BOHUMILA SARNOVÁ

Říká se, „někdo to má v sobě jako v koze“. To není nic hanlivého. Naopak. Vypovídá to o něčem, co vězí v člověku a ať dělá, co dělá, je to tam. Jsou věci různé, které takovým způsobem uvíznou v našem podvědomí, z všelikých ranků lidské činnosti.

Jsme na poli kulturním, tak budeme uvažovat v jeho zorném úhlu. Tak třeba takový spisovatel – ví, že musí něco napsat, hledá téma. Některý dlouho, některému námět přímo roste před očima. Ale nemůže si pomoci, tak jako tak, musí to ven.

A básník? Tak to už je vůbec proces zvláštní. Někdy se verše hrnou a řadí za sebou, že je nestačí zachycovat na papír, vlastně dnes již do PC, mobilu, či notebooku. V opačném případě v sobě nosí cosi, ale neví, ze kterého konce to uchopit. Nespí, nejí, vláčí se ulicemi, nedbaje houkajících aut. Jeho múza se mu schovává za rozkvetlými keři, za vodní hladinou jezera, pod dívčí halenkou. Je to marné, a básník je nemocen svou bezmocí. A najednou cink! Rozsvítí se mu a báseň se zaskví v plnohodnotném a zamýšleném tvaru.

O malířích, graficích, sochařích, zde je to jako přes kopírák to samé, platí to.

Znám člověka, kterého zase nenechá chladným kousek dřeva. Není to akademik, není to profesí sochař, nemá ani žádné vzdělání v tomto oboru. Je to obyčejný chlap z dědiny na Vysočině.

Má rád rozeklané tvary kmenů stromů. Ne, nejedná se o samorosty, což se zde přímo nabízí. On si bedlivě prohlíží dřevo z pokáceného kmene a instinktivně v něm hledá tvary. Ve dřevě jsou různé pukliny, prolákliny, suky, a i místa bez nich. Části kmenů jsou mnohdy esovitě, spirálovitě pozohýbané, pokroucené.

Inspirován takovými tvary bere do rukou sekeru, dláta, vrtáčky, pilky a dává se do práce. Co na tom, že některý z nástrojů se bolestivě zakousne těsně vedle, než je zamýšleno. Ale to už je úděl všech, kteří se dřevem pracují. Ať je to kumštýř, truhlář, nebo tesař.

Před ovocným sadem, který založil nedávno, se tyčí u vchodové brány obrovská dřevěná plastika. Využil pro ni v řezu velikou plochu kmene s námětem obrovského reliéfního portrétu – pro mne představujícího fauna, nebo symbol větru. Po stranách jsou vyřezány reliéfy sov, ryb a rostlinné motivy.

Ani před jeho domem nemůže být nikdo na pochybách, kdo tu bydlí. Na prostranství před stavením nás vítají dvě obrovské ještěrky v nadživotní velikosti, pochopitelně ze dřeva.

U právě vznikajícího rozlehlého rybníka nevznikla pouze krásná, masivní odpočinková lavička. Tyčí se nad ní, řekněme, že totem, s rozmáchlým gestem opracovaných větví.

Na protější straně rybníka jsem počala pozorovat vznikající objekt. Napřed vztyčené mohutné sloupoví z kmenů, myslím, že olší, a za pár dnů mne překvapila vzdušná stavba letního altánu i se střechou.

Nedalo mi to a při svých procházkách s naším neposedným pejskem Rokym jsem se přišla podívat zblízka. Ani na tu delší vzdálenost, která mne původně od stavby dělila, jsem se nezmýlila. Všechny mohutné sloupy, podepírající altán ze všech stran, jsou umně opracovány opět tím neúnavným řezbářem. Nejen že altán postavil, ale ještě ho i vyšperkoval a opatřil kolem dokola obvodu sestavou lavic. Středový sloup je, jak jinak, vyřezán do hlubokých reliéfních tvarů portrétů tajemných obličejů, zvířecích a rostlinných motivů. Na jedné straně zvenku altánu sedí obrovitý pták na vysokém sloupku i s hnízdem z březových prutů, které ho obepíná.

Jak jsem už napsala, pana Zdeňka Burdu ze Zbinoh, což je ten neúnavný řezbář, nenechá chladným žádný kus pěkného dřeva. Znám ho už pěkně dlouho, dvacet let, co zde máme naši chalupu. A že by si mohl odpočívat a užívat důchodu, jen tak při procházkách nebo doma u báječných jídel. I tady je mimochodem mistrem, když se jedná o výrobu domácích klobás, jitrnic, tlačenky a jiných pochoutek A že umí vzít s fortelem do rukou sekačku, pilu a jiné nářadí, bez kterého se život na vesnici neobejde, to je nabíledni.

Ještě musím zmínit vánoční výzdobu před obecním úřadem ve Zbinohách. Patří sem už tradičně jím vyrobený sob i se sáněmi, betlém a samo sebou Tři králové.

Když se nad jeho artefakty při vánoční nadílce pro děti ze vsi, kterou obecní úřad každoročně pořádá, rozsvítí rozvěšené ozdobné sítě žároviček na korunách stromů a ozáří hromadu nadílky pod nimi, líbí se taková atmosféra nejen těm malým a školou povinným, ale i přihlížejícím rodičům.

Také proto tenhle článek píšu. Aby si lidé alespoň někdy uvědomili, že žijí mezi námi i takoví, kteří nehledí na čas, námahu a peníze a dělají něco jen tak pro radost druhým a pro to své zrealizování nápadů, které jsou uvnitř nich, jak jsem už úvodem napsala – že „ je to v nich zkrátka jako v koze“.

Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