(nad příběhem, který zahýbal mým vědomím)

JAROMÍR ŠLOSAR

Nedávno jsem po třech večerech dočetl strhující román z česko-polského pomezí. Bezděky se mi vnutila slova z obálky: Strhující román z česko-polského pomezí; jimi nakladatel podsouvá příběh čtenáři. Nicméně nejde o vějičku. Román nazvaný JIZVA napsala Danuta Chlupová, Polka z Horní Suché na Karvinsku. Poté, co v roce 2017 vyšel v Gdyni v originálu, ho samotná autorka z polštiny přeložila do češtiny. Pražské nakladatelství Vyšehrad Jizvu vydalo v roce 2021.

Román se odehrává ve dvou časových rovinách. Na počátku příběhu postavy z obou časů snad kromě polštiny spolu nemají nic společného, až na jednu. Abychom se v příběhu posunuli dál, musíme znát zralou čtyřicátnici Katku, Katarzynu, z polského Piotrkowa.

Katka pracuje v jedné polské obchodní společnosti. Když jí ředitel firmy nabídne roli koordinátora v nově vznikající pobočce v české Ostravě, a ona nabídku přijme, začne se odvíjet příběh.

Na půl roku Katka opouští svou rodinu včetně jedenadevadesátileté tchyně, či spíše maminky, Marty.

Zpočátku jen tušíme, že právě stařenka je spojnicí dneška s minulostí. V mládí žila ve Slezsku, kde teď Katka našla působiště. Zahynul tam její… snoubenec; víc o tom nikdy neřekla. Až v závěru příběhu odhalíme maminčinu jizvu na břiše. Vše je opředeno tajemstvím, které autorka prostřednictvím Katarzyny, jejího ostravského spolupracovníka Martina, studenta historie, a Martinovy příbuzné, novinářky Kristiny, odkrývá. V Katarzyně a vlastně i v Kristině se skrývá samotná Danuta Chlupová.

Ocitáme se v Životicích první poloviny 40. let 20. století. Z Ostravy do Životic, části dnešního Havířova, je to možná pětadvacet kilometrů. Ve čtyřicátých letech jsou Životice jednou z dědin tzv. Zaolží, tedy součástí Polska. Na samém počátku čtyřiačtyřicátého se schyluje k tragédii. Do ní je mimo jiné vtažena životická rodina ševce Josefa i početná rodina jejích sousedů hned za lesem v Horní Suché.

Josef podepsal volkslistu, už není Polákem, je občanem Říše. Proto jeho syn Erik musel narukovat. Jaký je ale Josef doopravdy…? Nevlastní dcera Marta mu odchod milovaného bratra dlouho nemůže odpustit.

Dne 5. srpna 1944 už všichni věděli, že partyzáni v životické hospodě u Mokrosze napadli těšínské gestapáky a postříleli je. Odveta na sebe nedala dlouho čekat. 6. srpna bylo slyšet střelbu až za lesem v Horní Suché.

Četba ve mně vyvolává vzpomínky. O tom, co se nedaleko odehrálo v srpnu 1944, jsem poprvé slyšel jako kluk. Babička bydlela hned za lesem v Horní Suché a v Životicích měla svoje příbuzné. Zapamatoval jsem si, jak vyprávěla, že kdosi z jejích sousedů na poslední chvíli přijel na kole z Životic domů. Pak už nacisté nikoho nepustili.

Měl jsem možná čtyřicet, když moje teta zmínila krutý osud babiččina bratrance, řezníka Pawlase z Životic. Dotklo se mě to nějak? Byla to pro mě pouhá regionální historie. Až teď! Zásluhou silného příběhu Danuty Chlupové chci vědět víc.

Starosta se chystal k odchodu. Ve dveřích se zastavil. „Málem bych zapomněl… Nemáš dojem, že si řezník Pawlas koleduje o potíže?“

Jak to myslíš? Já nechodím na nákupy, ty věci obstará Anna nebo Marta,“ odpověděl Josef.

No nic.“ Starosta mávl rukou. „Já jen… Bylo by mi ho líto, kdyby se mu věci vymkly z rukou. Býval to vždycky férový chlapík…“

Josef na to nic neřekl. Je pravda, že se ve vsi o řezníkovi leccos povídalo – údajně si k němu ve dne jezdili pro maso gestapáci z Těšína a v noci si pro totéž chodili partyzáni. Ale zaprvé nevěděl, kolik je na tom pravdy, a zadruhé neměl nejmenší chuť se s Mokroszem dělit o jakékoliv informace.

Chápu, drby tě nezajímají.“ Starosta se zašklebil. „Tak je to správné. Běžím. Auf Wiedersehen.“

V románu je řeznictví ještě párkrát zmíněno, ale jak to s Pawlasem dopadlo, se nedozvíme. Jaký byl jeho další osud? Skutečně si koledoval o potíže… a věci se mu vymkly z rukou. Měl čtyři děti a nejstarší Broňa přímo na jatkách pod trokama (dlabané necky) ukryla zraněného partyzána. Nejspíš to dal k dobru nějaký slídil v sousední hospodě.

Na těšínském gestapu Broňu mučili a vyslýchali. Třebaže ztýraná, měla ještě sílu naznačit svojí tetě, kterou k výslechu také přivedli, ať nic neříká.

Řezník Pawlas s manželkou a se svými dětmi skončil v koncentračním táboře. Koncentráku se nevyhnul ani starší syn, který podepsal volkslistu a narukoval.

Přežila jen řezníkova manželka a dcera Hilda. Hodný strýc, jak na něj vzpomíná vnuk (nar. 1938) jedné babiččiny sestry, který mně to všechno vyprávěl, byl zastřelen na pochodu smrti. Jako jeho šestnáctiletý mladší syn, který se tátovi snažil ulehčit útrapy cesty.

Románová Katarzyna je stejně jako teď já sám vtažena do životického příběhu starého více než sedmdesát roků. Sílí v ní podezření, že právě manželova maminka je jeho součástí. Dozví se však, jak to všechno bylo…?

Příběh mladinké Marty je spojen s láskou v pohnutých časech. Samotná Marta je složitý příběh. Už neradostné dětství, trauma z požáru domu, v němž jako malá žila, z popálenin a ze smrti vlastního otce se na ní podepsaly. Je nevyrovnaná, rozháraná i v dívčím věku. Rozhodně není příkladným děvčetem. Po životickém masakru ji dokonce podezíráme z udání nevlastních rodičů gestapu. Co byla Josefovi platná volkslista…?!

Mladá Marta z Životic odchází. Utrápila by se tam. Stará Marta umírá.

Na pozadí životického dramatu se odehrává životní příběh Marty Bazyliczové. Příběh bolestných lásek. Danuta Chlupová postupně a promyšleně jako detektivku buduje román, tak aby nám nevzala potěšení z překvapení. Současnost pravidelně prolíná s minulostí. Postavy, zvláště Marta, se ve svém jednání vykreslují samy. Nic tu nepřebývá. Autorka nás nenechá vydechnout. Dlouho se mi už nestalo, abych se těšil na večer, kdy si otevřu knížku!

P.S. Všichni známe Lidice, Ležáky, Javoříčko. Známe i Životice? Nebo se nás to tolik netýká…?