Před sto lety 7. února 1922 se narodil Jan Skácel, význačný básník, prozaik a autor knížek pro děti.
MICHAL ČERNÍK
Z knihkupectví v Čelákovicích jsem si právě odnášel Skácelovu sbírku Hodina mezi psem a vlkem. Ještě na ulici jsem ji nedočkavě otevřel a četl si. Tenkrát mi jeho verše připadaly příliš obyčejné, jakoby o ničem, a zároveň mne ohromily. Ta knížka byla pro mne určující, Jan Skácel se stal mým básníkem. Psal se rok 1964 a mně bylo jednadvacet.
Osobně jsem se s ním setkal až v šedesátém devátém roce, kdy jsem se rozjel do Brna a navštívil redakci Hosta do domu. On byl šéfredaktorem, já tam publikoval své první verše. Tehdy dost smutně říkal, že začne doba malosti, nenávisti a udávání. Brzy se ocitl v nemilosti mocných a byl zakázán tak jako mnoho jiných.
S Janem Skácelem jsme nebyli přátelé, jen jsem občas za ním zajel do Brna v tom nešťastném dvacetiletém období, kdy on publikovat nesměl, já mohl a mě to trápilo. Někdy jsme si napsali, každý rok jsme si k novému roku posílali přání, on vždycky kartičku se čtyřverším.
Ta čtyřverší jsem miloval. Byla nahuštěná tichem, pro které nacházel nesčetné množství podob, významů a metafor a které jako dynamit vybuchovalo až ve čtenáři. Vešlo se mu do něj moravanství, láska k domovu, k přírodě a k věcem nepatrným jako pětník ticha.
Naposledy jsme se setkali v jeho malém bytečku na Kotlářské 35 v Brně, kde bydlel se svou ženou Boženkou. Už mu opět vycházely knížky. Vytáhl láhev vodky, pili jsme a povídali. Zapaloval si cigaretu za cigaretou, byl silný kuřák a měl těžké astma. Vyprávěl, jak si v sedmdesátých letech našel práci, ale nemohl ji vykonávat, protože by si vydělal víc než dva tisíce korun, a to nesměl. Živil se tedy, jak se dalo, žil téměř bez koruny. Vyprávěl, že když byl na pozvání spisovatelů v Německu a Dánsku, nabízeli, že mu zajistí slušnou existenci. Poděkoval a vrátil se. Nevyměnil svůj domov za nabízenou jistotu, i když doma se platilo nevděkem, a nevěděl proč. Zůstal věrný své zemi i sobě. Teď už mi nic neschází, říkal, národní výbor mi zařídil důchod, není to moc, ale stačí nám to. Bylo mi smutno „za to všechno trochu potrhané, tak jako všechno lidské štěstí“.
Žil skromně, ba chudě, jako by nepotřeboval víc než jeden pokoj prostě a účelně zařízený nábytkem z padesátých či šedesátých let, kde jsou jen věci, kterých se musí dotýkat on i jeho žena, protože jsou potřebné. V kuchyňce, jak říkával, byl stůl se židlemi a zde většinou psal. Zde přísně vážil slova, aby žádné nebylo navíc, na papír odměřoval jejich malou denní dávku jako na lékárnických váhách. Byl básníkem, který dokázal to nejtěžší – osud neznámou řeč srdce přeložit do mateřského jazyka.
Z nás všech snad nejvíc rozuměl tichu. Vybral jsem pár jeho veršů, čtěte si je pozorně a naslouchejte: Ticho nás zapomene. Tichá jak rovnováha ticha. Na rovinách udeří nás ticho. A je tu ticho, co je navíc. Potom se ticho ulomilo. Zboří kolem ticha zdi. Tak nepatrný ždibec ticha, že z něho nelze nahlas krást. Bývá nám ticho jako dětem zima. Zdědili jsme rovné ticho v zanedbaných sadech. Ticho jsme zapomněli. Lidé se berou o ticho, které je slyšet jenom ve dvou. Jinak to ticho neunesou, jinak je ticho přemůže.
Našel pokoru před životem, nikoliv před hlupáky a malostí. Dobral se ke své pravdě bosé jako srdce, a ta pravda patří i nám. Dozrál k moudrosti a uměl ji mlčet i posilovat v jiných. Věděl, že se platí za zbabělost i smělost, že smrt znamená položit život za život.
Odpoledne 7. listopadu v osmdesátém devátém roce bylo v Brně pošmourno. Vrátil se z malé zdravotní procházky, doma vzal za úzkost jak za kliku a vešel. Žádný den není vhodný k umírání.
Někdy se mi po něm zasteskne. Znáte to všichni. Dolehne na vás prázdno, které zbylo po někom, koho jste měli rádi. To si pak večer čítám v jeho verších a ony mne rozsvěcují.
JAN SKÁCEL
Píseň o nejbližší vině
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil.
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a bál se, ale neubál.
A držel, ale neudržel,
tu vodu v prstech, bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj!
A držel, ale neudržel
a bál se, ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál.