KAREL SÝS

(samorozhovor KS s KS)

Jak to bylo a jak to nebylo.

Jak to mohlo být a jak nemohlo.

Kdo byl mehlo a kdo nemehlo.

Jak já, jak on.

Je tomu už tak dávno, co jsem hleděl do jejich dychtivých, či spíše chtivých tváří, když zasloužilí i národní umrlci házeli diplomy u Mánesa do Vltavy.

Sedící Býk se příliš rozseděl. Komanči se vzdali huronům a ti zas zámořským bílým tvářím.

V hotelu Paříž se v srpnu probírá, jaké bude na podzim počasí. A protože se večeří, přijde řeč na skvělou českou kuchyni. Co se zde na nejvyšší úrovni upeče, to se bude nejpozději v listopadu konzumovat.

Šéf Ochranky a převysoce postavení straníci, žádní podržtaškáři – ale zase ne ti úplně nejvyšší, to by nebylo salonfähig.

Každý převrat řídí ta velmoc, pod jejíž kuratelu ta která zemička patří. Proto je třeba upéci vše doma, na posvátné půdě vlasti.

Konečně vše dovařeno, dokořeněno, stanoven pořad jídel. Rektor jisté školy, který měl zakrýt úhlavní předmět jednání, již také skončil svůj referát. Pravděpodobně na téma Nové metody chovu kuřic.

Pořad dne je vyčerpán, můžeme se v klidu věnovat své práci.

„Tož pojechali!“ Nesmlouvavou výzvou zakončil svůj rozhovor s jistým na vše připraveným soudruhem soudruh tajemník přes kulturu, který sám o sobě šířil, že nitky k jeho tělu vedou z Kremlu. Nebo možná i z Lubjanky nebo i z Akvária na Chodynce.

Dialog nechtěně vyslechnu na postranní cestičce sovětského vyslanectví, neboť – jsa tam poprvé (9. 5. 1989) a v bezvýznamném postavení – nikdo neprojevil touhu si se mnou povídat a tak se uchyluji do ústraní.

Do pojechání zbývá ještě šest měsíců.

Velký Bratr se však již neodvratně vydal do jiného světa – Maltu v kalhotách – a bratříčky svěřil macechám.

Vědoucí se rozdělili do dvou čeledí.

Početnější se hodlá uspokojit měkkým převratem.

Vnitřní kruh zasvěcenců však vyrazil – jak se říká – tvrdě na dělohu.

Žádná o fous vlídnější vláda v staroněžných rukavičkách, žádné opatrné tání, nýbrž kompletní perestrojka, želaný návrat do lůna kapitalismu a částečně i do feudalismu (paláce šlechtě, duše církvi – zpátky do Belvederu a do Říma).

Bůhvíkolikerý agent Eufrat svolá do Paříže potlach emigrace. Radí se radí, koho vybrat za hradního pána. Ne a ne se dohodnout. Když se vypovídají, vrchní manipulátor je uklidní: Nelámejte si hlavičky – korunován bude Šavel, vždyť už jsme do něj vrazili tolik úsilí a prachů.

Já v Praze byl skromnější. Finskému novináři, který mne coby šéfredaktora Kmene zpovídá, prorokuju, že se Šavel stane ministrem kultury.

Ostatně se šušká, že Šavel dlouho prezidentem so oder so nebude, neboť postonává.

Vyvolencova krycí legenda je do detailu připravena. Je uvězněn – ne však tak dlouho, aby v kriminále zešedivěl, ale dost dlouho, aby bylo lze ho prezentovat coby oběť nelidského režimu. Jsou zhotoveny polohumorné, polodojemné fotografie, kterak budoucí Otec vlasti válí v pivovaru sudy. Tak je vyhověno všem – zasvěcenému kryptovedení i nevědomým pijákům piva.

Je zavčas překažena kandidatura Milana Kundery na Nobelovu cenu. Seifert ji dostal – stejně jako Pasternak – aby si jeho ukrutný režim užil svoje. Teď přece přijde na řadu Šavel – cena Kunderovi, který si odmítl vytrhnout komunistické ledví, to by bylo opravdu cumoc!

Redakce Kmene je přes noc složena z revolucionářů. Neodhadl jsem své pappenheimské, i když jsem to mohl pochopit nejpozději po zveřejnění svého článku Vymknuta z kloubů. Redakce se za vás stydí, sdělila mi dnes redaktorka, včera bezmezně oddaná pěticípým hvězdám. Inkriminovaný článek si můžete přečíst, když obětujete dvě stovky, v závěru mé knihy Velbloud a Marie s jehňátkem, kterou loni vydalo nakladatelství Futura. Měla vyjít v roce 1990, byla už v tiskárně, ale jedva čas oponou trhnul, staronové vedení Československého spisovatele vydání zatrhlo. Za těch více než třicet let však kniha nezastarala, spíš naopak. Inu, člověk za ta léta leccos pochopí.

