MILAN BLAHYNKA

Pouhý jeden jediný tiskový arch textu předkládá František Uher, autor (jak informuje medailon v ní) „stovky detektivních románů, souborů povídek, básnických sbírek a aforismů“ jako svou poslední knížku KRAJINU MIZEJÍCÍCH STOP (Alfa-Omega, Dobřejovice 2021, ilustrace, grafická úprava, redakce, obálka Věra Martínková, 35 s.).

Není to sbírka veršů, ale ode všeho trochu; kromě lakonických básní, jež jsou Uhrovou osvědčenou silnou kartou, jsou v tom sešitku i aforismy (Ideály: „idealisté vždy umírali / dříve než ideály“), i pošklebky (Shakespeare: „na Shakespearovy hry se chodí proto / že je možná napsal sám Shakespeare“), i kaligramy (Hledání domova, Bludiště aneb Člověk v 21. století, Poctivá česká – a moravskoslezská – Absolutní tma), i travestie na motivy balady K. J. Erbena (Čerň), invektivy (Kde končí demokracie) a v tom všem v podstatě nemálo parodie a detektivní záhady, vybízející čtenáře luštit.

Tak v Poctivé české (a moravskoslezské) Absolutní tmě, kterou tvoří sedm řádek s jediným slovem tma (ve dvou prvních a dvou posledních řádcích se to slovo opakuje sedmkrát) není slovo tma devětačtyřicetkrát, ale jen čtyřiačtyřicetkrát, uprostřed samé tmy je okno, a tedy naše „absolutní tma“ není tak absolutní, jak ohlašuje název, je v ní pořádná díra, okno. V tom je poctivě česká a moravskoslezská. Neboli: český básník – Uher je především a ve všem básník, je „český skeptik z české matky“ – řečeno slovy Josefa Kainara, od něhož se patrně mnohému naučil. U nás žádná (vnucená) absolutní tma se při naší poctivosti neprosadí.

Krajina mizejících slov je Uhrovo uhrančivé vyznání statečného vlastence v nelehké době, kdy naše osudy „míří / na oceány které jsou zrádné“, v nichž víří „spodní proudy a peřeje“ a „strážné koše jsou prázdné“.

Vyznání je tím přesvědčivější a jednoznačnější, čím méně je rozmělněno slovy. Uher je – jak zní v jeho básni Jednoznačně – „především Čech a Slovan / Teprve v třetí řadě / Evropan“, neboť „rodná země / oslovuje mě ze všech stran / strast i slast / vlast“. To jsou slova jak tesaná do mramoru na pomník, a čtenář si ani neuvědomí, jak ji drží slovesně pohromadě síť rýmů, také vnitřních.

Podobně knížtičku drží pohromadě síť motivů, s básní Jednoznačně, s Poctivou českou… Absolutní tmou a s dalšími souzní báseň Sněžnou tmou, v níž černý muž ze své červené krajiny spěchá za jinou (krajinou; tady se ozve melodie odrhovačky, kdysi často vysílané; v ní to byl spěch za jinou ženou) a nenajde ji…

Neméně uhrančivé jsou v Krajině mizejících stop vedle básní občanského odhodlání hravé verše, mj. verše lásky (Milostný dialog) i verše naděje (Doposud, Purpurový večer); byť „počasí se kazí“, neznámí chodci / ach nemějme strach / nesou samé příjemné zprávy“. Je v tom ironie? Řekl bych, že je (pokud jde o nejbližší dobu) i není (z hlediska dějin).

Uhrova malá útlá knížečka je, neboť je poezií „hrdého hlasu“ (její závěrečná báseň je přímo nazvána Hrdý hlas), vlastně velká.