VADIM FEDOROV

Inspektor přijel do pracovního oddílu číslo 2 ze zajateckého lágru Stalag VIII F (318) umístěného v Sudetech kolem oběda – byl to už postarší oberleutnant se šoférem.

Ve strážním domku tou dobou pobývali dva vojíni – Jürgen Jung a Karl Lauger.

Vojín Lauger, pověřený velením oddílu, uvítal náčelnictvo u vchodu, vypjal se jako svíčka, zasalutoval a podal hlášení. Důstojníkovi se to líbilo. Ten byl vysoký, hubený, s tenkými rty a očima kulatýma jako výr. Karl byl na rozdíl od něj nízkého vzrůstu, trochu tlustý, tvář měl okrouhlou a nos jako mrkev.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se oberleutnant.

„Čtyři strážní se zajatci nahoře na potoce kácejí les,“ zahlásil Lauger. „My s vojínem Jungem se zabýváme přípravou jídla a úklidem.“

„Vaříte, to je dobře,“ ušklíbl se oficír. „Už mi vyhládlo. Ukažte, co tu máte.“

„Bude to hotový až tak za deset patnáct minut,“ ohlásil vojín Jung, vyřítivší se ze dveří. „Má herr oberleutnant rád eintopf? Děláme ho s masem. Počkáte si?“

Oberleutnant polkl a odpověděl: „Dobrá, počkám. Zatím mi ukažte strážnici a kde žijí zajatci.“

Jürgen přikývl a zmizel v kuchyni, těsně následován oberleutnantovým šoférem. A Karl začal vysokému náčelnictvu předvádět strážnici.

Budova kasáren z tlustých břeven stála na svahu kopce. Dvě ložnice, v každé čtyři postele, celkem pro osm strážných, z nichž dva ještě dospávali po noční službě. Dále jídelna. Kuchyně. Sklad zbraní. Zásoby potravin a dříví byly uloženy ve sklepě, který byl postaven z kamenů přivezených z nedalekého kamenolomu.

Vstup do sklepa vedl od lesní cesty, po které přijel oberleutnant na inspekci. Na druhé straně cesty v hluboké proláklině vesele zurčel lesní potok. Přes něj byl položen kamenný můstek, jenž ústil u vrat. Za vraty na svažující se ploše o velikosti asi poloviny fotbalového hřiště stál barák pro vojenské zajatce. Prostor byl ohrazen plotem ze dvou řad ostnatého drátu.

„Kdo je tam?“ zeptal se oberleutnant, stoje u můstku přes potok.

„Dva marodi ve službě chystají menáž pro zajatce,“ zahlásil Karl. „Až to uvaří, odnesou hrnec na paseku. Na jídlo mají patnáct minut. Pak zase do práce.“

„Správně,“ přikývl důstojník, a náhle úplně jako děcko zachytil jazykem sněhovou vločku padající z nebe. „Máte to tady pěkné. Les. Vzduch. A jak ses tu ocitl, vojíne?“

„Zranění hned druhej den při útoku,“ provinile hlásil Karl. „Poležel jsem si ve špitále a poslali mě sem coby neschopnýho řadový služby.“

„To nic,“ poplácal ho oberleutnant po rameni, „služba je potřebná všude. I v přední linii, i v týlu.“

Poté Lauger doprovodil oberleutnanta do lágru. Oficír se štítivým výrazem proletěl ubikaci zajatců. Vyřízeno. Netrpělivě pohlédl na náramkové hodinky: „Co myslíš, už je ten eintopf hotový?“

„Myslím, že ano,“ odpověděl Lauger a odvedl náčelnictvo do jídelny.

Poobědvali ve čtyřech: důstojník, jeho mlčenlivý šofér a Lauger s Jungem. Potom Jung uložil čtyři porce eintopfu do zelených termosek a vydal se nakrmit kolegy hlídající zajatce. Oberleutnantův šofér se nabídl, že se půjde projít s ním.

„Jdi,“ dovolil mu oficír, „celé dny sedět za volantem, to dá zabrat. A já si tu zatím po takovém obědě odpočinu.“ A blahobytně se rozvalil na židli, po malých doušcích upíjeje čerstvou kávu ze smaltovaného hrnku.

