JAN PRCHAL
Od divadla k filmu
Míla Myslíková – v českém filmu persona gratissima. V pomyslné „síni slávy“ zaujímá herečka důstojné místo. V paměti českého diváka je zapsána velkými písmeny. Známe ji především z filmů a inscenací, mnozí z nás měli to štěstí, že její kumšt zažili i na „prknech, která znamenají svět“. Kolik potěšení a pobavení nám svými neotřelými výstupy nejen na filmovém plátně rozdala. Svou korpulentnější postavu, sympaticky „prořízlou“ pusu a energické vystupování uplatnila v řadě známých a diváky oblíbených českých filmů a televizních her.
Bohumila Myslíková se narodila 14. února 1933 v Třebíči. Otec byl obchodník a matka provozovala půjčovnu krojů a divadelních kostýmů. Od dětství měla Bohumila ráda divadlo; jistě byla ovlivněna místními ochotníky, kteří s její matkou úzce spolupracovali. Po dvou nepříliš povedených pokusech zahrát si v amatérském souboru v Třebíči však již nedostala možnost uplatnit se. Od mládí sice toužila být spisovatelkou, ale posléze vystudovala herectví na JAMU v Brně i přes nevoli rodičů. To již začala natrvalo používat jméno „Míla“. V letech 1955 až 1961 působila na scénách Divadla Bratří Mrštíků a Státního divadla v Brně, kde hrála v osmadvaceti divadelních inscenacích. V období studia se provdala za herce Štěpána Zemánka; manželství se však nezdařilo a později bylo ukončeno rozvodem. Poté neodmítla nabídku z Prahy a téměř na tři roky (1962–1964) se stala členkou souboru Filmového studia na Barrandově a Československého filmu. V roce 1964 přijala angažmá do kladenského Divadla Jaroslava Průchy, kde působila do roku 1977. I v tomto „divadelním“ období sehrála mnoho rolí ve filmech. Přestože časté cestování mezi Kladnem a Prahou bylo pro ni časově velmi náročné (divadelní zkoušky, představení, filmování v Praze, účinkování v rozhlase a televizi), plodné údobí od poloviny 60. let považovala za nejkrásnější životní etapou. Pozdější únik do ústraní a samoty v pokročilejším věku, byl snad zapříčiněn právě i touto velkou vytížeností.
Přibližme si alespoň stručně působení Míly Myslíkové v českém filmu. Debutovala již jako jednadvacetiletá ve snímku Nejlepší člověk, kde hlavní roli ztvárnil Vlasta Burian. Následující léta přinesla mnoho rolí, spolupracovala s televizí, ale též s rozhlasem a dabingem. I ve vedlejších okrajových rolích prokázala svůj velký talent; vždy se uměla vžít do ztvárnění starostlivých maminek nebo hodných, ale i žárlivých manželek. Bravurně předvedla v některých filmových scénách i své komediální nadání. Ve filmografii Míly Myslíkové nalezneme 82 filmů, 20 televizních inscenací a seriálů. Z těch zvláště divácky oblíbených filmů připomeňme kupříkladu: Bláznova kronika (1964), Dáma na kolejích (1966), Rozmarné léto (1967), Spalovač mrtvol (1968), Skřivánci na niti (1969), Svatby pana Voka (1970), Metráček, Petrolejové lampy (1971), Tři oříšky pro Popelku (1973), Holky z porcelánu, Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), Bouřlivé víno, Marečku, podejte mi pero! (1976), Ať žijí duchové, Což takhle dát si špenát, Já to tedy beru, šéfe…! (1977), Já už budu hodný dědečku! (1978), Tajemství hradu v Karpatech, Jára Cimrman ležící, spící (1983), Vesničko má, středisková (1985). Jistě nejvíce se uvedla do povědomí milovníků českých filmů ve čtyřech komediích režiséra Dušana Kleina coby maminka Šafránková: Jak svět přichází o básníky (1982), Jak básníci přicházejí o iluze (1984), Jak básníkům chutná život (1987) a Konec básníků v Čechách (1993); tímto filmem vlastně ukončila svou hereckou kariéru. Objevila se také v TV seriálech: Třicet případů majora Zemana, Tajemství proutěného košíku, My všichni školou povinní, Hříšní lidé města pražského a Panoptikum města pražského.