Čekaly mne drobné i větší podrazy – například po uzávěrce se jeden z redaktorů, takto informátor od mateřské školky, pokusí vtělit do novin provokační článek.

Jakeš, který – snad – nevěděl přesně, která bije, ve slavném projevu, jejž natočila a rozšířila Ochranka, se přirovná ke kůlu v plotě. Není to právě případné – každý plot se skládá z kůlů a dohromady mohou vytvořit nepřekročitelnou překážku. Stal se však kůlem v plotě uprostřed vlastního vedení!

Na jaře 1989 navrhnu tehdy ještě příteli Jaroslavu Foglarovi: „Jestřábe, nechtěl by ses stát vedoucím celé československé mládeže?“ Nadšeně souhlasí – jeho životní úděl byl a je pracovat s mládeží.

Návrh přednesu tajemníku Fojtíkovi. „To je skvělý nápad. Přijď za týden.“ Přijdu za týden a tajemník je rozčarovaný. „Neprosadili jsme to.“ Návrh shodila přes palubu jistá velmi vysoce vyzdvižená soudružka dozorující panenství ošátkovaného dorostu: „Takový zpátečník přece nemůže vést naše socialistické mládí!“

Čas oponou trhne a soudružka se se svými kompaňony změní v dámu. Vyhodí pár vzdorovitých kolegů, rozkulačí jistý velký mládežnický majetek a žije si jako prase v žitě.

Ostatně Foglar-Jestřáb mi po převratu taky dotykal.

V hudbě možná, ale v trvalé paměti život Čechů rozhodně nespočívá.

Nikoli bezvýznamný ministerský úředník s odznakem na klopě i za klopou naléhá: „Kdy už to vezmete pořádně do ruky!“

Rovněž zmocněnec jedné velké země, v níž už včera bylo předevčírem, mne v rohu naddimenzovaného sálu zpovídá právě na dosah štěnice: „Kdy už, kdy už…?“

Druhá strana, jista si zaručeným vítězstvím, potřebuje, aby ti, co to nechtějí vzít pořádně do ruky, vypadali jako blbci. Skála a Pilař nikomu nevadí. Nejnebezpečnější jsou ti, kdo hodlají prosadit různé stupně reformy v mezích i mimo meze zákona.

Své si zkusí například šéfredaktor nakladatelství Mladá fronta Jaromír Pelc. Svazáci k němu chodí takřka denně a hustí do něj, aby pochopil, aby se připojil. Pelc je nebezpečný muž – uzavřel již vydavatelské smlouvy například s Karlem Šiktancem či Ivanem Wernischem. Jak by to vypadalo, kdyby se situace normalizovala ještě před vypuknutím sametové revoluce!

Nebezpečná je i snaha části předsednictva Svazu spisovatelů vedeného Michalem Černíkem obnovit PEN klub. Byl jsem u toho, PEN byl založen a nikdo nebyl popraven.

Kruci – zas taková smůla! Když to tak půjde dál, vyfouknou nám vítr z plachet ještě před listopadovou vichřicí!

Co bychom pak dělali se soudružkou Drahomírou Dražskou, která je připravena tak nějak od srdce drásat duši národa, což mu v důsledku přijde hodně draho? Co bude náhle zbytečná vrátná ze studentské koleje vykřikovat do světa?

Konečně přijde netrpělivě očekávaný, vytoužený signál: „Éto váše dělo!“ „Je to vaše dělo!“

Ceausescu i s manželkou (!) bude zvířecky popraven v momentě, kdy Rumunsko splatilo zahraniční dluhy a otevřelo si cestu k prosperitě. To tak! Navíc patřil k odmítačům srpna 1968! Tím hůř!

Inu, velmoci mají jiná pravidla – v holubičích Čechách ani ve vlasti Jánošíka zatím není třeba střílet. Naopak, vše se pečlivě připraví do posledního puntíku a z vydojení státu budou profitovat i předem vyhlédnutí i včas prohlédnuvší soudruzi a soušky.

Z balkonu domu proti bývalému Albatrosu – „Knihy všem, nejlepší dětem“ – (dnes v něm sídlí od sklepa až po půdu banka) dohlíží generál s libozvučným krycím jménem Teslenko na bitku v úzkém hrdle Národní třídy. „Vše probíhá podle plánu,“ libuje si.

Nedivme se jeho spokojenosti – před chvílí podepsal s českou Ochrankou dohodu o spolupráci a bratrské pomoci a nikdy jinak.

Studentský průvod, který má podle plánu a dohody skončit na Vyšehradě, na osudné místo zavedou věřící svazáci, opatření kvůli rozeznání špendlíkem v klopě – podle vzoru Foglarových Vontů.