Karl uklidil ze stolu, a aby netrhal partu s vysokým hostem, rovněž vypil hrnek kávy.

„A co to tam máte na okně?“ zeptal se pojednou oficír.

„Píšťalku, pane oberleutnante,“ zahlásil Karl a vzal z parapetu kousek dřívka s vyřezanými otvory – dětskou hračku.

Zvedl píšťalku ke rtům a zapískal. Důstojník se rozesmál.

„To jsi udělal sám?“ zeptal se vojína.

„Ne, prosím“ zahlásil Karl. „To vyřezal jeden ze zajatců. Má taky děti, kluka a holku, stejně jako já. Vyřezal a daroval mi to pro děcka.“

„Zajatec?“ podivil se oficír. „A jakým jazykem se s ním dorozumíváš?“

„Já s ním mluvím německy,“ zrozpačitěl Karl, „a on rusky. Ale nějak si spolu rozumíme. A ještě se domlouváme posuňkama. Umí to moc dobře se dřevem. Lidovej umělec.“

„Vojíne,“ zpřísněl náhle oberleutnantův hlas, „a co když ti tím nožíkem, kterým vyřezal píšťalku, podřízne krk? Co pak?“

„Jenže on to není nožík,“ rozhodil Karl rukama, „je to akorát naostřenej kousek pilky. Tím se zabít nedá. Ale právě na vyřezávání ze dřeva je to moc šikovný. On mě nezabije.“

„Hm,“ natáhl důstojník ruku ke Karlovi, „ukaž, ať se kouknu.“

Lauger podal píšťalku oberleutnantovi. Ten ji poobracel v ruce, otřel o rukáv uniformy a opatrně zdvihl ke rtům. Zapískl.

„Pane oberleutnante,“ osmělil se Karl zeptat, „a vy rusky umíte?“

„Jenom trošičku,“ odvětil oficír. „V podstatě používám kapesní slovník. Proč?“

„Co znamená rusky vér-ba?“ otázal se Karl. „Ten zajatec mi říkal, že nejlepší píšťalky se dělají z toho vér-ba.“ Karl se snažil přesně napodobovat ruštinu. „Pochopil jsem, že je to nějakej strom.

„Vér-ba?“ přeptal se oficír. „Hned se podíváme.“

Vstal, vytáhl z kapsy pláště potrhanou knížečku a zalistoval v ní.

„Takové slovo tady není,“ řekl oberleutnant. „Nicméně, vojíne, neradím ti, aby ses dál stýkal s tím Ivanem.“

„Je to Vasilij,“ napověděl Karl. „Oni nejsou všichni Ivani.“

„Vojíne,“ usmál se náčelník, „to je jedno, jak se jmenuje. Je to Rus – a Rusové jsou naši nepřátelé.“

„Tak jest!“ přitakal Karl. „Nepřátelé.“

„Oni to nejsou pouze nepřátelé,“ vztyčil se oficír a začal se procházet po úzké jídelně, „a my nevedeme válku s nějakou konkrétní zemí. Je to válka ras. Ty a já, my jsme představitelé vyšší rasy. Jsme jediní na světě. A obklopují nás hordy právě tamtěch, těch Ivanů a Vasilijů. Jsou to barbaři. A naším úkolem je setřít je z tváře země. Protože jestli to neuděláme my, setřou oni nás.“

Důstojník, který ještě před chvílí uvolněně seděl na židli po vydatném obědě, se změnil. Nyní stál před Karlem vzrušený řečník, před nímž jako by namísto Karla byly řady pozorně naslouchajících příslušníků wehrmachtu.

„Náš Vůdce, náš vřele milovaný Adolf Hitler, ve svých dílech vždy psal, že je třeba zničit tuto nákazu,“ pokračoval zatím oberleutnant. „Běží válka o přežití, a ty navazuješ přátelství s jedním z těch, kdo může zítra přijít a podříznout tvoje děti, znásilnit tvoji ženu a vyhnat vás z vašeho domu. Dneska ti dělá píšťalku, a zítra, jen co se naskytne příležitost, ti vrazí kudlu do zad. Čím jsi byl před válkou?“

„Choval jsem prasata,“ odpověděl poněkud vylekaný Karl, postavený do pozoru jako svíčka. „Měli jsme s otcem prasečí farmu. Celý život jsme je chovali. I můj děda.“

„Choval jsi prasata?“ optal se znovu oficír a náhle se zasmál: „Doopravdy?“

Nečekaně se zastavil, usedl na dřívější místo a uklidnil se. Jeho řečnický zápal pojednou pohasl.

