VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ

Určitě znáte ten blažený pocit úlevy, když se probudíte a uvědomíte si, že nemusíte vstávat, a tak si užíváte blaho polospánku a polosnu. Chvíli trvá, než se definitivně rozhodnete vstát. O co je vzácnější takový pocit, o to déle obvykle tato fáze trvá. Dnes jsem však neměla potřebu uvědomovat si, že mohu odpočívat. První den, kdy můžeme svobodně ven, bez esemesky, bez blahosklonného povolení Velkého Bratra. Po dvou dlouhých měsících takzvaného lock-down. Vir přestal být úředně nebezpečný. Vyskočila jsem z postele a při pohledu na proužky slunečních paprsků, které si bez problémů najdou skulinku i v nejdokonalejší okenici, jsem vychutnávala pocit, že není možné, aby mě nečekal teplý a slunečný den. Roztáhla jsem záclonu a otevřela dřevěnou okenici balkónových dveří. Do pokoje se navalila Niagara slunečních paprsků. S instinktem manželky cizinky jsem překoukla drahou polovici. Kréťani totiž nedopustí, aby se do bytu dostal byť jeden jediný zatoulaný paprsek slunce. Teplo a světlo jsou venkovní fenomény. Naopak v příbytku musí být stín a chládek. Manolis spal spánkem paleolitických hlídačů ohňů a nočních sov, a tak jsem si mohla, zcela výjimečně, vychutnat sprchu žlutého tepla. Dlouho ale nevydržel ignorovat nebezpečí ohrožující náš příbytek. Navíc drzý proužek slunečního světla si to nezodpovědně a neomylně namířil k jeho obličeji. Manolis pootevřel jedno oko a zahuhlal: „Když se chceš doma uvařit, pořiď si Češku.“

Příval světla a tepla jsem zarazila okenicí: „Jdu na kolo.“

„Hm,“ ozvalo se z prostěradel.

Rychle jsem vykonala ranní rituály včetně čištění zubů a trochy jógy, vystrkala kolo z úzkých dveří našeho domu v centru města a vyjela na projížďku. Bez ohledu na to, že jsem si trochu zajela, neodolala jsem obhlídce nedalekého kruhového náměstí. Všude bylo nezvyklé ticho, žádní lidé v kavárnách, nikdo neotvíral obchůdky, žádné troubení aut prodírajících se úzkými ulicemi. Jenom já a pokaranténní prázdno. Vyrazila jsem tedy na sever, ven z našeho městečka u moře. Moje krétské městečko je dost podobné mému českému městečku. Je to také takové městečko u vody, městečko, kde se zastavil čas. Městečko se stejnými specifickými postavami a postavičkami. Jejich příběhy by klidně mohly konkurovat Hrabalovým pábitelům a perličkám na dně. Svatý Mikuláš je vtěsnaný do malé kuželovité skalnaté pánve s mořským okem uprostřed. Jen v době turistického rozmachu začalo přetékat některými směry ven z místa, které mu vybrali antičtí stavitelé. Několik stovek metrů, pár šlápnutí do pedálů a jste na kraji města, které roubí tzv. národní silnice, severní magistrála spojující západ a východ ostrova v jeden náhrdelník vesnic, městeček a turistických center. Jindy tolik nebezpečná křižovatka byla úplně prázdná. Rychle jsem ji přejela a ocitla se v zemi olivovníků, červené kamenité hlíny a cikád. První z nich už se ozývaly z polí hledajíce si protějšek, aby život šel dál. Hned jsem odbočila doprava na nenápadnou uzoučkou asfaltku, která spojuje prakticky po vrstevnici malé vesničky s podivuhodnými jmény jako Kakokamotes, Karterides, Peponides a tak. Bylo příjemně, ne příliš horko, mezi olivami kličkoval osvěžující větřík a cesta ubíhala jedna radost. Za chvíli jsem byla na návsi malebné vesničky. Nedalo mi nezpomalit, i když jsem neměla v plánu tam zastavit. Místní kavárna, která byla jediným podnikem v dané lokalitě, měla venku perfektně naleštěné stolky s ještě vlhkými deskami, kolem pečlivě narovnané židličky, květiny ve velkých květináčích roubící celou kavárenskou zahrádku, která zaujímala alespoň půl návsi, byly velkoryse zalité. Dokonce dveře do hlavní místnosti kavárny byly otevřené, jako by majitel Jórgis, stojící mezi futry, podobající se nehybnému svatému na ikonách nedalekého byzantského kostelíka, očekával normální provoz.

