EVA FRANTINOVÁ

Co na tom, že „mé“ tři výstavy Národní galerie proběhly v minulém roce? Mám je stále v paměti, byly více než zajímavé.

Ta první výstava grafiky a kreseb, kterou jsem viděla ve Schwarzenberském paláci, se jmenovala Ženy, které přemohly muže: Eva Judita, Omfalé a ostatní.

Nabídla hned několik pohledů na ženy od autorů 15. – 16. století. Na ženy, které si muže doslova uměly „osedlat“.

Aristoteles a Phyllis – název kresby rudkou a černou křídou od Jeremiase Gunthera, název téměř básnický… Do básnění ale v tomto případě slavnému filozofovi rozhodně není – vždyť ho návštěvník výstavy vidí v podobě koně, kterého pohání svůdná Phyllis…

Ostatně hned v úvodu výstavy nás překvapí varování před Evou, prastarý vykřičník, za kterým syčí had a jablko se leskne nad hlavou Adama.

Z biblického dávnověku vystupují i Salomé a Dalila – vítězky nad muži, kteří ztratili kontrolu sami nad sebou, nad muži, které opustila soudnost i moudré myšlenky a činy.

Salomé a Dalilu doplňuje Omfalé – postava z antické mytologie.

A co Judita a Jáel – jejich bojovnosti si všimla nizozemská a německá grafika, která dávala přednost dámám silným, statečným.

A co láska? Na této výstavě především ta dvorská – třeba ta v podobě paní Minne.

Falza? Falza!

„Maminko, co je to falzum?“, ptal se chlapeček ve Šternberském paláci na výstavě Falza? Falza! „Víš, to není kopie, falzum je padělek, na kterém chce někdo vydělat peníze,“ odpovídala maminka.

Tahák výstavy – na kterou se stála fronta – falzum ze zahraniční sbírky, obraz padělatele Hana van Meegerena. Padělatel svým obrazem Kristus a cizoložnice „doběhl“ i Hermana Göringa. Následoval soudní proces – podvod nadšeně sdílelo Nizozemsko…

Obětí jiného podvodu se stal i arcivévoda a následník trůnu František Ferdinand d’Este. Díla do své sbírky na Konopišti získával u starožitníků a také na aukcích po střední Evropě. Kupoval středověká díla, ale také falza.

„Užitečným“ pro falzifikátory se stal i Albrecht Dürer. Toho napodoboval italský grafik Marcantonio Raimondi. Grafické listy prodával ještě za života pravého autora. Ten podal žalobu na benátskou městkou radu a ta zakázala Raimondimu používat Dürerův monogram. Raimondimu konkuroval ale také kopista Hans Hoffmann. Na výstavě jsem viděla desku Posmívání Kristu – dürerovský motiv… Falešný monogram i datace uváděly, že dílo vzniklo v roce 1520. Falzifikátoři obrazy dělali „starými“ třeba pomocí dřeva prolezlého červotoči, ale odborník poznal originál od napodobeniny podle stopy štětce, podle tahů, přemalovávání, stylu, který neodpovídal autorovi.

Národní galerie přišla na to, že má ve svých sbírkách podvrhy. Dostaly se do sbírek v poválečných letech jako práce anonymních malířů. Na odhalování se podílely týmy historiků umění, chemiků, restaurátorů i kriminalistů.

Díky nim a moderním metodám v laboratořích mohu porovnat na výstavě na jednom panelu originál s napodobeninou, nejen Ulici navečer Jakuba Schickanedera, falza Petra Brandla, Antonína Mánesa, Františka Kupky, Lucase Cranacha, Rembrandtovo slavné Klanění pastýřů, ale i napodobeniny Jana Zrzavého z jeho bretaňského období, anebo obraz Mona Vanna nuda – připomíná Monu Lisu od Leonarda Vinciho. Podvrh vychází ze ztraceného Leonardova obrazu a maloval ho Joos van Cleve v šestnáctém století.

Digitální blízkost

„Pocity tělesného odcizení, nejasnost hranic vlastního já, jakási ztráta vnitřku. Nadcházející generace vyrostlá na obrazovkách bude křehčí, ale zároveň chytřejší než kdy předtím. Možná již nebude znát upřímnost, ale ani nadřazenost ironie.“

Tolik z úvodního panelu výstavy Digitální blízkost. Devět mladých umělců (Darja Bajagič, Ivana Bašič, Louisa Gagliardi, Lola Gonzáles, Daiga Grantina, Rachel Rachel Maclean, Pakui Hardware, Viktor Timofeev, Tenant of Culture) se zabývá otázkou: lze řešit problémy dneška, problémy osamocení nejen před obrazovkami, ale i před sebou samými? Tak se ptá postava Ivany Bašič, jejímž krédem je Obepni mé světlo, země je pryč, postava, která budí hrůzu – skrčená s hlavou v kameni, s drátem v zátylku, s jakousi skleněnou nádobou na světlo za sebou… anebo bezruký ještěčlověk visící v popruzích, pojmenovaný toutéž autorkou Zůstaň uvnitř. Obě jsou vytvořeny z vosku, růžového alabastru, foukaného skla, dechu, prachu, olejových barev, nerezové oceli… z materiálu, z kterého by mohly vykročit úplně jiné figury, veselé, plné optimismu, jasných cílů… Ale jsme to my s hlavou v dlaních, s amputovanými rozhovory mezi sebou, které se smrskly do esemesek, s baňkou světla za zády, s kterou jsme celý život spojeni pupeční šňůrou naděje.

Skvěle o tom vypovídá – a varuje – video, zobrazující den skupiny lidí, kteří žijí spolu v jednom domě u moře, slovo spolu nepromluví u oběda ani na zahradě, se zbraní přes ramena denně scházejí k moři, kde – rozestavěni od sebe jak prázdné osleplé figurky – pozorují moře. Co se jim honí hlavou?

Po zhlédnutí tohoto němého videa narazíte na video další – „nejsi ani schopna vytvořit celou větu,“ říká jedna přítelkyně druhé, anebo „slova mi ještě dávají smysl“.

Mráz mi běhal po zádech u sbírky šesti bot s Puzzle střihem. Bota černá, Bota volská krev, Bota snědá, Bota hnědá, Bota směsice, ale i u předmětů připomínajících medúzy, nazvaných Pakui Hardwarem Virtuální péče – děti, které se narodí, možná budou takové medúzy samozřejmě obsluhovat a sloužit jim.

Na výstavě ve Veletržním paláci nakonec najdete i kousek zeleně a náznak přiblížení člověka k člověku – obraz Louisy Gagliardy V horku noci, na němž se lesknou třešně, obraz Dárky, který jen potvrzuje pomíjivost věcí, a obraz Zadní okno – v jeho rozích se zelenají keře.

anaHH HHHhhHhhhHh