„Doopravdy,“ odpověděl Karl.

„V principu se teď zabýváš tímtéž,“ ušklíbl se inspektor. „Zapamatuj si, že nehlídáš lidi – jsou to prasata. Před válkou by tě přece taky nenapadlo přátelit se s nějakým čunětem?“

„Nenapadlo,“ zamyslel se Lauger nad odpovědí. „Měl jsem za úkol je nakrmit, vyčistit jim kotce a koukat, aby se nerozutíkali.“

„Chlapík!“ pochválil oberleutnant vojína. „A zrovna to stejné dělej i tady. Krm je, aby nezdechli, a koukej, aby nezdrhli. A žádné rozmluvy nebo dárky. Jsou to svině, které sežerou tebe a tvoje dětičky a nepodvolí se, stačí, když jim jen ukážeš svou slabost. Pochopil jsi mě?“

„Tak jest!“ odvětil Karl. „Víckrát nebudu. Děkuju vám, pane oberleutnante.“

Oficír neodpověděl. Pouze přikývl, oblékl si plášť, vyšel ven a prošel se kolem strážnice. Potom se vrátil Jung se šoférem a dvěma zajatci vlekoucími dva prázdné kastroly.

Oberleutnant nastoupil do vozu a řekl cosi svému řidiči. Ten se místo odpovědi zasmál a odjeli.

Jakmile se začalo stmívat, vrátili se zajatci. Naskládali sekyry a pily do maličké kůlny vedle strážnice a přes můstek přešli na teritorium lágru.

Na mýtině před barákem nikdo nezůstal: zima v roce 1941 začala velice brzy a byla výjimečně studená.

Barák byl rozdělený na tři oddělení, v každém z nich stály dvouposchoďové pryčny. Dvacet lidí v jednom oddělení.

Vasilij žil v prostřední části. Bylo mu 27 let a mezi svými druhy byl téměř nejstarší.

Špinavý a zapáchající zástup vyčerpaných lidí se nahrnul do baráku. Většina okamžitě padla na pryčny. Spali jeden vedle druhého: člověk se tiskl k zádům svého druha v neštěstí, další zajatec ho objímal zezadu. Tak se jim spalo tepleji, navzájem se zahřívali svými těly. V barácích se netopilo.

Avšak Vasilij se nezačal ukládat ke spánku. Odešel k oknu a sedl si na bobek. Zamřížovaným oknem se linulo chladné světlo úplňku.

„Přinesl jsi?“ zeptal se do tmy. „Honem mi to dej.“

Do skvrny měsíčního světla vlezl ještě úplně mladý chlapec. Gymnasťorku měl na sobě celou roztrhanou a špinavou. A ke všemu byl bosý. Nohy mu pokrývala blátivá krusta.

Chlapec zpod gymnasťorky hbitě vyňal několik roliček březové kůry. Vasilij vytáhl z kapsy nožík a kousek motouzu. Nařezal z kůry dlouhé úzké pásky a začal je obratně splétat. Občas použil motouz na zpevnění.

„Však ti, Filko, takový botečky udělám, že budeš prvním frajerem v baráku,“ zažertoval Vasilij.

Filip se místo odpovědi jenom usmál, okouzleně hledě na mistrovu práci.

„Chlapi, máte něco k žrádlu?“ ozvalo se šeptem od pryčen.

„Máme,“ odpověděl na volání Vasilij, „stačí šlohnout a přinýst.“

„Ne, vážně,“ přiblížil se k světelné skvrně třetí, Nikolaj, vysoký jako bidlo. „Máte něco k žrádlu?“

Pocházel z města, na rozdíl od Vasilije a Filipa, a žertem mu říkali „inteligent“.