Když mě uviděl, jeho obličej se proměnil v jeden velký úsměv:
„Zdravím, Češko! Kam valíš? Ty zase sportuješ, co? Ach, vy cizinky…“

„Ahoj Jórgi, ty máš otevřeno?“

„Nemám.“

Jeho odpověď mě dost zmátla a snažila jsem se rozpoznat, jak se pozná, že má zavřeno. Zastavila jsem, ruce na řídítkách, kolo mezi nohami a skenovala jsem situaci. Bylo to jako hledání deseti rozdílů na obrázcích pro děti. Rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že kavárna není v provozu. Dokonce i z vnitřku se linula vůně chlóru. To neznamená, že by Jórgis dezinfikoval prostory s ohledem na koronavir. Jeho maminka to prostě dělá každý den několik desítek let. Krétské hospodyně chlorovými prostředky rozhodně nešetří, protože co je nachlórované, je čisté, čímž systematicky podporují podnikání s anorganickou chemii. Jediným rozdílem bylo, že v tuto hodinu by už kavárna byla plná místních i turistů. Tentokrát zela prázdnotou. Dalším rozdílem oproti normálu bylo, že Jórgis neměl zástěru. Oficiálně tedy neservíruje.

„Dáš si něco?“

„Cože?“ probrala jsem se ze svých úvah, „máš zavřeno, ne?“
„Mám, no. A v čem je problém?“

Logika krétského venkova je často odzbrojující.

„Můžu si přát džus?“

„Proč ne? Hned to bude“ a Jórgis zmizel v nachlórované potemnělé kavárně, která se už léta každý večer plnila v příjemnou a vyhlášenou tavernu. Opřela jsem kolo o jeden z maxikvětináčů, sedla jsem si k jednomu z venkovních stolků, dala nohy na protější židli a zaklonila hlavu do slunce. Vychutnávala jsem si mírný větřík krétských polí provoněný nejrůznějšími bylinkami a trhla sebou, když se nade mnou ozvalo: „Tady je to, děvce moje.“

„Dík! Kolik dlužím?“ ptala jsem se a štrachala v kapse batůžku pro drobné.

„Nic. Tady mladej tě pozval,“ řekl Jórgis a kývl hlavou směrem ke vchodu kavárny, kde pod nádherným mračnem růžových květů letité buganvilie seděl mladík, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla. Zvedla jsem k němu vysokou orosenou sklenici plnou oranžové nádhery: „Dík. Na zdraví!“

„Na zdraví,“ dostalo se mi odpovědi a plachého úsměvu.

Naše městečko a okolí je relativně malé a život dost společenský, tak člověk téměř všechny své vrstevníky zná alespoň od vidění, ale tohle asi bude nějaký extrémní introvert, když mi jeho obličej nic neříká, přemýšlela jsem s pohledem zabořeným do oranžového blaha pomerančové šťávy. Nebo je to někdo náhodný, koho tu uvěznil koronavir. Jakmile jsem došla k této břitké úvaze, ozvalo se nade mnou: „Jak se jmenuješ?“

Otočila jsem hlavu. Mladík se svou sklenicí napůl vypité ledové kávy stál naproti mě. Prostě se někoho zeptat, jak se jmenuje, je úplně normální začátek konverzace na krétské dědině. Dotyčný se vám nepředstaví, nezeptá se, jestli máte chuť se s ním bavit, zda neruší. Má na to právo. Je tu doma a vy jste narušili jeho tisícletý řád. Tím se prozradil se. Je místní. Dobré je zdvořile odpovědět a neřešit svérázné způsoby krétských gentlemanů: „Vera.“

„Nejsi odsud, co?“

„Ne.“

„Odkud jsi?“

„Z Čech.“

„Odkud že?“

„Z Československa.“ Jako československou patriotku mě těší, že ještě po téměř třiceti letech jsou lidé, kteří rozpad společného státu nezaznamenali.

„Ahá, jó, to je super.“

„Máš práci?“ to je v poslední době otázka, který dostává přednost před všemi ostatními společenskými dotazy na zdraví, děti a obecný prospěch.

