníčko snažilo osvětlit náves, kterou měli za okny. Jenže ten den tlak na prsou sílil. Musel si sednout, ale i pak se mu točila hlava. Infarkt, pomyslel si, infarkt. Na chvíli se mu ulevilo. Probudil ženu: „Mám infarkt,“ vystřelil. „Oblékej se, jedeme do nemocnice“. Dívala se překvapeně. „To máš zaražené větry. Kdyby každý měl takové srdce, jako ty.“

Když se však už oblečený zase zamotal, hrklo to v ní. Ustrojená byla rychle. Autem ve městě byli za několik minut. Zase se mu udělalo lépe. „Jeď nakoupit na neděli,“ poručil. S pochybnostmi poslechla. Nákup u známého řezníka však nedokončila. Tentokrát to bylo vážné…

Pak už následovala zastávka na poliklinice, naložení do sanitního vozu a… dál už nic nevěděl…

xxx

Spal, jak dlouho nevěděl. Probudila ho slova lékaře, která říkal sestře: „Zatím to není dobré. Uvidíme, jestli se chytne…“ Kdo se má chytnout? Proč to říká právě u jeho postele? Chtěl otevřít oči, ale jakoby tomu něco bránilo. Neotevřel je. Cítil však, že u jeho postele ještě chvíli stáli. Chtěl se na něco zeptat, zahýbal jen rty. Ani si toho nevšimli. Když odešli, znovu usnul. Byl to ale spánek? Hlavou mu prolétal „film“, který ho zavedl do ještě starší minulosti. Tehdy…

Byl prosinec 1989. Emoce vrcholily. Stará garnitura zkolabovala a nová připravena nebyla. Namísto ní byla připravena druhá strana. Sahala po moci a nikdo jí nebránil. On byl jedním z „hodinových koleček“ minulého režimu. Bylo však hodně takových jako on. A všechny najednou jako by „ztratily svou osičku“. I on ji ztratil.

xxx

Noc byla kritická. Nevěděl o tom. Nevěděl, že sestra dlouho stála nad jeho postelí, že lékař tu za ním byl několikrát. Jemu stále hlavou běžel „film“.

Bylo to 25. ledna, ve čtvrtek. Ten den učil jen hodinu. Svůj dějepis. Měl čas na vyplňování „papírů“, tak říkával různým výkazům a odpovědím na nashromážděnou korespondenci. Bylo poledne. A tehdy někdo zaklepal na dveře ředitelny. Přišli doprovázeni jeho zástupcem, profesorem matematiky a fyziky, Honzou Navrátilem, dva muži. S Honzou si byli blízcí. Do té doby. Ale to v té chvíli nevěděl. Ještě ve dveřích mu Honza řekl:

„Přišli sem páni z Občanské komise, přivedli jsme je,“ jako by nezúčastněně vysvětlil Honza. Představili se jmény. Neukázali ani nějaké pověření, jen mu sdělili, že už mluvili s většinou kantorů. Obešli si prý školu. Nezmohl se ani na dotaz, proč se nezastavili alespoň na chvíli u něj, že by jim všechno vysvětlil. Následovala strohá odpověď: „Pan zástupce byl od té dobroty a do všeho nás zasvětil.“

Do všeho? Vlastně do čeho? „Po tom, co jsme slyšeli, jsme rozhodli,“ řekl starší z nich, „navrhnout vaše odvolání z funkce a to okamžitě. Už jsme informovali nového předsedu národního výboru. Funkci předáte panu zástupci a ten rozhodne, co s vámi dál. Komunisty jako jste vy nenecháme naše děti učit dějepis.“

Ivan se nezmohl na slovo. Chtěl se zeptat, s kterým předsedou vlastně mluvili? Znal na okrese leckoho. Nezeptal se. Jen němě pohlédl na Honzu. Ten se díval do země a mlčel. Proto se ptal sám sebe, co se to tady vlastně děje.

„Prosím, předejte funkci,“ uslyšel jako by z dálky. Chtěl se bránit. Nebránil se. Mlčky vytáhl klíče z kapsy, položil je na stůl, vzal svoji propisovací tužku, a aniž cokoli řekl, protáhl se mezi příchozími a bez pozdravu odešel z kanceláře…

xxx

Vnímal, že někdo stojí u jeho postele. Snad sestra. Dívala se na obrazovku, kde probíhala čára „jeho srdce“. Nebyla normální. Dlouhá čára a pak výron nahoru a dolů svědčící o tom, že uvnitř těla „se ještě něco děje“. Tu čáru Ivan neviděl. Přitom žil, nebo spíše, něco v něm ještě žilo a mozek opakoval scény z minulosti. Náhodně vybrané. Nedokončené. Jakoby ty nejhorší chvíle nebylo možné slábnoucímu tělu zapomenout.

