BOHUMILA SARNOVÁ

Jestli pak by si takhle posteskl legendární prezident a zakladatel naší Československé země Tomáš Garrigue Masaryk? Určitě by si již stačil postesknout v období rozdělení svého úporně a těžce vydobytého díla na dva samostatné celky. Česko a Slovensko. Kdyby se ale postavil k řečnickému pultíku dnes, tedy, pokud by byl vůbec do sněmovny vpuštěn, jak by zazněla jeho řeč k českému národu? Jak by vnímal kroky, skoky a kotrmelce nové vlády? Našel by vůbec špetku hrdosti a vlastenectví v projevech politiků k naší vlasti? Byl by osočen a označen za zpátečníka, staromilce a nepřející osobu novým pořádkům? Domyslit ani nechci. Určitě by to tak bylo. Kde je panslovanství, které by nás mělo spojovat? Kde je síla soudržnosti lidí stejné, nebo hodně příbuzné mentality? Hodně politiků nově vzniklé vlády (a znovu podotýkám, jako už dříve, že vzniklé podvodným tahem na voličích) jsou vesměs docela mladí lidé, s věkovým průměrem okolo čtyřicítky až padesátky. Aplikuji jejich věk na věk svých synů a ptám se: „Z jakých rodin tito lidé pocházejí?“ Vliv na světonázor přece nasává každý od dětství ve své rodině. V jakém prostředí a vlivech vyrůstali, když jsou jejich názory tak odlišné od názorů většiny obyčejných lidí. Jsou nenávistné k minulosti a hrozně nebezpečné vývoji věcí budoucích. Pravda, někteří získali nové názory na vývoj společnosti studiem v zahraničí a zformovali si své myšlení k obrazu jiných společenských formací. Jistě, přispěl k tomu zásadně i rok 1989. Byla nastartována nová epocha – v konání i myšlení. Pomalu už nezbude nikdo, kdo názory této generace zvrátí. A tak by nezbývalo tatíčkovi Masarykovi než si povzdechnout nad vývojem věcí: „Ach synci a dcerušky, kam to chcete až dotáhnout!“

Pokud nevstoupí na scénu dějin starší a ostřílení, a hlavně zkušení političtí matadoři, nedopadne to s námi se všemi moc dobře. Tím starším matadorem ale nemyslím rozhodně prezidenta USA Joe Bidna. Ten je pro mne skutečně „mimo mísu“. Jeho postoje mne spíš, mírně řečeno, děsí. Ale to je prostě Amerika, její velikášství a nadutost. Tím je také i tento prezident prosycen až do morku svých kostí. Harašení zbraněmi se stává pomalu denním chlebem. Bohatě nám ten pomyslný stůl štvanic prostírají média všeho druhu. A děsí všechny od Aše, Šumavy k Tatrám. Ano, až tam. Protože ani slovenští sousedé si nepřejí o nic méně houstnutí toho, co už se jako dusivý dým vznáší nad našimi hlavami. A tak se ve zprávách všech možných hlásných trub v médiích neustále opakuje to samé – coronavirus, jeho statistika v nárůstech a poklesech, v bleděmodrém totéž o omikronu, očkování, testy – zda ano či ne, protesty v rámci toho na téma svoboda a demokracie, pandemický zákon, Ukrajina, USA, Rusko a jeho Putin. A tak stále dokola.

Další téma – nezodpovězená otázka – vrátit peníze, či nevrátit. Peníze nabyté z nedůvěryhodných zdrojů pro volební kampaň. Jen tak se ptám, jak a zda byly Starosty a nezávislými vráceny a kam? Uplynul měsíc leden a kde nic tu nic. Zaznamenala jsem pár výjezdů politiků, tu na Slovensko, tu do Bruselu. V Bruselu servilní postoj, podlézavá prohlášení Vystrčila a Pekarové-Adamové, jak nová vláda zásadně mění postoje ve vztazích k světové politice. Otázky řešení energetické krize někam zapadly. Kompenzace podnikatelům za ušlé zisky a vůbec řešení jejich existence jsou vládou odkládány na neurčito. Ale jedna novinka, v zatím snad ještě návrhu je na světě, totiž povolení rychlosti na našich dálnicích jen v některých úsecích na 150 km v hodině. Tak to je skutečně velmi důležité rozhodnutí. Stejně tak snížení věkové hranice pro dosažení řidičského průkazu z 18 let na 17. To jsou opravdu tahy hodné nové vlády, bez nichž se stát neobejde!

