IVO FENCL
Spiklenci. Ano, Spiklenci. Tak bych já sám nazval jednu z podstatných sekvencí nové knihy JANA KAMENÍČKA Julietta.
Nebo snad titulní Juliettku nevnímá a nepřijímá druhý hlavní hrdina tohoto vyprávění i jako jakousi nehybnou rádkyni?
Nebo mu právě ona tu poradkyni nedělá? Ale dělá. A jde o více i méně tiché spiknutí krásy, něhy plus žensko-mužského protikladu. Podstata této novely ale má hlubší kořeny a ukotveny jsou ve snění. Lze tu tak jíst, ba hltat surrealistickou řeku obrazů a i celou novou Nezvalovu Valerii – i s týdny a týdny divů, dodal bych. Ó, Julietto! Jsi přesto typickým příběhem z atomizovaného dneška osamělých srdcí a tvrdě, jak jen tvrdě prodáváš pravdy o žití. A o tom, že i laskavost kterékoli „vrchnosti“ může a musí zůstat TEROREM. Alegorie snů je v knize zřetelně čitelná i pochopitelná, výsostně krásná i nehledaná. A jen těžko bych věřil – po přečtení dosti jiných předchozích autorových prací –, že Kameníček dokáže vystavět i tuto existenciální detektivku o mesiášském komplexu, povolených i nepovolených drogách, pštrosí hlavě kohosi v písku i… I té nafukovací panně. Úspornost slohu přitom připomíná Kafku, nemilosrdnost psaní a vláken příběhu Trumana Capota. Obdivuhodná je i semknutost, ba niterná hutnost textu a autorovo mistrné vciťování se do situací. Psalo tu pero básníkovo. A stvořilo naprosto věrohodné, pravděpodobné situace. Kameníčkovo psaní je lehounké jako pápěří a současně drsně samozřejmé.
Může, pravda, vyvstat výtka, že tak trochu kráčí o kafkovský pastiš. Hm. Může to říct skutečně leda povrchní pozorovatel a čtenář. Ve skutečnosti by zde totiž leda tak mohlo jít o pastiš Jana Kameníčka na, ano, dílo samotného Jana Kameníčka, které však pojal zcela nově.
A víte, autenticita se nedá vyspekulovat. Buď je, nebo není. A ona se i pozná. Skutečně jen tupá masa (a masa je přece vždy tupá) nedocení Kameníčkovou FILIGRÁNSTVÍ. Ó, jak nerad bych k ní patřil. I skládám zbraně kritiků, vzdávám se a kapituluji a tato glosa tak představuje můj hold vypravěči.
Básníku próz. Je jen málo autorů kvalit Jana Kameníčka. Proč? Protože sebevědomí spojené s talentem se nerodí a nevyrůstá často. Ale někdy přece. Tohoto autora zrodilo – a drží naživu.
A Juliettin SNÁŘ je unikátním sumářem všeho toho, co se nakonec má naučit o životě každý.
Což začíná u prazvláštních prkotin! Všimněme si jen momentu ztráty dokladů. A chvil, kdy se hrdinovi chce zvracet z „nalejvárny“ přednášek.
Nebo z tvrzení jistých pánů, že nesmíme myslet dopředu a snad ani vzpomínkami. Kdo vlastně prahne po tom, abychom zůstali stádem ovcí a žili jen a jen přítomností a neohlíželi se na nic a neplánovali pranic dopředu???
Kdo? Motivem tří dveří připomene pak Kameníček – dnes už zapomínanou – Stocktonovu povídku Dáma nebo tygr?
A zdánlivě jen asociativní kupení vět na některých místech? V případě tohoto autora je vždycky sice podvědomou, avšak o to však rafinovanější spekulací. A příběh přitom nepostrádáme! Skvěle odvyprávěn graduje a každá další věta umocňuje předchozí. Barvité sny tvoří skutečnost a mají často přednost před životem. A ještě mocnějším se pak stane moment, kdy si hrdina uvědomí, že ho nejspíš čeká život úplně bez peripetií (a čtěme v té souvislosti osmnáctou kapitolu Úraz). Komplexně je pak novela v nejedné vrstvě ztvárněním toho, že často nelze oddělit subjektivní od objektivního. Figura je textem až vláčena, ocitá se v sanatoriu. Submisivně se podrobí. A vzpoura? Snad; ale ve snu. Kde však je i počátek propukající hysterie. Ať! Mnohé přec tak rádi vykřičíme.
Sekvence s knězem jsou pak přímo vynikající a celek ještě o level povyšují. A přitom to není vlezlé k církvi, přitom církvi nikdo ani nelaje. A jak už zkrátka řekl klasik, „ten jediný a pravý filozofický problém je vlastně sebevražda“. Dobrá. A málokdo přidal k úvahám na to téma víc, než autor podobenství jménem Julietta.
Říkat proto, že to je „jen příběh o pandemickém uzavření“, bylo by zásadním nepochopením univerzálnosti textu. Ono uzavřeni je, ale může být i bez karantén. Pouze ve vlastních myslích a názorech, až úřednicky zafixovaných postupech.
Nu, ale čtěte sami text, který sám pouze glosuji. Kameníčkova Julietta byla nedávno (2021, konec roku) vydána nakladatelem Milanem Hodkem a má – jen – 84 stran.
Ty však za vstřebání věru stojí a ilustrují situaci takřka každého z nás.