xxx

„Teď asi začíná krize,“ říkal kdosi nad jeho hlavou. Neslyšel to, nevnímal. Znovu totiž prožíval nový film, v němž i on měl svou úlohu…

Z gymnázia se přesunul na vedlejší základku. Tady ho vzali. Jako učitele. I dějepis mohl učit. A češtinu. A zeměpis. Byla doba plná zvratů. V dějinách i v místopisu. Nebylo učebnic, jen jakýsi návod, jak to či ono učit, vzešlý snad přímo z ministerstva školství. Narychlo se vychovávali noví učitelé. To všechno sledoval jen zdálky a učební podklad odkládal. Byl psán narychlo. Postrádal fakta a akcentoval novou ideologii. Byl vzdálen chápání dětí. Ivan si to plně uvědomoval. Vítal však to, že naštěstí vedení školy, ředitele i jeho zástupkyni znal. Byli také z minula, ale udrželi se. Podřídili se, i když netáhli s těmi novými za jeden provaz.

Ale i tady jej dostihla minulost. Jeden z rodičů, jenž se dal brzy po Listopadu na politickou dráhu, přišel na rodičovskou schůzi s názorem, že někdo jako je Ivan nemůže vychovávat děti. Přečetl dokonce jeden z článků, který vyšel v jedněch nově vzniklých novinách, které stejně měly brzy zaniknout. Psalo se v něm, že bývalý ředitel gymnázia, tedy on, je zaměstnán v základní škole, ač je úplně nemorální. Myslel si, že je to jen šleh kohosi, kdo se chce mstít, aniž ví proč.

„Co jsi s kým měl?“ ptali se ho přátelé, když si text přečetli. Nevěřili, že na tvrzení jakési redaktorky nemusí být nic pravdy, že se jen autorka chtěla zalíbit novým vládcům, že onou „nemorálností“ se myslí služba minulému režimu.

Ten rodič však svůj dopis myslel vážně. Zavolali proto ředitele, ten přišel řídit jejich schůzi. Aby prý nebyly zbytečné problémy, požádal Ivana, aby zatím, co budou tady jednat, počkal ve sborovně. Nezbylo, než se podřídit. Podřídil se tedy. Asi hodinu seděl ve sborovně sám a díval se do země. Nemohl nic dělat. Nemohl se soustředit. Zdálo se mu, že je odsouzen, jako Kafkův hrdina v Procesu. Kam ho až povedou? Ptal se. Na popravu? Ne, jen nemyslet na hlouposti.

Pak se otevřely dveře. Vešel ředitel. Usmíval se. „Ivane,“ řekl. „Dobře to dopadlo. Padl návrh na tvé propuštění. Pro ztrátu důvěry. Prý nemůžeš učit jejich děti, protože být stále komunistou je skutečně nemorální a ty jsi byl dokonce ředitelem…“

Odmlčel se. Jako by chtěl protahovat scénu. Jenže, tady to nebylo divadlo, ani Kafkova próza. On nebyl ani „Josefem K.“, on byl přece Ivanem K.

„Došlo na hlasování. Rodiče, až na dva, zvedli ruku pro tebe. Prý tě děti mají rády. A to je to hlavní. A naučíš. Za ten rok, co je učíš, prý zaznamenali u nich pokrok.“ Ředitel udělal pauzu. Čekal na reakci. Pointa totiž ještě neskončila. Když se reakce nedočkal a Ivan dál stál s rukama vzdorovitě za zády, nadechl se. „Jeden z těch dvou, co nehlasovali pro tebe, se zdržel hlasování. Prý je mu to jedno. Ten druhý byl navrhovatel. Když bylo po hlasování, vstal a řekl, že se podřizuje, že myslel, že rodiče pochopili vývoj událostí a že se tedy mýlil. A pokud jde o jeho syna, že si musí rozmyslet, co dál, protože těžko může zůstat ve škole, která zapomněla na to, čeho všeho se komunisté dopustili… A tak můžeš učit dál…“

Čára na monitoru se neměnila. Jen po chvilce jako by se nadechla a na několik vteřin vymalovala svou křivku…

xxx

Bylo k ránu. Pomalu svítalo. Ivan stále žil své sny. Přišel jiný lékař. Chvíli studoval přístroje, upevnění hadiček a pak mlčky opustil kóji, aby sem přišel za několik minut znovu. Nařídil dokonce jedné ze sester zdejšího „ára“, aby se od Ivanovy postele nehnula, a kdyby došlo k jakýmkoli změnám, okamžitě ho zavolala.