A pojďme dál. Jak se vám, obyčejně myslícím občanům, líbí dovoz uhlí do Česka z Austrálie. Mne, jako ženu, která byla celý život zvyklá šetřit, říkejme tomu, že jsem rozumně nakládala se svými penězi v rodině, tento způsob „nákupu“ víc než udivuje. Představme si cenu dováženého tovaru – uhlí. Zkusme si představit cenu za manipulaci s nákladem od počátku, vytěžení, až po nakládání a cenu za převoz až k nám. Notabene do míst, kde se ještě nedávno uhlí těžilo, míst, která jsou zasypána, zakonzervována či zaslepena. Jen se ještě zeptám: kdo tento vskutku výhodný obchod pro naši republiku zařídil! Ať mi to ten, nebo ti dotyční prominou, ale nejsou tak trochu za blbce v očích již bývalých havířů? Jen se obávám, že takových výhodných akcí nás čeká ještě spousty. Nezbývá nám než se nechat překvapit, co se zase semele.

Ale ještě jednu záležitost mám na srdci. Někde, hlavně většinou v Praze, lidé demonstrují za svou svobodu a demokracii. A stačí jim k tomu jednoduchá náplň – protest proti očkování. Do tohoto tématu shrnou jen své názory na covid, do jaké míry se jich zatím dotkl, možná ještě nedotkl. Hrozí a spílají všem, kdo podle nich omezuje jejich svobodný názor. Proč neprotestují proti vzrůstající energetické krizi, proti skokovému zdražování potravin, proti nemožnosti dosáhnout na bydlení pro běžné občany. To jsem nezaznamenala. Zatím se asi všem těm protestujícím a hájícím si tu svou svobodu a demokracii žije slušně. Zatím. Až dojde na lámání chleba, který jim začne díky drahotě hořknout v ústech, potom bude na protesty hodně pozdě. Nikdo zatím nedemonstroval (alespoň jsem to neviděla) proti našemu vměšování se do vnitřních záležitostí cizí země. Neprotestuje se proti hrstce politiků, kteří rozhodli za nás a přispívají k rozdmýchávání válečného konfliktu na Ukrajině, nejen slovně ale už i materiálně zasíláním munice. Jména známe: Fiala předseda vlády, Pekarová-Adamová předsedkyně sněmovny, Lipovský ministr zahraničí, Černochová ministryně obrany. Nikdo z nich se nezajímá, co na to náš národ. Všechny státy, které se míchaly do situace okolo Ukrajiny, už daly ruce od toho pryč. Ale naše republika, Polsko a Slovensko trapně a vazalsky k NATO a USA vytrvaly. No, potěš nás Bůh! Už nedávno nás Rusko označilo za potencionálního nepřítele. Těmito kroky to Česko jen potvrzuje. Heslo naší vlády zní jednoznačně „Rusko – náš nepřítel!“ Smutné na tom je, že většina obyvatelstva naší země je jiného názoru, na Slovensku určitě také. A Ukrajina? Tak tam už si lidé vůbec nepřejí žádný konflikt. Umíte si představit, že byste žili se svými rodinami pouhých 30 kilometrů od hraniční čáry, kde se schyluje k válečnému konfliktu! To musí být v současné napjaté situaci permanentní stres a strach o holý život. Rozhoduje o všem hrstka mocných, nebo šílených, jak už to ve světě od pradávna chodí. A to je smutné, bezmocné, nedobrovolné, kruté, zlé a dodat musím ještě jedno – zbytečné! Kde jsou protesty umělců proti zlu světa? Kde jsou jejich protestsongy, proklamace, divadelní hry, filmy? V minulosti bylo takových příkladů mnoho. Dnes se „celebrity“ zaobírají svými vnadami, jepičími vztahy, tetováním, módou, drby ze společnosti. Trapné rádoby satirické kusy se strefují do nepohodlných osobností ve většinou plytkých scénách. Jejich tvůrci se zmohou povětšinou na přetváření klasiky do soudobých forem, scén, překřikování se v dialozích, v improvizacích, které divák často ani nepochopí. Herci se prostě baví mezi sebou a jsou přesvědčeni o originalitě svého herectví. Důsledek takových představení je tristní a diváci nejednou opouštějí svá sedadla v hledišti v půli představení. Lidské tělo je krásné. Ale když se na jevišti producíruje celý početný ansámbl divadla v rouše Evině a Adamově, předstíraje jakési cvičení (balet, ani výrazový tanec to nebyl), nepochopila jsem záměr ani umělecké ztvárnění čehosi. Nejsem prudérní, od toho mám názorově daleko. Ale divadlo má odjakživa za úkol, aby se člověk díval a ne divil! V myšlenkách se vracím o hodnou dobu zpět, k zániku starověkého Říma, jeho pádu. Tam už také tenkrát vše dospělo k nezvratným koncům. Původně civilizace na vysoké kulturní úrovni – naplňující heslo „člověk krásný a dobrý“ – kalokagathia. Mlhavě vidím v představách, kam má lidstvo možná již nakročeno. Je dobré vidět vše v souvislostech. Způsob života, kulturu života obecně se vším, tedy i s vývojem věcí ostatních, které s tím neodvratně souvisí a život člověka naplňují, nebo, žel, ničí.