„Jo, v pohodě.“

„Co za práci?“ pokračoval křížový výslech. Kdyby se ale můj neobratný společník takhle nezeptal a pokračovat tradičně, předkrizově, tak by logicky následoval otázka: čí jsi? Tím by dostal zásadní informace, které by nemohly vést rozhovor směrem, kterým se následně vydal.

„Jsem archeoložka.“

„Jako fakt? To je skvělý. To jsem chtěl taky dělat. Studoval jsem teologii. Kde pracuješ? V muzeu?“

„Nemůžu pracovat v muzeu, nejsem řecký občan. Pracuju na základně v Pacheia Ammos.“

„Jak jsou Američani? Tý jo! Tam pracuje jedna známá. Matina. Znáš ji?“

„Samozřejmě, je to konzervátorka. Fajn holka.“

Výslech pokračoval dál. Můj dosud stojící společník zůstával pro mne v anonymitě, ale sám už nasbíral slušnou sbírku informací. Po kontrolní otázce, kdy jsem prokázala, že dokáži identifikovat jeho známou, usoudil, že si se mnou nepošramotí společenský profil ani nedostane choleru (dnes spíš COVID) a bez vyzvání si sedl k mému stolu. Když jsem se na Krétu přistěhovala, neskonale mě vytáčely tyhle seznamovací výslechy a rituály. Přišly mi nezdvořilé a moje okolí si o mně myslelo, že jsem namyšlená fiflena. Je to jejich ostrov a mají právo vědět, kdo se tu potlouká. Teď mě to baví. Využila jsem momentu, kdy si sedal: „Jak se ty jmenuješ?“

„Stavrís.“

„Těší mě. Ty jsi odsud, co?“

„Ano, ale dlouho jsem tady nebyl. Studoval jsem, pak jsem šel na vojnu a pak jsem byl dva roky v semináři.“

„Tak proto se neznáme.“

„Nevím, jestli tady zůstanu. Když nebude práce, odejdu. Nechci dělat pingla nebo v hotelu nosit kufry.“

„Tak to chápu. Ale přeci jako knězi ti nehrozí nezaměstnanost.“

„Nemůžu být vysvěcen a dostat svoji enorii, když nemám presbytéru.“

Ó la la! Co to je presbytéra? To jsem nevěděla. Ale zcela správně mi to připomnělo slovo presbytář, presbyterium, a tak jsem bohorovně usoudila, že je to nějaký předmět, vybavení, pomůcka kněze, prostě nějaká trojrozměrná věc a s klidem všeznalce jsem se nezeptala, co to je presbytéra.

„Tak to asi není úplně nemožné si nějakou pořídit, ne?“

„Je to fakt těžký,“ pravil lakonicky a bezmocně Stavrís. To sice byla pro mě zásadní informace, ale rozhodně mi nepomohla, abych pochopila, co přesně ta presbytéra může být. To rozklíčuju za pochodu, řekla jsem si. Člověk má problém, musím pomoct, rozkazovalo moje podvědomí. „Když tady na vesnici to je těžký, tak by ses měl poohlídnout ve městě, nebo v Heraklionu.“

„To je složitý,“ vzdychl Stavrís znovu.

V ten moment zaznamenal vývoj našeho rozhovoru Jórgis, který poklimbával opřený o veřeje vchodu do svého proslulého podniku. Pochopil, že nevím, co to presbytéra je a že se možná na můj účet dobře pobaví. Jeho odhad byl dost přesný. Moje ostražitost na nule. Zaznamenala jsem, že namířil své slechy na nás, ale pomyslela jsem si, že se nudí a naše konverzace je pro něj alespoň nějaká zábava a že čeká na příležitost, aby se přidal.

„Myslela jsem, že je tam větší výběr, větší trh.“

„Fakt je blbý, že jsem tady tolik let nebyl a nikoho už neznám.“

„A kde jsi studoval? V Athénách?“

„V Soluni.“

„To je přece velké město. Tam seženeš cokoliv. Neopoohlédl ses tam?“

„Ale jo. Ale ve velkých městech jsou většinou hrozný. Je to riziko. Nevím si rady.“

„Nemohl by ti nějaký starší kněz pomoct?“

„Ale jo. Už mi jednu našli, ale nedopadlo to. Nemám peníze.“

Usoudila jsem tedy, že se jedná o něco drahého a definitivně to bude VĚC. Uvažovala jsem, že by to mohlo být nějaké speciální vydání Bible, nebo ornát, případně kadidelnice, křtitelnice, kus nějakého nábytku, ikona. Někteří kněží skutečně chodí ověšeni jako by vykradli císařskou pokladnici.