„Jsme na vrcholu krize,“ řekl jí. „Pokud to příští půlhodinu nebo hodinu vydrží, je za vodou,“ dodal…

Rozdával vysvědčení. Děti způsobně seděly v lavicích. Každému žáku něco řekl. Povzbudil, nebo upozornil na případný problém. Znal je všechny dobře. Dokázal rozlišit, koho jen pochválit, komu říct povzbudivé slovo, koho popíchnout. Brali to. I kytky pro něj měli, ač nebyl ženou. Tak to tady na škole bylo zvykem.

Ještě však neměl rozdána všechna vysvědčení, když vešla zástupkyně ředitele a šeptla mu, že to tady dokončí, že s ním chce mluvit ředitel. Oč jde, tázal se očima. Neodpověděla. Šel tedy.

V ředitelně ředitel nebyl sám. Jakýsi muž, kterého neznal, seděl v křesílku po straně.

„Posaď se,“ vyzval Ivana ředitel a ukázal mu na druhé z křesílek u kulatého stolu. Sám si sedl na třetí z nich. Pak teprve představil hosta. „Pan Kouřil, okresní inspektor.“ Ivan vstal, aby podal muži ruku. Nebylo to potřeba. Inspektor se nezvedl. Namísto toho začal, aniž na cokoli čekal, mluvit.

„Pane Kopto. Je mi to sice nemilé, ale musím vám sdělit rozhodnutí našeho úřadu. Dostali jsme totiž přípis z ministerstva, kde nám zcela adresně píší, že učitel vaší minulosti učit děti nemůže. Pokud bychom pokyn nesplnili, pak sem pošlou ministerskou komisi, která bude mít právo vyřknout nějaké závěry, jež by se pochopitelně netýkaly jen školy. I o peníze pro školu jde. Dozvěděli jsme se, že pan Krátký, který má dokonce ve vaší třídě svého potomka, se stal náměstkem ministra a jeho žena dokonce pracuje na Hradě, trvá na vašem odchodu. Proto paní starostka…“ Nedomluvil. Tak tedy z nejvyšších míst! Jaký to zájem o obyčejného učitele a to ve chvíli, kdy už rodiče ostatních žáků nemohou nic dělat! A po prázdninách? Co bude po prázdninách? Přijde nový učitel, který nebude vadit, protože popřel svou minulost a veřejně zahodil „červenou knížku“… Ano, bylo jich mnoho. Mnoho těch, co se ze strachu chtěli zbavit své komunistické zátěže, kteří zahazovali vyznamenání, jež dostali před Listopadem, titulů zasloužilých a národních umělců, členských průkazů socialistických spolků.

Ivan se díval do daleka, skoro inspektora nevnímal. I to, čím končil, tedy zdůrazněním, že sama paní starostka rozhodla, že musí odejít, že mu vyplatí ještě mzdu za červenec a že má chápat její postavení. Byla také nová, avšak žádný jestřáb. Ještě se dokázala stydět a asi styděla.

Ivan vstal, lehce se uklonil a jen řekl „Nebudu dělat potíže“ a odešel do sborovny zabalit si své věci.

xxx

Bylo dopoledne. Lékaři a sestry už byli jiní. Noční službu nahradila denní. Už nestáli neustále u Ivanova lůžka. Nebylo třeba. Přestože Ivan zatím neotevřel oči, na obrazovce už byly zcela jiné čáry.

„Má dobrý kořínek,“ mohl slyšet před drahnou dobou. Neslyšel. Hlavou mu prolétal příběh, který jako by se netýkal ani jeho. Kafka byl zapomenut. Těm tady na sále bylo jedno, že patřil k lidem minulosti. Byl pro ně pacient. Co s ním bude dál, museli bez politických vlivů ještě určit.

Ivan se velmi pomalu probíral. Už vnímal okolí. Oči stále jako by odmítaly se podřídit mozku. Ne a ne se otevřít. Je ovšem pravdou, že Ivan se o to moc nepokoušel.

Asi po hodině přišla sestra. „Pane Kopta,“ oslovila ho, „co takhle otevřít oči?“ Chvilku to trvalo, ale zvládl to. Napřed bylo všechno rozmazané, pak se zrak zaostřoval. Sestra mu upravila přikrývku, polštář. „Zatím je to dobré. Pan primář u vás už byl. Ještě přijde.“ Primář? Jaký primář? Najednou si uvědomil, že jsou chvíle, které si nedokázal vybavit. Ani to, jak se ocitl na zdejším lůžku, proč tu vlastně je. Teprve postupně se mu vracely vzpomínky. Už věděl, proč tu je. Současně mu ještě rychleji mozkem proletěl film událostí, které vedly až k tomuto lůžku. Začal si nejasně uvědomovat, že bude muset znovu hledat své místo „na slunci“. Nepoddat se, neklesnout na kolena. Pokud by na ně poklesl, někdo by z toho mohl třeba mít radost.