Spolupracovala i s čs. Dabingem. V letech 1962 až 1987 dabovala v devíti zahraničních filmech.
Přece jen se stala spisovatelkou
V roce 1982 napsala a vydala (nakladatelství Panorama, edice Cesty) první knihu – cestopis Finský maratón, kde formou reportáží obeznamuje čtenáře se „zemí tisíce jezer“ ze všech stran a úhlů pohledu. Své dojmy, zkušenosti a poznatky načerpala během několika cest a pobytů u svých finských přátel. Velkou pozornost věnuje v publikaci také současné finské kultuře, zejména filmu a divadlu, dále i architektuře a dějinám. Sklidila úspěch, námětově sepsala a o deset let později vydala o Finsku i druhý cestopis V zemi Kalevově (1992), který pojednává o finských tradicích na venkově. Finsko si doslova zamilovala. Dle výpovědí příbuzných i bývalých kolegů právě tam našla, kromě finských přátel, jakýsi odpočinek na duši. V době, kdy se již zřekla filmování, jezdila do Finska velice ráda a do vlasti se vracela spokojená a nadšená, plna zážitků a poznání, které zužitkovala a dovedně popsala v obou výše uvedených titulech. Později se rozhodla psát pohádky a vydala tří úspěšné publikace pro děti – Lásko, Bože, lásko (1998, vydalo třebíčské nakladatelství Arca JiMfa), Ta naše písnička česká (1998) a V dobrém jsme se sešli (2002). Příběhy námětově čerpají ze známých lidových písní a vracejí čtenáře k životu na venkově v minulém století. Dodejme, že za netradiční, originální využití folkloru v dětské literatuře byla Míla Myslíková v roce 1998 oceněna Zlatou stuhou. Další její kniha, zaměřena na betlémy, Narodil se nám Spasitel, vyšla v roce 2000. Je obrazem i vstupem do života třebíčských betlémářů.
Nejbližší příbuzní
V Záborné u Polné žijí nejbližší příbuzní Míly Myslíkové – její švagrová Jana Myslíková a synovec Pavel Myslík. Velice vlídně mne po dohodě přijali, poskytli snímky z rodinného alba a předali množství důležitých informací, za což děkuji.
Jana Myslíková sdělila: „Míla nám v době, kdy byla dosti nemocná, často telefonovala; někdy byly hovory i delší. Příbuzenské vztahy byly velmi dobré, ale návštěvy nebyly tak časté, z důvodu jejího velkého vytížení a později kvůli nemoci. V roce 1977 se stěhovala z Kladna do Prahy, pomáhal jí tehdy její bratr Pavel. V tom roce se Pavel Myslík se mnou oženil, svatbu jsme měli v Jihlavě. V Polné se Míla nejdéle zdržela v roce 1984, když se tam točil film pro filmové studio v Gottwaldově „Hele, on letí!“ Hrála tam jednu z ústředních postav. Tehdy pobývala celý týden u nás; to jsme ještě bydleli v Polné. Ale my jsme předtím několikrát zajeli do Prahy, když nás pozvala třeba na ples. To jsme přespávali v jejím bytě. Můj manžel Pavel pracoval po celý život v zemědělství. Měl cukrovku a zemřel na mozkovou příhodu v roce 1999, čtyři dny před Vánocemi; bylo mu 64 let. Míla také zdravotně dosti trpěla, a nakonec i ona zemřela na mozkovou mrtvici. Kremaci zařizovala její vzdálená příbuzná Myrna Skálová, avšak nekontaktovala nás; o úmrtí Míly jsme se dozvěděli z rozhlasu. Až po třech dnech nás Myrna telefonicky vybídla, ať si přijedeme do Prahy, do krematoria, pro urnu s popelem. Přitom si Míla přála odvézt popel po kremaci do Finska. Urnu jsme dovezli do Polné a umístili ke hrobu mých předků – selské rodiny Holubovy ze Záborné. Rodiče Míly a mého manžela Pavla měli hrob v Třebíči. Po dohodě s mým synem Pavlem jsme na hřbitov do Polné nakonec nechali