„Neříkej, že to bez peněz nejde. Třeba by sis mohl sehnat použitou, z druhý ruky.“

Jórgis už pokašlával smíchy, ale hloupě jsem myslela, že se baví Stavrosovou bezmocí.

„Nebo by ti třeba někdo na nějaký čas půjčil, nebo pronajal.“

Stavrís na mě vytřeštil oči: „Zbláznila ses? To nejde! Musíš mít vlastní. Nemůže ti ji někdo půjčovat. Prostě musíš mít jednu vlastní… na celý život.“

„Co inzerát?“

„To je blbý.“

„Proč by to bylo blbý? Když ji tak potřebuješ. Tak se zeptej nějakýho starýho kněze, co už nepraktikuje a nepotřebuje tu vlastní. Třeba by ti ji dal nebo levně přenechal, pronajal…“

„Samozřejmě, že to je úplný nesmysl. Každý musí mít svoji vlastní.“

Jórgis v tureckém sedu na schůdku do kavárny už měl slzy v očích.

„Nemohla bys mi pomoct?“ opáčil Stavrís.

„Já? Kde já bych sehnala prebytéru, prosím tě? Ale tak nakonec se můžu se poptat.“

„Ale já bych chtěl radši místní.“

„Ty jseš náročnej, Stavrí. Presbytéra jako presbytéra. Říkáš, že ji nutně potřebuješ a teď jsi vybíravej. Tak si nějakou narychlo pořídíš a postupně vylepšíš. Pořiď si třeba nějakou imitaci. Až budeš mít peníze, tak ji vyměníš. Co na tom, jestli bude odjinud? Když ti bude vyhovovat? Nebo to je nějaký pravidlo, že musí být místní?“

„Ne, není. Třeba otec Vangelis má z Athén. Ale z ciziny… To fakt neznám nikoho.“

„No a co? Tak budeš první. Poptám se. Třeba najdeme něco v Čechách, na Slovensku. Tam jsou lidi strašně šikovný.“

Stavrís se na mě zkoumavě podíval: „Možná by mi ani nakonec nevadilo, kdyby byla třeba Češka,“ pronesl s nadějí v hlase.

Měla jsem ze sebe dobrý pocit. Pomohla jsem člověku v tísni.

V tom zazvonil telefon v mé kapse: „Promiň, Stavrí! Ahoj Manoli, probudil ses? V Lakónii. Šla jsem na kolo, říkala jsem ti to. Má zavřeno, ale stojí vedle mě. Jórgi! Mános tě zdraví. On tebe taky. Jo, počítám s tím. Za chvíli jsem doma. Tak čau!“

„Musím domů. Slíbila jsem manželovi, že mu s něčím píchnu.“

Naděje ze Stavrosových očí náhle zmizela a smutně pravil: „Teď vidíš, jak je to těžký. Je to blbý, že jsem tady dlouho nebyl a nikoho neznám,“ pronesl smutně a usrkl zteplalé kafe brčkem trčícím z pevné bílo hnědé pěny

„To bude dobrý! Naděje umírá poslední. Poptám se, jo? Zdravím! Přeju hezký den,“ volala jsem a mávala z už rozjetého kola.

Vtrhla jsem do bytu, kde v přítmí seděl u rituálu ranní kávy Manolis.

„Máno, co to je presbytéra?“

„Presbytéra? Ty máš starosti po ránu. Presbytéra, co by to bylo. Vždyť to říká slovo samo. Presbýteros, kněz, pop. Presbytéra je papadjá, manželka kněze.“

P.S. 1 Od té doby mě Jórgis z kavárny zdraví: Jak se má Češka presbytéra!

P.S. 2 Slova Presbytéra a presbytář spolu skutečně souvisí. Presbytář neboli kněžiště, tedy prostor určený kněžím pochází z řeckého slova Presbyteros, doslova starší člověk, staršina, ale jedná se církevní hodnost, konkrétně o představitele jednoho církevního okrsku, enorie v řecké ortodoxní církvi.

P.S. 3 Jedná se o skutečný příběh, který se však udál zhruba 25 let zpátky. Jména jsou (částečně) upravená.