Ale nepřeceňuje se? Záleží někomu, kromě těch nejbližších, vůbec na něm? Myslel, že noví lidé budou mít v sobě více lidství, ukázalo se, že to byl omyl. Nebyli noví lidé, nebylo více lidství. Jen slova, slova, slova. Těch bylo nejvíc. A ještě něco bylo: Sliby, sliby a zase sliby.

Nakonec se mu oči samy zavřely a znovu usnul. Už ale jinak. Už na obrazovce nebyla čára běžící někam k nekonečnu, ale rozbitá vzruchy směřujícími od tečny nahoru a dolů. Kratší, delší, vybuchující.

xxx

Uplynuly tři dny. Snídal, obědval i večeřel. Byl však stále zapojen na přístroje. Komunikoval se sestrami, odpovídal lékařům, kteří ten den měli službu. Přinesli mu také knížky z nemocniční knihovny a časopisy, aby mohl číst. A Ivan četl. Zatím nesměl vstát, ale rukama pohyboval volně, i když kanyla napojená na umělohmotné láhve s jakousi tekutinou mu trochu omezovala pohyb levé ruky. Sice ho včera zachvátila zimnice, že mu museli dát jakýsi prášek a něco dalšího vpustit přes kanylu do žil, ale to zřejmě byl poslední pokus nemocného organismu vypořádat se s problémy. Dál už všechno mohlo jít podle nikým nepsaného plánu.

Po obědě usnul. Probudil se v pozdní odpoledne, i když oči hned neotevřel. Vzbudily ho hlasy u postele. Kdo to mluví? To není sestra, ani lékař. Ale přece jen sestra tu byla. Otevřel oči, podíval se na ni. Cosi říkala. Nepochopil to hned. Uvědomila si to a tak předchozí slova znovu opakovala.

„Máte tu návštěvu. Zdaleka. Může tu být jen krátce.“

Návštěvu? Kdopak by sem za ním přišel? A pak se za sestrou vynořili dva špunti. Jeho žáci ze třídy. Honzík a Martin. Dva nerozluční čtrnáctiletí kamarádi.

„Jak, jak jste se sem dostali?“ stačil ze sebe vysoukat. „Když jsme řekli, co jsme, tak se nad námi smilovali a pustili nás sem.“

„A co rodiče? Vědí to?“ Vyhnuli se odpovědi. Místo toho uslyšel: „Celá třída vás pozdravuje. Celá. A přejí vám, abyste se brzy uzdravil. Nevrátíte se pak k nám?“ zeptali se nezáludně.

„To, to nezáleží na mě…, tedy možná… uvidíme…“

Klukům jako by to stačilo. Vykládali mu o učiteli, který převzal po prázdninách jejich třídu. Nebyli s ním spokojeni. Byl sice méně přísný než Ivan, ale neuměl tak hezky vyprávět a nikdy nenabídl, že třeba v sobotu s žáky pojede na Sázavu nebo na víkend do Karvánek u Soběslavi, kde Lužnice obtéká tábořiště. Ani si s nimi nejde zakopat anebo do kina.

Honza se pochlubil známkami, byly pěkné. Zasloužil si pochvalu. Pochválil ho tedy. Martin raději mlčel. Ivan o něm věděl, že míval problémy s učením. Často s ním mluvil, často s ním rozebíral probíranou látku. Teď už na to neměl právo… a ani chuť.

Najednou přišla sestra. „Hoši, odchod. Kdy vám jede vlak?“ Uvědomil si, že vlastně museli sem do Tábora přijet vlakem. Dvě hodiny jízdy. Od nádraží pak pěšky nebo místním autobusem k nemocnici. Po svých to bylo daleko. Pro ty dva asi nikoli.

Chlapci se rozloučili. Znovu opakovali, že celá třída ho pozdravuje. Že se složili na kytku, ale tu jim u dveří sebrala sestra. Prý k lůžku s ní nesmějí. Pak zmizeli, jak přišli.

Vzápětí se objevila sestra.

„Tu kytku máte u mne. A… pane učiteli… nebo snad profesore? To srdce vám zase bude klapat… Závidím vám vaše žáky. Víte, že mnozí z nás by za takové děti vyměnili snad celý svůj život? Jste šťastný člověk. Jistě i ve vaší škole vám vztah vašich žáků k vám každý závidí…“

Poznámka nakonec: Tato příhoda je autentická. Jen jména jsou v ní jiná a předlistopadové zaměstnání poněkud upraveno. Jeden z těch chlapců už dávno žije svůj život. Druhý, Honzík, měl „smůlu“, nebylo mu třicet a zabil se na motocyklu.