přemístit i jejich ostatky; rodina Myslíkova má proto hrob nyní v Polné. Z pozůstalosti Míly máme pět knížek, které napsala, s jejím věnováním, a ještě několik fotografií. Zůstaly nám ale hezké vzpomínky. V podzimu svého života Míla podlehla tezím společenství – takzvaného „Hnutí Grálu“. Kdosi jí o tom zapůjčil knihu, která má údajně odhalovat všechna tajemství světa a života. Úplně tomu propadla a začala hnutí všemožně podporovat – nejspíš i materiálně. Několik let trvalo, než poznala, že se vydala na scestí.“
Pavel Myslík provozuje v současnosti rodinnou farmu; zabývá se chovem masného skotu a koní, rostlinnou výrobou, poskytuje služby v zemědělství. Na svou tetu rád vzpomíná: „Já jsem byl u tety Míly na prázdninách ve svých sedmi letech. Byt, garsoniéru, měla ve dvanáctém patře bytovky v Kotorské ulici. Byl odtud hezký výhled na Prahu. Chodili jsme spolu na nákupy, na trhy, po Praze…, před spaním mi vyprávěla finské pohádky o trpaslících. Měla psa Prince, toho jsem chodil venčit, později měla fenku Bětu. Od svého otce vím, že nebyla rodinný typ. Když jsem byl za ní v Praze ve svých sedmnácti letech, to bylo v roce 1996, nabídla mi svůj pražský byt, za velmi nízkou cenu. Ale pak to nějak nedopadlo…, přišly jiné starosti a jiné investice. To už jsme nežili v Polné, ale od roku 1991 v Záborné, kde maminka dostala zpátky v restituci usedlost. Bohužel natolik zdevastovanou, že jsme se museli nadlouho zadlužit. Na tetu moc rád vzpomínám a vždy se raduji, když ji vidím v nějakém filmu. Také mne moc potěšilo, že jsem jí směl vypomáhat s textem do knihy V dobrém jsme se sešli.“
Za sektou Hnutí Grálu
V době, kdy Mílu Myslíkovou postihly zdravotní potíže, dostala se jí při pobytu v nemocnici do rukou kniha Poselství Grálu. Odluka od herecké profese, stárnutí a nemoci zavdaly příčinu jiného nazírání na život. Tehdy již víceméně vyhledávala samotu a snad i zcela odlišnou společnost. Do cesty ji přišla náboženská sekta, která ji začala silně ovlivňovat; její nejbližší přátelé se později shodli, že negativně. Na internetu lze dokonce dohledat tvrzení, že jejího odloučení od předchozího způsobu života prý sekta „Hnutí Grálu“ využila. Podle přátel Myslíkové byla obrána o všechny úspory… Přišlo zklamání, sklíčenost a jakási rezignace, ještě více se stáhla do ústraní, odmítala novináře i fotografy, kontakt udržovala jen s několika málo přáteli, z nichž jí ale někteří přestávali rozumět. Ona sama začala být silně nedůvěřivá.
Trpký konec
Na sklonku života se Míla Myslíková stále více vyhýbala přátelům, návštěvy odmítala přijímat a ani příliš nevycházela z domu. Hlásilo se stáří a nemoci s tím spojené. Podstoupila onkologickou operaci, ale nádor nebyl zhoubný. Přesto se dostavily deprese a ona musela brát antidepresiva. Poslední roky života trávila víceméně jen se svou milovanou jezevčicí Bětou. Stále však přicházely nabídky z televize, rozhlasu, filmu…, leč všechny odmítala. Ve svém skromném malém bytě neměla ani televizor. Namlouvala si a vyčítala, že v mladším věku v některých filmových scénách až příliš odhalovala své „ženství“. Stále častěji trpěla zdravotními problémy, měla cukrovku a Parkinsonovu chorobu, přidávaly se i další obtíže. Potom přišla první mozková mrtvice a krátce nato druhá… Té Míla Myslíková podlehla dne 11. února 2005 na Geriatrické klinice v Praze, čtyři dny před svými 72. narozeninami.
