KAREL SÝS

V osmdesátých letech minulého století jsme byli s Jiřím Žáčkem na skok v Paříži. Oba jsme překládali – Apollinaira, Rimbauda, Préverta… Zdálo se nám, že za některým pařížským rohem jsme ještě zahlédli jejich básnický plášť. Byla to samozřejmě iluze. Ten plášť mohli zahlédnout jen cizinci, město již pulzovalo jiným tempem. Bylo ještě okupováno uměnímilovnými turisty, ale také se zde už nacházely čtvrti, do nichž nebylo radno vstoupit. Pro básníky však neplatí zákaz vstupu – a kam nemůže vstoupit noha, tam vkročí fantazie. Dnes – říkají Pařížané, kteří navštěvují Prahu, aby se zde pokusili nalézt zbytky oněch starých časů, kdy poezie ještě něco znamenala – už Paříž není dobré místo k narození ani k pobytu. Bez objednání na internetu se už nedostanete takřka nikam, ovšem ani po záznamu nemáte vyhráno – čekací lhůty jsou delší než božská trpělivost. Kde jsou ty časy, kdy jsem se pěšky procházel po Eiffelově věži tam a zpátky, kdy u vchodu neodpočítávali návštěvníky po kusech jako na jatkách… Kdy se po Paříži ještě nechodilo hlava na hlavě, v řízeném poklusu, a kdy posezení na patníku u vína a sýra rušilo jen občasné intermezzo policajtů rozhánějících studentskou demonstraci.

Z Břetislava Ditrycha vyrostl náš nejpoučenější znalec pařížské historie, znalec Paříže, jakou už nikdy nespatříme. Po knihách věnovaných báječným vzduchoplavcům (Sláva balonům!, Vzpomínky na létající stroje…) vydává v nakladatelství EPOCHA KRÁSNÉ ČASY V PAŘÍŽI. Ony krásné časy tam prožívali i čeští a slovenští umělci, vynálezci, vědci, hvězdáři, průmyslníci… Ti, jimiž byl vzduch monarchie příliš dusný a na březích Seiny hledali volnost, rovnost a bratrství. Samozřejmě i oni podléhali stejné iluzi, jako my – dva výše uvedení básníci. Samozřejmě i v Paříži bylo pro mnohé nedýchatelno. Ale o tom teď nechci psát.

Břetislav Ditrych je nejen spisovatel literatury faktu, ale také a především básník. Vidí svět ze všech stran, ale některé dává přednost. Knihu opatřil podtitulem Radosti a strasti našich krajanů v „Babylonu nad Seinou“.

Slovo strasti dosvědčuje, že se nechal okouzlit, ale nenasadil si růžové brýle. Nicméně okouzlení převážilo a zcela právem. Paříž slibovala rozmach, o jakém se v úzkém korytu Vltavy dalo leda snít. Belle époque, žitá v Paříži naplno, v c. a k. Praze živořila – imitovaná jakžtakž na Jubilejní výstavě ve Stromovce. Ano, česká Jubilejní výstava inspirovala a dodnes inspiruje milovníky starých časů – zmíním jen Kamila Lhotáka a jeho ilustrace knihy Gustava Kubského Tajemný triplet a Ludvíka Součka s jeho skvělou novelou Případ ztraceného suchoplavce. Málem bych zapomněl na sestřenici Eiffelky – petřínskou rozhlednu.

Už jen pouhý seznam návštěvníků Paříže na přelomu dvou epoch poskytne představu, kolik inspirace zde získali svobodymilovní a svobodomyslní občané mocnářství zvaného případně Kakánie, čeští a slovenští malíři, sochaři, básníci, spisovatelé, technici, vědci, sportovci, budoucí politici a vojáci… Brožík, Mucha, Stretti, Kubišta, Hynais, Marold, Slavíček, Švabinský, Kupka, Zdenka Braunerová, Mařatka, Bílek, Gutfreund, Svatopluk Čech, Theer, Zeyer, Kvapil, Gellner, Karel a Josef Čapkové, Růžena Svobodová, Růžena Jesenská, Marie Majerová, cyklista Jan Kuklík, motocyklista Vondřich, letec Jan Kašpar, otec české elektrotechniky František Křižík, Laurin a Klement, profesor Zenger, hvězdář a pozdější generál Štefánik… Je příznačné, že tento zdaleka ne úplný seznam zahrnuje takřka všechny, kdo v následujících letech tvořili základ československé kulturní společnosti.

Byly to nadějné červánky. Za rohem však na všechny číhala 1. světová válka, nazývaná nepatřičně Velká. Krásné časy skončily v zákopech, skončily i v Paříži ostřelované Tlustou Bertou.

Nastaly časy hubené? Jistě nikoli, ale svět a s ním i kultura se ubíraly jinými cestami.