MICHAEL DOUBEK

Měl jsem nyní možnost navštívit výstavu EXPO 2020, která se opožděně koná v Dubaji. A mimo jiné jsem se zajímal o to, jak válka na Ukrajině Světovou výstavu zasáhla. Česko vyjádřilo podporu Ukrajině tím, že vedle naší vlajky byla před pavilonem vyvěšena i vlajka ukrajinská. U expozice žádné další ze zúčastněných zemí (samozřejmě s výjimkou Ukrajiny) jsem již ukrajinskou vlajku nenašel. Ukrajinský pavilon je v současnosti téměř bez exponátů, zato jeho zdi jsou vevnitř oblepeny tisícovkami různobarevných lístků, na kterých jsou vzkazy návštěvníků – vyjadřují podporu Ukrajině a odpor k válce. Zaměstnanci expozice tyto lístky pro návštěvníky připravují a ti píšou vzkazy a lepí je na zdi. V monumentálním ruském pavilonu jsem o ukrajinské operaci zmínku nenašel. Expozici dominuje obrovský mozek. Celá expozice je inspirována vědou, myslí, rozumem a umělou inteligencí – paradox v současné situaci.

Chtěl bych věřit, že současný konflikt nebyl stvořen chladnokrevným rozumem. Co za ním tedy stojí? Obě strany se navzájem nálepkují, že ta druhá ze stran je fašistická. Rusové se pokouší „denacifikovat“ Ukrajinu, pro Ukrajince jsou naopak fašisté Rusové, protože se chovají jako Německá říše k Československu v roce 1938. Ruský prezident je v internetových diskusích nezřídka nazván Putlerem. Je jisté, že ruská invaze splňuje definici imperialismu – jde o projev velmocenské, dobyvačné, expanzivní a militantní politiky s cílem vytvoření velmoci nebo získání dominantního vlivu nad územím, na které si imperialistický stát činí nárok z historických, nacionálních, náboženských, ekonomických nebo politických důvodů (viz heslo ve Wikipedii).

Je ale některá ze stran konfliktu (nebo dokonce obě) fašistická? Odpověď na to, co charakterizuje fašismus, nabízí text Umberta Eca Věčný fašismus (U. Eco: Migrace a nesnášenlivost. Věčný fašismus; Argo 2021). Co bylo na počátku současného konfliktu? Můžeme polemizovat, zda vše začalo už Majdanem nebo něčím jiným, zda Rusko nereaguje na události na Donbasu (i kdyby mělo ušlechtilé cíle, použilo k jeho dosažení neušlechtilých prostředků). Eco podává obecnější vysvětlení: „…za každým režimem a jeho ideologií – třebaže politické režimy lze svrhnout a ideologie kritizovat a prohlásit je za nezákonné – se vždy skrývá určitý způsob myšlení a cítění, řada kulturních návyků, mlhavé uskupení obskurních instinktů a nevyzpytatelných pudů.“ A proč vlastně tak často používáme pojem fašista, chceme-li někoho odsoudit a ukázat, že je to vyznavač totality? „Proč radikální Američané používali výrazy jako fascist pig…? Proč neříkali cagoulardská svině, falangiskická svině, ustašovská svině, quislingovská svině, paveličská svině, nacistická svině?“

Eco sestavil seznam typických rysů toho, co nazval věčným fašismem:

Prvním rysem je kult tradice. Myslím, že odkazy na historii a tradice lze najít jak na ruské, tak ukrajinské straně. Obě strany se pokouší kult tradice a historické pravdy budovat. Každá z opačného úhlu pohledu.

Dalším rysem je tradicionalismus a odmítání modernismu. Řekl bych, že zejména v Rusku je často odsuzována „moderní zkaženost“.

Iracionalismus, kult činu pro čin a podezíravost vůči intelektuálnímu světu jsou dalšími rysy. Domnívám se, že iracionalismus nacházíme na obou stranách konfliktu. Pokud by tam nebyl, dohodly by se obě strany na okamžitém příměří. Ale místo toho se rodí kult statečných hrdinů.

Nesnášenlivost kritiky je opět patrná na obou stranách. Nikdo si nepřipouští, že by v minulosti nebo nyní dělal něco špatně.