„Nic nemáme,“ odpověděl mu Filip. „Vidíš, šijem tu pro mě botky. Hledej si někde jinde.“

„Nikde nic k žrádlu,“ vzdychl si Nikolaj. „A přitom ten náš potok se prej jmenuje Zaječí. To znamená, že je tu hodně zajíců. Co myslíte, šlo by jednoho chytit?“

„Ty ho nechytíš,“ řekl Vasilij, připasovav lápti k Filipově noze.

„A to jako proč?“ podivil se Nikolaj.

„Nedohoníš ho,“ odpověděl Vasilij. „Na podzim je zajíc vypasenej, má hodně sil. A ty seš chcípák, uděláš pár kroků a upadneš. Zajíce nedohoníš, Koljane.“

„Když budu muset, dohoním,“ nevzdával se Nikolaj, „nebo je možný nenápadně nastražit oka.“

„Jakýpak oka,“ rozhořčil se Vasilij. „Já tu nemám dost motouzu ani na druhou lápti. To by měl Filip chodit v jedný botce?“

„Tak se zeptej toho svýho Němce,“ poradil mu Filip, „třeba dá.“

„Třeba dá,“ posměšně napodobil Vasilij kamaráda, „a třeba nedá. A třeba dá, jo, holínkou po tlamě.“

„Konec žvanění,“ ozvalo se od pryčen. „Jděte spát, vy noční sůvy.“

„Zítra se ho zeptám,“ řekl šeptem Vasilij, „za dotaz nic nedám. Třeba se plácne přes kapsu.“

„K nám na Ukrajinu v době hladu přijížděli do vsi Němci,“ pronesl pojednou Filip. „Byl jsem ještě malej. Nebylo vůbec co žrát, ale přijeli Němci a přivezli obilí. Na pytlech měli namalovanej červenej kříž.“

„A v kterým roce to bylo?“ zeptal se Nikolaj. O jídle byl schopný mluvit celou noc.

„Před deseti lety nebo víc,“ zamyslel se Filip, než odpověděl. „Byl jsem tenkrát capart. Ale to byli hodný Němci. Zachránili nás před smrtí. Ty nynější jsou nějaký jiný, zlý, špatný. Dyť jsme jim nic neudělali.“

„Konec politickýho školení.“ Vasilij podal Filipovi hotovou lápti. „Však najdem vrbu, a já tomu špatnýmu Němci nadělám tolik píšťalek, že nás zavalí motouzama. A bude dost i na botky, i na oka.“

„A na co potřebuješ vrbu?“ zeptal se Nikolaj. „Proč ti nestačí bříza nebo jedle?“

„Cha,“ pousmál se Vasilij, „ty seš ale hlupák! Z jedle se žádná píšťalka nepodaří. Nejlepší píšťalky se dělaj z vrbovýho proutí. – A dost už řečí. Vem si, File, svou lápti, zejtra ti dodělám druhou. Padáme spát.“

A všichni tři se s hekáním vyškrábali na pryčny, přitiskli se jeden ke druhému a znehybněli. Usnuli naráz jako na povel, bez ohledu na psí zimu.

Probudili se, sotva se rozbřesklo. Seřadili se venku před barákem. Během noci napadl sníh. Spousta sněhu. Nebe bylo ještě šedé, ale mraků bylo s každou minutou méně a méně. Vypadalo to na slunečný den.

Mytím se nikdo nezabýval. Voda v Zaječím potoce byla příšerně ledová. Takže se akorát někteří otřeli sněhem.

Nastoupili do fronty na chleba. Dávali jim dvě stě gramů na celý den. Chleba mohli zapít teploučkou vodičkou s hrdým názvem „čaj“, který vařili na ohništi.

Většina svou denní dávku snědla hned na místě. Jíst se chtělo všem a pořád, avšak s jídlem se počítalo jenom na oběd – talířek takzvaného boršče ze zkysaného zelí, který zase uklohní dva marodi ve službě. Maso v té šlichtě nebylo, ale aspoň cosi se dostalo do prázdného a nemocného žaludku.

Seřadili se do kolony, která se pomalu šinula přes otevřená vrata a můstek ke strážnici. Rozebrali si sekery a pily a už ve čtyřstupech se vydali do práce. Cesta vedla strmě do kopce. A osmapadesát lidí sklesle stoupalo na ten prokletý kopec, brodíce se rozbředlým sněhem.

