MILAN BLAHYNKA

Čtenářům je houby po tom, v jaké své situaci četl kritik knihu, o níž píše. Koneckonců i on je člověk a není to nic proti ničemu, když se přizná, kdy ho napadlo, jak nadepsat svůj pohled na posuzované dílo. Tři týdny jsem, poprvé v životě, pobýval v tzv. křížkových lázních, poslán tam očistit tělo od škodlivin, které si na ně zasedly. Po ty dny procedur, na něž se sedí v čekárně, aby se nepromeškaly, četl jsem si dokola knížečku POPSANÁ (soukromý tisk, grafický design Ivo Vičar, foto Radek Volf, © Kuttenbergpress 2020, 201 výtisků, kniha „vydána za laskavé podpory firmy Dekpol Network“, 63 s., z toho číslovány 1-42 strany potištěné verši, nikoli fotografie a titulní list, tiráž a vakáty) a připadal jsem si, že se mi přitom čistí mysl.

Popsanou mi poslal autor Michal Brzák. Neznám se s ním osobně. Jeho verše jsem tu a tam potkával v časopiseckých otiscích. Než jsem nažhavil laptop, abych se o básníkovi stejných iniciál jako moje dověděl, kdo je kdo (knížečka bez záložek neuvádí, co bývá zvykem u autorů – málokdy u starších debutujících autorek – rok narození, místo, seznam publikací atd.), zkusil jsem vyčíst něco o něm z jeho veršů.

Mnohé nás dělí. Nejsem pijan, takže si nemohu říci s básní začínající veršem „lépe prý píši nalitý“, že „střízlivým býti se mi dnes nechce“ (Michal Brzák je filuta: co když tu jde o slast z opojení vůbec, i nealkoholního?). Nepíšu na tělo dívek karandašom na pokračování žádné verše (těch se ostatně dopouštím jen výjimečně a jsou to jen říkanky), verše nakonec krásně „pošetilé“. Na rozdíl od něho nemohu napsat, že „z Ruska mi přišla ceruzka“, odnikud mi nepřišlo nic. Příjemně mě překvapilo, že při všem, co nás dělí, máme společné lásky, nejen obdiv pro dívčí a ženské „křivky ušlechtilé“, ale i pro „hvězdu - Nezvala“ a básníky Osvobozeného divadla. I kdyby báseň Ztracený deštník nebyla pro zanedbané pokolení připsána „ku slávě V+W“, nebylo by pochyb o tom, že Michal Brzák na ně s velkou invencí po svém navazuje:

Kdo to v městě zmizel / s ním i jeho deštník / vítr foukal, kvílel / vydatný jarní deštík / co teď dělá ruka / který deštník nosila / byla levá či pravá / kterou hlavu praštila / nejasné jsou stopy / nikdo nic neviděl / ani já nic nevím / jen jsem o tom slyšel.

Znalá krásná holka, která si mě ráda dobírá, zasmála se: „Stačí, když někdo vzdá hold Nezvalovi a V+W, a už je to pro tebe dobrý autor.“

Nestačí, bráním se, vždyť Michal Brzák jakoby i za mne přece píše také:

Kolik je na světě básníků? / Víc než básnířek? / Je víc motýlů? / Nebo pastýřek? / Netuším / Je to snad důležité? / co já vím… / U básní nerozhoduje počet / ale sdělení / pokud ve stu básní / žádné není / je to nadělení.

A také: Pluji po přímkách / i po rovnoběžkách / prý se v nekonečnu / protnou / to chci vidět / jednou.

A ještě: Nepíši na míru / snad občas ženám / ne architektu vesmíru / rád mám však témata obě / nenapíši schválně o hrobě / ten občas živí oslaví / umření mě dnes nebaví.

Čerpám lásku / z tebe / z nebe / díky tobě básním / miluji / na jakou barvu víš / že vše lakuji / jsi má nymfa, najáda / hvězd na obloze plejáda / sevření náruče galaxie / právě teď s tebou / krásně mi je.

V Písni neznámého básníka se Brzák stylizuje v prokletého básníka:

„(Mé knihy / v knihkupectví neseženeš, / jsou jen na netu / a neprodávají se. / S kolegy básníky / jsem na kordy. / Literární kritika mě ignoruje, / stejně jako média. / Na můj facebook / nikdo moc neleze, / lajky mám / jen od opravdových přátel…).“

A pak Brzák spouští písničku s refrénem Českej básník / co já teď s tím / sám si básním (a je to snad jen jeho osud, a ne mnoha básníků - a poezie dnes?):

Neznámej / bezvýznamnej / opomíjenej / ignorovanej // R // Ignorovanej / opomíjenej / bezvýznamnej / neznámej // R // Neúplatnej / neúrosnej / nesmlouvavej / nemilosrdnej // R //

Nemilosrednej / nesmlouvavej / neúprosnej / neúplatnej / ale ne-zná-mej.

Ne tak docela neznámej. V katalozích knihoven je jeho sbírka Situace z roku 2018, ale einmal ist keinmal, jedna vlaštovka ještě známého básníka nedělá. Až se k ní dostanu, třeba ještě napíšu, zda a jak Popsaná z ní souvisí, ale teď už konečně lze vysvětlit její název. Celou sbírkou prochází báseň Nahá a popsaná / své tělo zří / v zrcadle se / slova skví / slova a křivky / ušlechtilé / jak je to psaní / pošetilé, a to tak, že verš po přibývajícím dalším verši je vepisována verzálkami (jimiž je vysázena celá knížka) na fotoakt ženy (na rubu té nečíslované stránky je vždy táž sedící žena v pohledu zezadu), což působí jako významové vlnění (ne náhodou je součástí sbírky báseň Na vlně), technicky jištěné veršovými přesahy.

Je v tom všem nesčetně parafrází, i surrealismus, i dada, i černý humor (Nic na mě nemáš / nemáš / nemáš / akorát vztek / akorát vztek), „pěna dní“ a v Epilogu resumé: baví, rozčiluje, / hladí, popichuje? / Je to neškodné, / či snad sympatické? / On má jasno / je to fantastické.

Kdo je ten „on“? „Kdo to ví?“

Čtenář možná ne, ale zázrak fantastična ho nemíjí.