MILAN BLAHYNKA
Co si můžem povídat: málokdy má čtenář příležitost číst knížku bezpředsudečně. Ať chce, ať ne, jinak ji čte, když je to dílo klasika vnucovaného povinnou školní četbou, jinak, jestliže je to kniha důvěryhodným kantorem, přítelem, natož milencem nebo milenkou pochválená. Jinak se bere do ruky dílo víceméně oficiální kritikou nebo záložkou vynášené, jinak sešitek nebo samizdat autora pronásledovaného.
Čtenář, jemuž je četba řemeslem nebo uměním, totiž kritik, chtě nechtě přihlíží ještě k tomu, kdo ji vydal, co ví na rozdíl od čtenářů neprofesionálů o autorovi, okolnostech vydání atd. Sen Milana Kundery, aby na čtenáře a kritiku působil jen a jen text díla, je (žel?) jen sen.
To vše jsem si nyní uvědomil nad knihou veršů ČAS KRÁLOVNY (Bondy, Praha 2021, obálka a grafická úprava Jan Gabler, 186 s.). Na velkých záložkách podlouhlé knihy s měkkou obálkou ani slovo o autorovi, na zadní straně obálky jedna báseň z knihy, dvě výmluvná čtyřverší; ještě víc o Času královny napovídají ilustrace, přiléhající k veršům až tak, jako by byly prací autorovou, a hlavně sytá čerň lesklé obálky, na níž kromě jména autora (Štěpán Votoček), nápisu ilustrace Tereza Siegelová a loga nakladatelství Bondy (to trojí v bílém) a názvu knihy (tlumeně červeně) je dívčí bysta bez tváře prachem posypaná a vzpínající ruce ke hvězdám ztrácejícím se v černé obloze. Týž obraz v zrcadlové inverzi na zadní straně obálky.
Obraz z obálky až neuvěřitelně naléhavě koresponduje s básní Ad astra, čtvrtou od konce knihy: „Plavíme se spolu / tmou na vratkém voru / objímám tvou bolest / objímáš mou bolest / mého srdce šelest / tvého srdce šelest / nad hlavami hvězdy pod hladinou monstra / plavíme se spolu / trans mare ad astra.“ Ano, přes moře ke hvězdám, přes moře, z něhož se vynořují monstra, jedno z nichž v obraze na protilehlé straně 169. Ta báseň souznění a solidarity, a tedy přece jen naděje je vlastně jediná v celé knize, která je, pokud jsem ji četl pozorně a snad jí rozumím, přísně komponovanou skladbou (nikoli sbírkou básní, jak ji nabízí knižní trh), nejnovější variantou slavného, hlavně za baroka výtvarně a slovesně zpodobovaného Tance smrti.
Čtenář, který by po Čase královny sáhl v domnění, že jde o čas z pohádky, byl by rozčarován hned slokami Prologu, který brutálně dává na vědomí, že v knize jde o čas nejukrutnější reality: v něm nějaký dnešní obchod nabízí v novoroční akci krabičku slibující „smrt jako zážitek“, na niž je „nula reklamací“.
Co je to za královnu našeho času, dovídá se čtenář v titulních slokách skladby, prokládané černými vakáty a alarmujícími ilustracemi v černé. Je to královna, z jejíchž očí lezou červi, panující za času moru a pohrdající jednotlivcem toužícím v takovém království radši umřít. Neboť je mu souzeno projít dvanácti zastaveními (a navíc sedmi Intermezzy) bolesti, útrap, smrti dotírající v dějinných i osobních různotvarech zániku, marnosti, úzkosti a strachu z toho všeho: „Bojím se větru / když mraky trhá / bezbranné listí / proti zemi vrhá / rve trávu z drnů / jabloně klátí / bojím se větru / když do vrat mlátí // Bojím se větru / je to dech mrtvých / (…) // A když se vyřve / v bezvětří stojím / v nastalém klidu / ticha se bojím (…).“
Idyla se ve Votočkově skladbě mihne jen v ojedinělé vzpomínce na dětství, v básni Advent, kde „rozpálená trouba voní po perníčkách“, „táta z kůlny přines / naštípané třísky“ a „před usnutím jabko / a čaj od maminky“, která „na adventním věnci / (…) sfoukla svíčku / pak mě políbila / spi můj andělíčku“. Ale Andílci v jiné básni, právě té, která je na zadní straně obálky „…na plůtku / zpívají žalmy / abychom ve smutku / nebyli sami // Abychom v tesknotě / útěchu našli / andílci na plotě / synáčci naši.“
Na protější straně konejšivého Adventu se čtou drásající sloky První sníh, v nichž „svátost prvního sněhu“ má pokračování mj. ve slokách „Jak láska stísněná v ghettu / v čelistech ornice / mířidly kulometu / spatřené zornice // Jak svátost prvního sněhu / kosterka ptáčete / jako když u Tvého prahu / cizí ti zamete.“
Skladba se vrací až do mytické minulosti lidstva („Daidale, bratře můj / povíš mi o Krétě?“), evokuje války až po vojáka, který je „vyslaný na misi“, a nemá holokaust za nenávratnou minulost:
„Až jednou dojedem / na rampu tábora / někdo nás roztřídí / na povel seshora / z tohohle transportu / všichni jen doleva / až jednou dojedem / bude to úleva.“
S tím souzní ke K. H. Máchovi odkazující Pouť krkonošská, která končí veršem „Hanči! Viléme! Vrbato!“ jíž předchází velmi osobní sloka: „Sám u Zdi komunardů / ledové projektily / oči mý pomněnkový / umírám neupraven / máma mě nepochválí / za tuhle kratochvíli / mráz moje kosti láme / anebo je to plamen?“
Kdo by se nezajímal o to, kdo takto bez milosti a slitování píše o dávném a dnešním světě i o sobě? Je to jeho první kniha na knihkupeckých pultech a v katalozích knihoven. Na Internetu se o něm dočteme jen, že časopisecky publikuje v Divokém víně, baby boxu mnoha básnických talentů.
Víc vyčteme, a to je hlavní, z veršů, v nichž se básník trápí smrtí syna a vyčítá si ji (celá skladba je dedikována „Matějovi a všem našim dětem, které tu už nejsou“). Skladba se naštěstí zdvíhá v nadosobní vyznání odpovědnosti za svět, ve kterém kraluje násilí, zločin, smrt.
Nemalou odvahu básník prokazuje, že divoký tanec smrti snímkuje zastavení za zastavením, každé intermezzo a každou sekvenci kontrastní poetikou, rýmovanými slokami, pravidelným veršem, v němž zvlášť silně působí střídmě rozeseté vulgarismy.
Kdo je tato nová hvězda na české básnické obloze? Je jím lékař, internista s gastroenterologickým zaměřením, šéf Nemocnice Slaný? Na Internetu tento pan doktor uveřejnil Drsný vzkaz neočkovaným. Podle toho vzkazu básník a lékař jedno jsou. Zkrátka bude to on.