„Zejtra už budeš mít láptě,“ povzbudil Vasilij Filipa šlapajícího mu po boku, „vydrž.“

„Vydržím,“ odvětil hoch. „Zejtra už mi bude hej!“

Jejich rozhovor zaslechl Karl, kráčející vedle nich. Cosi zakřičel na kolegu, jdoucího vepředu. Ten rázně zavelel: „Halt!“

Kolona se zastavila.

„Vasil-ji,“ zavolal Karl zajatce, a aby nebylo pochyb, kývl na něj prstem.

Vasilij vystoupil ze zástupu a došel k Laugerovi.

„Vér-ba,“ řekl Karl a ukázal stranou od cesty.

Mezi stromy se tam rýsoval průsek: buďto nějaká stará zarostlá cesta, nebo strouha.

„Vér-ba,“ zopakoval Karl a opět mávl směrem k průseku.

„Rozumím,“ odpověděl Vasilij, „hnedka tam zaběhnu a nařežu proutí, hnedka budu zpátky.“

Sešel z cesty a s námahou se vydal do průseku, propadaje se do sněhu a zamotávaje se do buřiny, jež tu zbyla od podzimu.

„Z toho budou výborný píšťalky,“ mumlal Vasilij, vzdaluje se od kolony. „Bude jich dost pro všechny dětičky. I pro naše, i pro vaše.“

Neviděl, jak Karl opatrně sundal pušku z ramene, a snaže se nedělat hluk závěrem, poslal patronu do nábojové komory.

Ale viděli to všichni ostatní: padesát sedm sovětských zajatců a tři Karlovi kolegové. Všichni se mlčky dívali, jak Němec zvedá pušku a míří na Vasilijova záda.

A vtom to Filip nevydržel.

„Nestřílejte, nestřílejte, nestřílejte!“ zakřičel a dřepl si na bobek, zakrývaje si uši rukama.

Vasilij sebou škubl. Zastavil se. Otočil se. A spatřil Karla, který mířil přímo na něho.

„Kurva,“ řekl tiše Vasilij a padl přímo na sníh.

„Nestřílejte, nestřílejte, prosím, nestřílejte!“ nesl se nad lesem Filipův křik.

Karl vydechl a sklonil pušku. Gestem ukázal Vasiliji, aby se tedy vrátil zpátky do řady.

Ten se s nohama jako z hadrů dovlekl do kolony a zaujal svoje místo. Objal Filipa, který se třásl vedle něho.

Chlapec už mlčel, pouze po ledových tvářích mu tekly horké slzy.

„Vorwärts Marsch!“ zavelel vedoucí konvoje, kráčející vepředu.

A kolona šla dále, vzhůru na kopec, rozřezávat les pro potřeby Velkoněmecké říše.

Tato událost Vasilije zlomila. Přestal mluvit, tvář mu zčernala, začal kašlat. A brzy zemřel. Boty po jeho smrti připadly Filipovi.

Vasilij Karabanov skonal ve věku 27 let 21. listopadu roku 1941. Pohřben byl u Zaječího potoku společně se svými soudruhy. Kde a jak zemřel, to se jeho příbuzní dozvěděli až teprve v roce 2020.

Filip Petruševič zemřel tamtéž ve věku 23 let v únoru roku 1944, proživ v tom pekle něco málo přes dva roky. Jeho blízcí nevědí, co se s ním stalo a kde je jeho hrob.

Nikolaj, jehož příjmení není známo, zahynul v Polsku během přesunu do lágru v Osvětimi v létě roku 1942. Jeho příbuzní rovněž nemají povědomí o tom, co ho postihlo a kde je pochován.

Karl Lauger zemřel na jaře roku 2008 v nemocnici u Mnichova ve věku 94 let. Odpočívá na městském hřbitově.

Když byl Karl naživu a jeho blízcí se ho ptali na válku, vždycky je odbýval žertem a odpovídal jim vyhýbavě.

„Poslali mě na východní frontu, kde jsem nestačil ani jednou vystřelit, a hned mě zranili,“ říkával. „Proto jsem celou válku sloužil v hospodářské rotě. Staral jsem se tam o prasata.“

Z ruštiny přeložila IVANA BLAHUTOVÁ