Leden uběhl jako voda, únor si už také ukrojil notný kus z kalendáře, březen tu bude, než se nadějeme. Venku střídavě sněží, fouká, až silně duje, a tak v průběhu těchto měsíců postupně odhaluji tajemství vánočních knižních dárků. Jsou pro mne velmi oblíbené, protože si je vychutnávám postupně, nezkazí se, nezvadnou, prostě si počkají, až je otevřu a zalistuju v nich. Některé příběhy jsou čtivé, napínavé až dobrodružné. Některé zarazí názorovou hladinou autora a člověk se dozvídá historické události, které se naprosto vymykají vlastním znalostem, nabytým už v době školní docházky. Při nalistování tiráže se informuji, kdy byl román sepsán a kým a hned je mi jasno. Ano, nový a neotřelý pohled na historii, lépe řečeno a laicky se snahou – vše obrátit vzhůru nohama. Dát věcem nový punc dle nových soudobých pohledů. Ale jelikož se jedná v tomto případě o německou autorku, shovívavě jsem se pousmála nad tím, jak vnímá události Husitského hnutí, Kostnického koncilu, postavu císaře Zikmunda a v neposlední řadě konání husitů. Vlastně jejich, podle ní „krvežíznivého řádění hrozných hord“, které jen vraždily, šmahem vypalovaly vesnice, loupily a znásilňovaly obyvatelstvo. Inu, jak se říká lidově „každý cikán hádá podle své planety“. Teď jsem se nechtěla vůbec dotknout tohoto etnika. Jen jsem použila výraz, který jsem v mládí slýchávala docela často a nebyl myšlen a mířen vůbec v hanlivém duchu. Můj otec, a to mi zůstalo uloženo v paměti doposud, razil jedno moudro: „Člověk se má seznámit se vším a sám si v sobě utříbit, zda je to dobré, či ne. Zda se má něčemu takovému obloukem vyhnout, nebo poznatek zařadit do svého života a používat jej.“ A tak čtu knihy, které obohatí můj náhled na svět, dění, historii, kulturu, ale i knihy u kterých od prvních řádků začnu pochybovat o náplni, stylu, úrovni pisatele. Dočtu až ke konci, abych se dopídila toho, co chtěl pisatel svým dílem říct. To byl právě případ obšírné, dvoudílné historické ságy německé spisovatelky, o jejíchž dvou knihách se zde zmiňuji – Iny Lorentzové (vydáno v roce 2004 v Mnichově, u nás v roce 2018 Euromedia Group, vydání druhé). Porovnání náhledu na naši historii z pozice německé autorky a mých znalostí bylo při nejmenším v rozporu. Ale další vánoční knižní dárky čekají na prolistování. Už se na ně moc těším.

