ALENA VOLKOVÁ
Literáta, literárního kritika, esejistu a překladatele Viléma Mrštíka, jehož 110. výročí úmrtí si v měsíci březnu připomínáme, mnozí čtenáři znají ze školních let jako tvůrce Pohádky máje, několikrát zdařile zfilmované a také zdramatizované. Rovněž si vybaví jeho slavné venkovské drama Maryša, jež vytvořil na základě dobového příběhu společně se svým bratrem Aloisem a jež proslulo nejen tragickým řešením manželské krize. Neméně působivá je Mrštíkových znalost místního nářečí, které ozvláštňuje řeč postav a dodává jí přirozenosti. Jako příklad uveďme repliku ženy z posledního dějství: „Děvčico neščasná – ty’s jé otrávila!?“ Málokdo ovšem ví (i po letech školní výuky), že Vilém byl vášnivý včelař.
Stejně jako jeho bratr Alois i Vilém prožil většinu života na Moravě. Narozen v obci na Českomoravské vrchovině jako syn ševce, druhý ze čtyř synů, studoval na brněnském gymnáziu, potom v Praze. Zde se po složení maturitní zkoušky zapsal na Právnickou fakultu, ale studia neukončil. Po několika letech se vrátil na Moravu, žil poté u svého bratra Aloise, jenž byl jmenován správcem školy v Divákách u Hustopečí. V tomto malebném moravském městečku se nachází Památník bratří Mrštíků. Zde Vilém Mrštík dobrovolně ukončil svůj život 2. 3. 1912 stíhán depresemi.
Připomeňme si podrobněji jeho pražský pobyt. Autor během něj nejen pilně překládal díla autorů ruského kritického realismu – Puškina (Piková dáma a jiné prózy, 1894), Gončarova (Oblomov 1-4, 1902-3), Tolstého (Vojna a mír, 1-4, 1888-90), Dostojevského (Uražení a ponížení, 1888), aj., ale také – neboť přispíval svými analýzami do mnoha dobových časopisů, kupř. Času, Ruchu, Lumíra, České Thalie, Národních listů, Zlaté Prahy – projevil velmi hluboký zájem o mnoho významných osobností nejen ruské literatury (z dalších Mrštíkových „oblíbenců“ zmiňme přinejmenším N. V. Gogola a V. G. Bělinského), ale kultury všeobecně. Svědčí o tom jedna z poznámek ke II. kapitole (č. 49, str. 170) velmi zasvěcené studie prof. Radegasta Parolka (1920-2019) pod názvem Vilém Mrštík a ruská literatura. (Byla vydána v AUC-Philologica-Monographia, r. 1964). Tato upozorňuje na to, že „Mrštík je tu (tj. v Ruchu, pozn. A. Volková) vedle Nerudy a Hostinského jedním z prvních propagátorů ruského realistického malířství“. Vysoce hodnoceni jsou tu V. V. Vereščagin a I. J. Repin.
Mrštíkův zájem o Rusko nepolevil ani po dvou návštěvách země a poznání života v carské monarchii (v r. 1896 a v letech 1905-7). Zmiňme opět už citovanou studii R. Parolka, resp. její Závěr (str. 144). Zde se citují dva Mrštíkovy dopisy Z. Braunerové. V prvním z nich velmi ostře odsuzuje carský režim, v druhém oceňuje „Rusko myslící, píšící, Rusko vyslovené svými básníky […]“ a spatřuje v něm útěchu do lepší budoucnosti.
Ruská literatura se jemu samotnému stala také inspirací pro vlastní tvorbu a pohled na svět. V Mých snech I (str. 227) cituje tento příklad čistě gogolovského smíchu skrze slzy (tentokrát v moravském vydání): „Připadá mi na mysl ještě jeden vtip, sebraný z lidu na Moravě. K čemu jsou stvořeny brambory? – Aby měli také chudáci z čeho kůži dřít!“
V další části našeho medailonku se vraťme k 90. letům 19. století, kdy městská rada města Prahy rozhodla o asanaci Josefova a části Židovského Města kvůli modernizaci Starého Města. Zvedl se všeobecný odpor, který vyvrcholil sepsáním tzv. Velikonočního manifestu „Českému lidu“ z dubna r. 1896, otištěného v Národních listech a podepsaného 173 osobnostmi kulturního života. Jedním z iniciátorů manifestu byl Vilém Mrštík, člen Klubu za starou Prahu.
Ve svém kritickém postoji vůči městské radě pokračoval ve spise Bestia triumphans (r. 1897). Ke cti „bouračů“ je snad možno uvést, že všechny historické památky byly alespoň pietně fotograficky zdokumentovány. Kromě anonymních fotografů zde působily také mnohé fotoateliéry na zakázku stavitelů nebo si z vlastního zájmu dělali snímky. Dodejme ještě, že asanovanou část židovského ghetta nahradila moderní Pařížská třída, dnes obchodní tepna pro nejnáročnější zákazníky.
Připomeňme také, že Vilém Mrštík, vnímaný mnohými literárními badateli jako kritický realista, resp. naturalista, podepsal vedle J. S. Machara, F. X. Šaldy, A. Sovy, O. Březiny a jiných Manifest České moderny z r. 1895 a vyzdvihl tak kontinuitu české literární tvorby 19. století.
Na závěr ocitujme úryvek z dopisu již zmiňovaného F. X. Šaldy, krále české literární kritiky, V. Mrštíkovi ze dne 3. 10. 1892 (citace pochází z doslovu knihy obou bratří Okouzlené putování napsaného Milenou Honzíkovou, str. 320): „Četl jsem již na venku Tvoji Perlu jižní Moravy. A četl jsem ji již několikrát. Ale ponejprv a podruhé a vždycky; nemůžu se dost načíst. To je Hymna, nová, moderní, jako byla Pindarova antická. Pověz mně jen: jak se píšou takové kusy?“