IVAN FONTANA

Světlo

Světlušky letí vesmírem a celému světu

nabízejí světlo. V konkurenci obrů

a gigantů se neztratí.

V energetické soutěži

si docela slušně vedou, hned vedle

stříbrné obrazovky.

I v energetické krizi důstojně obstojí.

Křesadlo v muzeu sem tam škytne,

sem tam kýchne.

Ví, že už nikoho neoslní.

Letenka snů

S letenkou snů, večer co večer usínáš.

Tvé sny jsou křehké jako skořápky

pěvců a ochočených plazů.

Jako pavoučí síťka ještě obalená

ranní rosou.

Každou noc jsi připraven vzlétnout.

Sny ruší gravitaci a jsou bohatou

aukcí se surrealistickými obrazy.

Jedle

V lese se jedle nebojí, jsou tu doma.

Jehličky mají delší než kopí. Vždycky se

zlu nějak ubrání. Jsou samá sukýnka

a celé noci na plese protančí.

Pivoňky

Bohatými květy zdobí mešní stůl.

Za deště se schovávají za větší kapky

na horší časy, skládají ozvěny písním

a klaní se růžové harmonii.

Modrá vistárie

Vodopády modré vistárie padají

na terasu královského paláce.

Visí jako hrozny burgundského

krále, ještě na vinici hoří.

Na přehlídce

Cínová armáda, patřící dánskému

králi, právě skládá slib

po krátké vojenské přehlídce.

x x x

Agricola, to je ten močál nedaleko Říma,

kde jako z vody roste zelená rukola.

Sloupy

Mariánské sloupy obchází Evropou.

Nikoli jako strašidla.

Člověk by řekl, že patří již minulosti,

že si už dávno prošlapaly boty,

ale jak se mýlí!

Dva mariánské sloupy,

na malém a velkém rynečku

připomínají dávnou slávu zednářů.

Začarovaný kruh

Kruh se zavírá, snadno se stává

přesmyčkou, maelstromem,

který se stále utahuje.

Už z něho nevystoupíš,

už z něho nevyjdeš, je zakletý.

Možná tě kovidový pas zachrání,

staneš-li se jeho pravověrnou součástí.

Carský stůl

Malachitový stůl, plný zelených vírů,

patřil prý posledním romanovcům.

Celá lipová alej jako zelená lázeň

voní. Celá kaštanová alej hoří svícny.

Celé arboretum, včetně ananasovníku

„extra sweet“, bánanové palmy,

avokáda, limetky, citroníky a kiwi,

Ten pár zelených očí.

Stůl dýní a s pistácíí.

Paleta s jarní zelení a vějířem.

Čas na houpačce

Čas nás předbíhá, mnohdy jen

na okamžik zaskočí.

Na stadiónu i mimo něj, v celém světě

bojuje o vteřiny.

Jen výjimečně se zjančí.

Čas se houpe jako měsíc

pod reflektory v šapitó,

v největším cirku světa.

Když se čas zastaví, mají bicí sólo

tak leda v zastavárně,

vždy na chvíli, pak se katapultuje.

V lepším případě skončí na ulici,

v horším v městské márnici.

Čas je slavná kára, kterou tlačíš

jako Sysifos, do kopce i s kopce,

ve dne v noci kobrtáš pod nebeským

znamením.

Jednou jsi nahoře podruhé na úpatí.

Čas je kára bez brzdy.

Čas je stará šlejfírna. Čas je neřízená

střela, která ani neví kudy letí!

Čas je slaměný tobogán,

koudel hořící na slunci.

Čas, který nás čeká je osudem

vyměřený a přesto je nejistý.

Čas i když je nevinný utíná naše

i královské hlavy.

Spící zátoka

Zátoka jistoty, kam ani tsunami

nevstoupí. Klidný záliv bez vln

a bez vírů.

Loď v zrcadle přístavu. Mola, kam se

lodní posádky navrací. Pod hladinou

ponorky doutnají

jako malé podmořské sopky.

„Záruka není žádná, takovou

ti nemohu vystavit“prohlásil

odstupující Jahve

i se svým fraucimorem.

Loď v zrcadle, jež obeplula

celý svět, oba póly a všechny mysy,

se v přístavu tiše láme.

Cesty ke štěstí

Chomáče štěstí, lepidla od Ben Braven,

jestli tě jen za vlásek chytí

už se neodlepí. Babí léto,

připomíná nám letní dny.

Svatý Nikolasi

Ztratil jsi berlu, kštici i reputaci,

mitra se ti z hlavy kácí. Andělé ani čerti

tě neposlouchají. Koš máš prázdný a

k tomu tě tíží nové a nové hříchy.

Neboj se, příteli, armáda spásy

a cizinecká legie tě podrží.

Stropnice

Divná řeka, která teče proudem ze stropu.

Snad tam pod střechou i pramení.

Strop nebo nebe, zastávají vysoké

úřady v nebeském království.

Některé básně

Některé básně ohneš ve snu, jiné až

ve vesmíru. Některé vystřelíš na Měsíc,

kdo je tam bude číst?

Některé vyhodíš na ulici,

kde teprve začnou žít.

Vybarvíš je ohnivými slovy. Některé

pošleš do zámoří – prostě pryč.

Některé začaruješ. Některé básně jsou jako

nicky, z pohledu vesmíru jen tři tečky,

na některé třpytky, chytíš jen leklé ryby.

Stíny

Emoce a city stranou, žádná empatie,

jen chladný pohled na seznam obětí.

Stíny přecházejí mrazem,

drží se kaplí, kostelů, chrámů,

pekel a severních svahů.

Nejhlubší najdeme v márnicích.

Citová krize

Lásce také někdy dochází dech.

a musí se s tím vyrovnat.

Láska je životaschopný budič

na klíč, srdcový zvon se sladkými tóny,

respirátor s umělými měchy.