Protože moje večery nenaplňují pouze knihy, ale i filmová nabídka televizní, zmíním se tu o filmu, který okamžitě vyprovokoval vzpomínky na film zhlédnutý mnohem dříve. 20. ledna odvysílala ČT II. americký snímek Jih proti Severu. Film již v pravdě hodně starší, natočen byl v roce 1938–9. Téma je jistě obecně známo téměř každému. Pojednává o americké občanské válce, o letech 1861–1865, otrokářském systému a boji proti němu, vše orámováno komplikovanými vztahy mezi hlavními protagonisty děje. Nebudu zde rozebírat um režie, herců, výpravnosti, scenérii, interiéry a exteriéry. Zmíním se o jediném. O filmových záběrech rozhoření válečného konfliktu, o dopadu střetů na tehdejší obyvatele Ameriky. O hodně realistickém vyobrazení hrůz, které sebou každá válka přináší. Obrazy zraněných, mrtvých, trpících, tak jak to každý válečný střet přináší. Jak jsem zmínila, po shlédnutí tohoto téměř čtyři hodiny trvajícího snímku, se mi vybavil okamžitě další film. Velká čtyřdílná sága natočená podle románu Lva Nikolajeviče Tolstého – Vojna a mír. Shodou okolnostní nebyl tento film natočen pouze v tehdejším Sovětském svazu (1965), ale také v Americe, v koprodukci s Itálií (1956). Jednalo se o velmi nosné téma, o čtyřdílnou epopej pojednávající o Napoleonově tažení do Ruska. O vlivu Napoleonské éry na tehdejší ruskou společnost a absolutistickou vládu, vykreslenou na příbězích pěti ruských aristokratických rodin. Opět zde opomenu románové pojetí příběhu filmů, bez nichž by snímky nabyly podoby dokumentů. Chci poukázat na ohromující scény válečných konfliktů, běsnění, pohled na raněné a umírající, bez ohledu na to, zda bojovali ve válce občanské, nebo obranné. Oba filmy, jak sovětský, tak americký, vylíčily hrůzné scény bojů velmi realisticky. To je ta spojnice, která mi zase nedala v klidu usnout. Válečné střety. Rekapituluji a třídím své myšlenky a pohled na skutečné historické události. Porovnávám. Jak mnoho se od sebe lišilo americké otrokářství a bědný život ruských mužiků? Kdy byly odstraněny tyto nelidské řády, a kde dosud i dnes trvají? Kdo dělá zase výpady tam, kde nemá co pohledávat a kdo jen reaguje na ohrožování vlastní země formováním nutné obrany? Nestačily už lidské oběti, které jsem zmínila při psaní o těchto dvou historických filmech? Nestačily již oběti I. a II. světové války? A co Vietnam, Kambodža, Afghánistán, Irák, Sýrie, Jugoslávie? A teď soudobá nejistota vývoje napětí na Ukrajině? To je ještě stále málo! Normálně myslící člověk si umí správně odpovědět. Kdo chce zvedat válečný prapor dnes, kdo provokuje a haraší zbraněmi? V našem oblíbeném filmu Noc na Karlštejně říká představitel Karla IV. při slyšení vévody bavorského krásné moudro: „Ať každý činí ve své zemi to, co já v Čechách. A bude dobře v Evropě.“ Krátké, výstižné a pravdivé! Žel, jen ve filmu. Díky citaci z půvabného filmu jsem se navrátila opět domů, do našich luhů a hájů. ČT I. odvysílala v průběhu ledna a února seriál nazvaný lakonicky Devadesátky. Čekala jsem smyšlené detektivní příběhy, jak už to, tak v seriálech chodí. Zmýlila jsem se. Z každého uvedeného dílu seriálu mi naskakuje doslova husí kůže. Úvodní záběry z pravdivých dokumentů, zpráv a událostí těch „posametových let“ nasměrují diváky do hektické doby, v níž jsme žili. Otázka, co se to dělo příšerného v naší společnosti v těch letech je namístě. Divoký západ je slabé slovo. Jen mám velké obavy, zda ta ukázaná špička ledovce nemá pod hladinou obrovský balvan, který stále ovlivňuje chod věcí veřejných. Vlivy, které přetrvávají a hlavně, kdo je jejich dalším nositelem. Tak takhle nějak to dnes vidím z naší zasněžené Vysočiny. Z míst, kde skutečně občas dávají lišky dobrou noc, kde na loukách ryjí svými rypáky divoká prasata při vyhledávání kořínků trávy, kde se pomalu plní vodou rybník po podzimním výlovu kaprů, kde na krmítko přilétají sýkorky koňadry, kosi, brhlíci, vrabčáci, rehci a někdy zavítá i sojka. To vše je balzám na rozjitřené nitro událostmi našeho dokonalého světa.

Z Vysočiny vás srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