JAROSLASV VÁŇA

Jsou psané skutečnosti, které jsme nikdy neověřovali. Obzvláště, když nám byly nabídnuty těmi, kteří mají blíže k bohu než my. Protože oni jsou ti, kteří bezvýhradně věří, zatím co my vytrvale mnohé popíráme. Tvrdí nám s jistotou nezpochybnitelné víry, že v Bibli je psáno: „Na počátku bylo slovo.“ Rád tomu věřím, ale hledat to nebudu. I Desatero božích přikázání je vzkazem, který je trvalý a platí víc než zákon. Vzniklo v době, kdy společnost nebyla tak pokřivená jako ta současná, je vytesáno do kamene a prověřeno věky.

Těmito úvodními řádky vzdávám hold všem, kteří mají odvahu pustit se do psaní. Najdou v sobě sílu k pojmenování mnohého, co tíží nejen je, ale i skupiny, které by se pod jejich slova bez váhání podepsaly. Spoléhají na vás, věří vám, ale sami se do psaní svých myšlenek nepustí. Je jedno z jakého důvodu. Nejpravděpodobnější výmluva zní – neumím to. Mnohdy je to spíše proto, že se jim nechce. Je to dřina a po určitém čase řada autorů pochopí, že to mohlo vypadat ještě jinak, lépe, důvěryhodněji. Takové pochybnosti se dostaví téměř vždy, když dočteme novou knihu, kterou napsal někdo hodný vašeho obdivu. Základní otázkou zůstává, jak taková kniha vznikne, jak se píše, kde zajistit relevantní informace, které jsou použitelné a osloví mnohé, jimiž nikoho neurazíme, nedotkneme se ho.

Dejme tomu, že jsem našel vůli k hledání určité slovesné formy pro novou báseň. Její obsah nosím v hlavě již delší čas. Otevřu knihu svého oblíbeného autora, najdu báseň, ke které se vytrvale vracím a snažím se pochopit formální projev takového díla. Pomáhá to. Zalezu do kouta a píšu. Vždy na papír a propisovacím pérem, protože vím, že budu škrtat a to škrtnuté opakovaně vyhledávat. To počítač neumožňuje. Co jednou vymažu, to již nenajdu. Podléhám tvůrčí emoci, někdy v noci nebo i nad ránem, protože vím, že inspirace, kterou jsem až doposud nosil v sobě, se již nebude opakovat. První řádky jsou rozpačité, nemám představu, jak ten boj se slovy skončí. Někdy si rýmy (které rád vyhledávám) poznamenám jen na okraj, či na jiný list papíru a hledám, jak je uplatnit v novém textu. V hlavě (i mimo ni) nacházím cizí básně, které dříve stály za mou pozornost, trochu je upravím a těch několik málo výrazů je změní tak, že mám odvahu vše ponechat bez dalších zásahů. Zřídka kdy, bůhví po kolikáté korekci, již na nic nesahám A najednou je tu báseň.

Měli jsme na střední škole učitele, který nám nařídil, že se máme naučit několika vybraným řádkům z Nezvalovy Manon Lescaut. Za týden jsme všichni sborově deklamovali:

Manon je můj osud. Manon je můj osud.

Manon je všecko, co neznal jsem dosud.

Manon je první a poslední můj hřích,

nepoznat Manon, nemiloval bych.

Manon je motýl, Manon je včela.

Manon je růže hozená do kostela.

Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.

Manon je rozum, který mi uletěl!

Manon je dítě, Manon je plavovláska.

Manon je první a poslední má láska.

Snad nebudu daleko od pravdy, když přiznám, že od chvíle pozitivního „násilí“ ze strany pana učitele se zrodila má láska k Vítězslavu Nezvalovi, k poezii obecně. Konečně jsem pochopil, kdo a jaký jsem ve svém vztahu k literatuře. Proč to uvádím? Protože to, k čemu jsem nabádal v předchozím textu, jsem použil nebo zneužil v roce 2017 ve sbírce, kterou jsem nazval Kontrapunkt slova a hudby. Jako motto jsem napsal báseň s obdobným rytmem. Posuďte sami:

Hudba je má láska Nesmrtelná láska

Hudba je pohlazení co na duchu laská

Hudba jsou emoce které vlaží slzy

nenaslouchat ji je smrt co přišla brzy

Hudba je nemoc Hudba uzdravuje

Hudba je vánek co oceány vzduje

Hudba zní v kostelích i na parketech barů

Hudba je souzněním nesmrtelných darů

Hudba je básník co nad kolébkou tančí

Hudba je loučením co za rakví kráčí

Hudba zná radost Hudba zná smutek

Hudba je laskavý ducha dotek

Hudba zní krajem nad nímž ptáci letí

Hudba zní smíchem dovádivých dětí

Hudba je všude všude všude

až zanikne hudba člověk též nebude

 Proto vzdávám hudbě hold co veršem zvučí

kdo hudbě nenaslouchá nemá lidskou duši

To, co jsem popsal, může být jen jedna z mnoha praktik. Konečně, malíři či sochaři též mnohdy tvoří podle předloh, které jim nabízejí a doporučují jejich školitelé.

Důležitou roli hrají naše v udržitelném čase omezené emoce, které nás nutí k sebereflexi a k tomu, o čem se říká, že zveřejněním svého díla prodáváme sami sebe, svého ducha, chápání okolního světa. Ten je ne vždy laskavý a bez bolestí, které tíží nejen nás, ale i pravdivou a objektivní literaturu milující okolí. Tvrzení bohabojných přátel je potvrzeno. Jen ještě dodávám: Slovo bylo nejen na počátku, ale doprovází nás i na konci. Proto je vždy důležité a nezastupitelné, patří k umění, kterému stojí zato naslouchat, je uměním, které bylo a je prodlouženou fází našich životů a jejich historických okamžiků. My odcházíme, slovo zůstává. Často je nejen svými emocemi dojemné, ale i moudré a povznášející. Vždy bude stát před ostatními lidskými aktivitami, protože je dokáže pojmenovat a určit směr, kterým by se mohly nadále ubírat. Bez slovesného doprovodu by bylo naše poznání zcela vyprázdněné. Slovo se stalo součástí vědy i umění, je nezbytným orgánem v hledání pozitivních lidských atributů tam, kde by je mnozí jen s potížemi nacházeli a mohli by se mýlit. Stojí zato ho důsledně hlídat, protože může být zneužíváno ve prospěch těch, kteří jsou obdařeni silnými hlasy a deficitem morálních vlastností. Slovo mnohé nejen výrazně usnadňuje, ale i odhaluje. Budiž mu, za takovou univerzalitu, čest a sláva.