Věčný fašismus prohlubuje strach z odlišnosti a poštvává proti vetřelcům. Za svárem ruského a ukrajinského etnika lze vidět i tento důvod.

Věčný fašismus pramení z individuální i společenské frustrace. Není pochyb o tom, že obrovská masa obyvatel Ruska a Ukrajiny je dlouhodobě frustrovaná a sociálně ponížená.

Lidem, kterým schází jakákoliv společenská identita, věčný fašismus tvrdí, že jejich jediným privilegiem je to, že se narodili ve stejném státě. To je počátek „nacionalismu“. A jediným, kdo může národu propůjčit identitu, je nepřítel (Rusko nebo Ukrajina).

Stoupenci věčného fašismu hovoří o svých nepřátelích jako o příliš silných i slabých zároveň. Nedokážou sílu nepřítele objektivně vyhodnotit. V tento okamžik se zdá, že Rusko podcenilo sílu Ukrajiny, zato naprosto dobře odhadlo slabost Západu. Ukrajina naopak přecenila sílu Západu.

Věčný fašismus touží po permanentní válce. Pacifismus považuje za tajné spolčování s nepřítelem. Tohle nepochybně vidíme na obou stranách konfliktu, které nejsou schopny ukončit boje a verbují další a další bojovníky, kteří si z Ukrajiny dělají válčiště.

Věční fašisté hlásají „lidové elitářství“ – každý občan náleží k nejlepšímu národu na světě. Zcela jistě to tvrdí ruská i ukrajinská propaganda.

Ideologie věčného fašismu vychovává občany k tomu, aby se z každého stal hrdina. Věčně fašistický hrdina se nemůže dočkat, až zemře… V jeho netrpělivosti se mu ale často daří přinášet smrt druhým. Takovéto hrdiny na ukrajinské straně (sportovce, piloty, ženy) nám představují i naše média hlavního proudu.

Podle Eca přesouvá Věčný fašista svou touhu po moci na sexuální otázky. Zbraně jsou pro něj falickou náhradou. Tento rys rozvíjet nebudu.

Věčný fašista neuznává individuální práva, uznává jen „lid“. A lid vede vůdce, jenž jeho vůli vykládá. Občané hrají roli lidu. Tento rys spatřuji na ruské straně.

Věčný fašista hovoří „novořečí“. Texty věčných fašistů mají chudou slovní zásobu a elementární syntax s cílem omezit nástroje komplexního a kritického myšlení. Všechna sdělení musí být krátká, jednoznačná a úderná. Typické rysy propagandy obou stran konfliktu.

A nyní si Ecův seznam typických rysů věčného fašismu zkusme každý sám aplikovat i na naši společnost. Řadu z rysů věčného fašismu u nás najdeme (nesnášenlivost kritiky, nálepkování, podezíravost, zdůrazňovaná posvátnost liberálních hodnot, které se ale nedaří naplňovat, frustrace lidí vyjevená na sociálních sítích a v diskusích pod internetovými články, bezmezná důvěra jedné či druhé straně, ukazování hrdinů, potlačování kritického myšlení). Vezměte si náš boj s tak zvanými dezinformacemi. Zakazování dezinformačních médií je do obrovských rozměrů vystupňovanou obdobou hledání predátorských časopisů ve vědě. Umlčování tak zvaných dezinformačních médií vychází z mylného předpokladu, že lze v podmínkách záplavy na první pohled protichůdných informací a zveřejňovaných s různou motivací (například finanční motivací média, které na sebe musí vydělat) oddělit pravdu od lži. „V pozadí logiky, která třídí informace na ověřená fakta a hoaxy, leží představa, že taková čára skutečně existuje… Jádrem dezinformační exploze není nabídka, nýbrž poptávka.“ (P. Pospěch: Neznámá společnost; Host 2021). Navíc nás věčný fašismus ještě více nahlodá, až pomine současná vlna solidarity s Ukrajinou (stejně jako pominula vlna solidarity se zdravotníky na začátku kovidové pandemie) a lidé budou rozhořčení ekonomickými problémy.

Dospěl jsem k závěru, že na EXPO 2020 má pavilon více zemí, v nichž nacházíme symptomy věčného fašismu, než by se na první pohled zdálo. A ta naše mezi nimi nechybí.