VÁCLAV FRANC

Seděl nečinně u stolu a zíral na mrtvý svah naproti. Očarován praskáním dřeva v kamnech, mlčel jako sfinga. Tři králové za dveřmi a sníh nikde. Vánoce na blátě, sníh jen na Ladových obrázcích.

„Tak tady pořád neseď jako pecka,“ snažila se jej vyhnat z chalupy Růžena.

„Když si vzpomenu na ty zimy tenkrát, když jsem byl kluk,“ povzdechl si.

„Fando, vzdycháním tomu nepomůžeš,“ namítla žena.

Seděl a vzpomínal, jak se s kamarádem Lojzou nemohli nabažit chvil ve sněhové peřině, až je nebožtík táta honil za tmy promočené domů. Tenkrát ještě Krakonoš dokázal načechrat řádně sněhovou peřinu. A když mu mistr Hák udělal opravdové lyže. Skočky. Stála tady sice jen třicítka, ale ten pocit, kdy se odlepil od země a letěl jako pták, by chtěl ještě jednou zažít. Možná by se odrazil a už nikdy nedopadl na zem, zmizel by někde v oblacích, aby …

„Tak slyšíš, dědku?“ vytrhla jej ze snění žena.

Trhnul sebou, až málem spadl ze židle.

„On tady umírá zaživa a už taky špatně slyší,“ vysvětlovala Růžena návštěvě.

„Ahoj Fando,“ poznal Lojzův hlas.

„Nazdar,“ aspoň trochu potěšení v dnešních ponurých časech.

„Co nám neseš?“ vyzvídala Růžena.

„Myslel jsem, že nejste doma. Je tady nějak mrtvo,“ žmoulal v rukách čepici Lojza jako školák.

„A kde bychom měli být, v týdle slotě,“ položil spíš řečnickou otázku Fanda.

„Kde? Kde? Venku přece. Je tam plno práce,“ rozohnil se Lojza.

„Jaký práce?“

„Jaký práce? Člověče, ty nic nevíš.“

Lojza se zatvářil, jako kdyby právě zvěstoval vítězství svých u Maratónu. „Inženýrskej přišel s nápadem, že nahoře leží nějaký sníh. Že by to ještě stálo za pokus. Devadesátka by se dala upravit a je potřeba každá ruka na dojezdu. Proto jsem tady!“

„Teď jim budou dědci dobrý,“ Fanda vstal ze židle. Sice chabá naděje, ale přece jen naděje.

„Hele, jestli jdeš, tak za půl hodiny naproti, hlas se u Pavlase,“ na odchodu stačil říct Lojza.

„Snad se aspoň najíš?“ naštvaně pronesla Růžena.

„Ukroj mi kus chleba a zabal mi to s sebou, kdo ví, kdy se vrátím,“ přikazoval a v duchu už se viděl na svahu.

„Já se tady dělám s obědem, ale…“ rezignovaně mávla rukou a šla chystat svačinu.

„Jo a vem si lopatu, vzkazuje inženýrskej,“ houkl ještě mezi dveřmi Lojza.

Netrvalo dlouhou a za Fandou zaklaply dveře.

 

Ve městečku zítra padne definitivní rozhodnutí. Světový pohár ve skocích na lyžích se má konat už tento víkend. Stovky dobrovolníků se daly do boje s počasím. Už kvůli tradici. Ještě nikdy nemuseli tak významné závody zrušit. Naštěstí se teploměr umoudřil a slezl v noci pod nulu, takže sněhová děla mohla chrlit umělý sníh. A když se k němu přidá pár náklaďáků z vršku, tak může být Světový pohár zachráněný.

 

Večer přišel domů celý rozlámaný. Roky neošálíš. Brzy ulehl. Usnul. Zdálo se mu, že se probudil v sněhovém království. Nemohl otevřít dveře chalupy, jak byly zapadané sněhem. Sotva se vymanil z jejich spárů, uviděl svah politý bílou polevou. Na skokanské věži orly s čísly na křídlech. Spouštěli se dolů a kroužili nad bílou nádherou. Zkusil zamávat křídly a najednou se i on odlepil od země. Nešlo mu to sice jako orlům, ale rychle se učil. Viděl jejich chalupu jako domeček ze stavebnice. Možná tam dole zahlédl i Růženu. A pak proti němu letěl mladý orel, mával mocnými křídly a křičel na něj: „Ahoj, dědóóó!“

Byl to vnuk Honzík. O víkendu přijede. Dívali se na něj s Růženou minulý týden v televizi. Je to talent. Vždycky mu věřil, že jednou něco velkého dokáže. V neděli byl v Rakousku desátý. A tady u nich můstek dokonale zná, vždyť jej ke skákání přivedl právě dědeček Fanda. Rozjede se a poletí, jako…

„Honzíku, kam letíš?“ chtělo se křičet Fandovi, když se vnuk vzdaloval. Až se z něj kdesi v dáli stala docela malá sněhová vločka.

 

Fanda se lekl, spadl z výšek snu do prachových peřin. Sotva rozlepil oči, pospíchal z postele. Poodhrnul závěs, aby se podíval na stráň naproti. Nechtěl věřit vlastním očím. Stráň byla nahá jako mladá dívka zaskočená jen tak v nedbalkách. Pár ostrůvků sněhu, které včera pracně upravili, vypadalo po deštivé noci a oblevě jako zbytky šlehačky na velkém neozdobeném dortu.

Zklamaně spustil závěs a zalezl zpět pod peřinu. Nemusí nikam pospíchat. Měli domluvený sraz, ale teď už je všechno jedno. Dopoledne papaláši definitivně závody odpískají.

Zatímco Růžena spokojeně oddychovala, převaloval se v posteli a nemohl zabrat. Nevěděl, čeho více lituje. Zrušených závodů nebo toho, že se nedočká vnuka Honzíka. Nebude se moci před chlapy naparovat, že jeho krev skáče mezi elitou. Leda že by… byl to šílený nápad, ale pro Honzíka to zkusí.

Natáhl na sebe kalhoty. Vydá se do hor. Za Krakonošem. Za všemocným pánem těchto hor. Jen on může jako jediný vyčarovat krásnou dobu bezstarostného dětství naplněnou mokrou bílou radostí padající z nebe.