Co řekli o Míle Myslíkové přátelé a kolegové
Jiří Menzel, režisér: „Ve filmu je důležité, aby tam byla osobnost, aby ten člověk měl určitý tvar, určitý charakter, temperament a energii… A to ona měla. Byla neopakovatelná, s nikým jste si jí nemohl splést, byla prostě jedinečná. Já jsem rád, že jsem s ní mohl pracovat. Byla to taková česká Gina Lollobrogida.“
Vítězslav Jandák, herec, poslanec NS: „Byla to velmi výrazná a zvláštní herecká osobnost, příjemná a velmi pozitivní osoba…“
Naděžda Prchalová-Vicenová, herečka a přítelkyně: „Míla byla nádherná…, kyprá, halasná, ale nikde ne nepříjemná, energická… a přátelská. V době, kdy se začalo uvažovat o civilním herectví, tak to ona v sobě měla. Přestože točila obrovské množství komedií, nikdy nepřesáhla tu mez, kterou někteří herci překročovali.“
Dušan Klein, režisér: „Byla strašně skromná, až něžná…, neměla hvězdné manýry, a přitom byla velká profesionálka. Nikdy nevnímala pojmy jako sláva a popularita, brala to jako samozřejmost.“
Pavel Landovský, herec, rodák z Havlíčkova Brodu: „Byla to krásná ženská, vychovaná v době, kdy měl život ještě nějakou cenu. Najednou se u filmu objevil člověk, který myslí…, no… Myslíková. Vždycky jsem se na ni díval s obdivem, protože ta dáma se chovala jako historie… Věděla, co dělá, věděla, co říká a říkala to dobře…“
Pavel Kříž, herec: „Ve filmech o básnících jsem měl již před i při filmování k ní respekt, takže jsem ji respektoval nejen jako matku před kamerou, ale vůbec… Nedovedu si představit, že by tu maminku v těch filmech hrál kdokoliv jiný.“
Jana Gýrová, herečka a přítelkyně: „Milovala divadlo, hlavně hry Shakespeara. Aby ho mohla recitovat v originále, naučila se dokonale anglicky. Když se zaťala a šla za něčím, tak byla úžasná, silná a hloubavá. Pro ni bylo hlavní herectví; to byl po dlouhou dobu její hlavní život…“
Václav Vorlíček, režisér: „Škála rolí, které sehrála na divadle a ve filmech, nebyla vyhraněně ani komediální, ani dramatická. Ale pro komedii měla cit a velmi dobře se s ní spolupracovalo.“
Míla Myslíková o sobě: „Jeden čas jsem chtěla ubrat na váze. Držela jsem dietu, ale už jsem byla i sama sobě protivná, a tak jsem se zase najedla. A smířila jsem se s tím, že hubená nikdy nebudu, a že se pro moji postavu vždycky role najdou.“
Mnohem později, když se již napevno rozhodla ukončit svou hereckou kariéru, řekla: „Už se na hraní necítím, zestárla jsem a nevypadám dobře. Trápí mě nemoci a chci, aby si mne lidé pamatovali z dřívějších dob…“
Z internetových portálů lze dohledat velké množství názorů a hodnocení na její působení ve filmech i v soukromém životě, vesměs pozitivních. Fanoušci i kolegové z filmové branže nešetří obdivnými vyjádřeními.
Dne 30. dubna 2014 napsal na internet kterýsi filmový fanoušek pod značkou MANDAT: „Paní Myslíková měla pořád problémy s váhou, nikdy nebyla štíhlá… Musela mít celý život zdravotní problémy, na stará kolena totálně zblbla a pochybná sekta toho využila. Bohužel.“
Ale to je pouze jeden z názorů. Někdo může mít obdobný nebo i docela odlišný. Avšak poznatek, který ve většině z nás trvale zůstane, je nezpochybnitelný. Totiž, že Míla Myslíková rozdávala prostřednictvím svých rolí radost a pohodu.
Urna s ostatky herecké legendy Míly Myslíkové je uložena na hřbitově sv. Barbory v Polné.
(Citace použity z dokumentárního filmu Samotářka Míla)