VLADIMÍR KOLÁR

Pražské Švandovo divadlo jako ostatní scény si velmi silně „užívalo“ omezujících opatření proti šíření koronaviru, a i po jejich ukončení je neminula překládání představení z důvodu karantény či onemocnění v souboru. I tak se divadlu daří zachovat nápaditý a pestrý dramaturgický plán, často obohacovaný spolupracujícími divadelními společnostmi.

Silný zážitek si diváci mohou odnést z představení Dějiny násilí, které vychází ze stejně pojmenované, velice oceňované knihy (do češtiny přeložené Sárou Vybíralovou) francouzského spisovatele Édouarda Louise, který je věkem (29 let) blízký režiséru Tomáši Loužnému a převážné části celého jeho inscenačního týmu.

V poslední době se v představeních často objevuje nejmladší člen smíchovského souboru Oskar Hes (23 let), známý nejen z několika muzikálů, ale také z televize. V seriálu Dukla 61 si zahrál jednu z hlavních postav, osmnáctiletého Petra Šlachtu, který do dolu, kde je jeho otec revírníkem, nastoupil, aby získal byt a uživil ženu a očekávané dítě. Objevil se též v seriálu Božena, kde zaujal zajímavou rolí malíře Gustava Vacka, přítele budoucí slavné autorky Babičky. A hrál též jednoho ze synů protektorátního ministra Emanuela Moravce v seriálu Anatomie zrady.

Oskar Hes se na jevišti Švandova divadla objevuje už druhou sezónu, tentokrát představuje Eddieho, hlavního hrdinu skutečného příběhu spisovatele Édouarda Louise.

Na ulici se seznámil s jiným mladým mužem, který ho zaujal a jehož pozval do svého bytu, aby s ním společně oslavil Vánoce. S novým přítelem, imigrantem z Alžírska, navazuje kontakt, který by pro oba, jak se Eddie domnívá, mohl znamenat něco trvalejšího, hlubšího. Ale věci se vyvinou jinak. Pod hrubým nátlakem návštěvník Reda (hraje ho Jan Grundman) Eddieho téměř uškrtí, znásilní a okrade ho o peníze a cenné předměty.

Hra je o tom, jak je tento příběh komunikován z různých úhlů, pohledy jeho sestry (Nataša Bednářová), vyšetřujících policistů, lékaře, zdravotní sestry a přátel. Eddie se s hrůzným prožitkem snaží vyrovnat, na jevišti si nejprve symbolicky uhlazuje utrpěné rány, zcela vyprazdňuje prostor svého bytu, aby vymazal vše, co upomíná na zločin.

Ale nejde jen o tuto vnějškovou polohu, podstatný je především vnitřní svět postavy, a ten nám Oskar Hes otevírá pozoruhodně, ne nějakými přehnanými gesty, ale uměřenými prostředky hlasu a přesvědčivě tlumočeného obsahu slov.

Jeho autentický příběh je postupně zcizován dalšími postavami, u policistů je zřejmý náběh k podceňování motivace celé události a její zjednodušování na pro ně předurčenou zločineckou náchylnost přistěhovalců.

V názorech Eddieho sestry Clary se hlavním tématem kritického pohledu stává homosexualita, kterou v duchu názorového světa svého okolí považuje za neméně odpudivou než samotný zločin.

A lékařské prostředí vše odvozuje od vyšetření oběti, nejdůležitější jsou pro ně patologické či fyziologické doklady znásilnění, ale nedokáže vnímat citové souvislosti vztahu, který předcházel zločinu.

Protagonista Eddie na složité cestě k pochopení své životní katastrofy vlastně zjišťuje, že místo skutečného příběhu je tu příběh zcela nový, jiný, do kterého se promítla pochybná vychýlení v hodnocení společenských i čistě rodinných vztahů, jak se formují v dnešním světě zmítaném morální krizí.

Nejpůsobivější v představení je právě tato zvnitřňující, filozofická a psychologická linie; vnějškové prostředky hudební a zvukové, které převažují v závěru, jsou pro výpověď spíše doplňkové než zásadní.