Úhlavní postava – student Milan Růžička alias Martin Šmíd alias Ludvík Zifčák alias Bůhvíkdo – byť zdánlivý statista, sehraje úhlavní úlohu. Milan, Martin nebo Ludva? Hamlet nebo Jidáš? Zasahující policisté sice dohlížejí, aby náhodou neutrpěl újmu a hlavně aby mu z kapsy nevypadla letenka do Moskvy, nicméně si i vleže zahraje roli všech rolí – listopadového Hamleta!

„Bijou naše děti!“ Ve skutečnosti se bili navzájem – vědoucí i nevědoucí – hlava nehlava. Věc v metropolích Západu všední. Věřme, že ti naši vědoucí obdrželi aspoň bolestné.

Pro milovníky tajných nauk je interesantní zkřížení dvou historických událostí. V hlavní roli Uhl (neplést s uhlířskou vírou!).

17. listopadu 1939 byl průvod studentů zadržen v témže místě jako 17. listopadu 1989.

K. H. Frank se přijel osobně přesvědčit o průběhu demonstrace. Vyšle nejprve šoféra, aby obhlédl situaci. Od některého ze studentů řidič schytá pár facek. Frank ho vezme s sebou do Berlína, aby Vůdci názorně předvedl agresivitu české intelektuální soldatesky.

Řidič se jmenoval Uhl!

Mrcha historie se ráda opakuje, byť i v maličkostech.

Sedmička v mém kalendáři dozářila, ale k sedmičce se přifařila jednička a už se zase září – už se na plné pecky jede podél skal. Inu – zářijové noci natřené na bílo.

Vyteklo příliš mnoho rudé krve, národ potřebuje transfuzi modré krve a hned zítra už se zase začne trsat všude! Vytancovaný národ nezlobí.

A už to jede jako po másle. Místo tání začíná všeobecné kání. Kdysi lkající a plačící stalinista Fiktanc mi po převratu odmítne podat ruku.

Ti jedině správní spisovatelé se zmocní Literárního fondu a za peníze určené na podporu bytů, penzí atd. si vyletí do New Yorku. I spisovatelka, od níž bych čekal jiná hodnotová měřítka, zanechá srdce v zemi zaslíbené: „A všude šopy, šopy, šopy…!“

Hej šopy okolo chalupy, hej šopy šopy šop!

Husákovi hned vypnou v prezidentském bazénu umělé vlnobití. To by Gottwald Marii Terezii neudělal.

Kníže přece jen měl – aspoň podle Dědečka – k lidu blíže, zvláště když mu ochotně lízal paty.

Úpějící davy zvyklé na škodovky a žigulíky tvrdohlavě lpí na představě, že si strana a vláda nezaslouží šestsettřináctky. To se má brzy změnit. Před Šavlovou vilou s šedesáti pokojíčky zaparkují tucty mercedesů.

Dnes by v šestsettřináctce nejeli ani pro trávu králíkům. (To by však udělali chybu – inkriminované fáro dnes patří k dobře placeným veteránům.)

Novináři se div nepřetrhnou ve fotografování papalášských rekreačních chatek na Orlíku. Sousední Bavoři se spolu s Big Benem popadají za břicha: V takovýchhle špeluňkách trávila víkendy strana a vláda?

Dnes by do takové nešel Kožený ani na záchod.

Inu, jako když hraje Spartak Sběrné suroviny s FC Kotěbudice!

Mnozí nepotopitelní dnes pozorují vývoj ze svých japonských zahrad. Jsou citlivější než seismograf. Na jejich momentálních veřejných vystoupeních lze rozeznat, odkud povějou příští větry. Ty se jich samozřejmě nijak nedotknou, jsou to muži i ženy do každého počasí.

Mate mne jedno – poté co převratové šílenství poněkud povolilo, protivníci se ještě mohli setkat – na křtu knihy Záhady 17. listopadu ještě společně popili, pojedli. Ještě jsme – ač páriové – byli tu a tam zváni na besedy… Věc dnes už nemožná.

Co se děje? A co se poděje?

Už brzy budeš, budeme, budou ronit slzy. A sežerou nás krokodýli.

Gusto, bylo tu husto! Dnes je tu pusto.

Tolik pozdní poučení z předkrizového vývoje.

P. S.

Před 140 lety se narodil Ivan Olbracht. Hyeny se vrhly na jeho památku. Není sám, kdo se dostal do soukolí zdivočelých čecháčků. Nemohou už z principu odpustit, že je někdo čestný a že jím zůstal. Že něco uměl a že své umění dal národu. V době, kdy čest je nadávkou a umění spočívá už jen v umění udržet v ruce mobil. Napsal jsem tento článek, který snad z mého pohledu může dokumentovat začátky neštěstí, jež udělalo z hrdého lidu elektronické otroky, kterým se již brzy nedostane ani chleba, ani her.