JOSEF AUGUSTIN
Vzpomínka na národního umělce Františka Kožíka
Začněme úplně od začátku. Číst jsem se naučil v první třídě na ZŠ Slovenská ve Znojmě díky výborné paní učitelce Marii Homolové. Velký podíl na mém vztahu k literatuře měla moje maminka Marie s babičkou Růženou. V páté třídě jsme soutěžili v rychločtení pod vedením paní učitelky Zdeny Sklenské.

Vztah k literatuře – próze i poezii – se ve mně mílovými kroky prohluboval. Z češtiny jsem na ZŠ Slovenská a od 7. třídy na ZŠ Václavské náměstí měl jedničku.
První knihu Františka Kožíka jsem dostal v roce 1970 od zástupce ředitele ZŠ na Václavském náměstí pana Bízy za velmi dobrý prospěch a vzorné chování. „Světlo v temnotách – Bolestný a hrdinský život Jana Amose Komenského“ jsem přečetl během dvou dnů. V té době jsem nemohl předvídat, že se s Františkem Kožíkem někdy osobně setkám.
V dnešní době mi připadá, že česky moc neumím. Za posledních třicet let se do češtiny dostalo mnoho cizích slov, převážně z angličtiny. Čeština se pro nás, kteří jsme narození v minulém století a tisíciletí, jeví jako poněkud nesrozumitelná.
Přejděme k hlubšímu setkání s dílem Františka Kožíka. Představovat podrobně osobnost tohoto významného a oblíbeného českého spisovatele a esperantisty není čtenářům LUKu jistě zapotřebí. Je znám jako prozaik, autor historických a životopisných románů z uměleckého prostředí, dramatik, básník, autor knih pro děti a rozhlasových děl, operní a operetní textař, filmový a televizní dramaturg a scénárista, pracovník Radiojournalu v Brně. Rovněž předkladatel a učitel. Jako textař písní a herec používal pseudonym Jiří Žalman.
Jeho básnická, prozaická a dramatická tvorba je velice obsáhlá. Největších úspěchů dosáhl svými životopisnými romány, jako např. Největší z Pierotů, Básník neumírá, Cestou slávy, Věnec vavřínový, Josef Mánes, Fanfára pro krále a mnohými dalšími. Z dalších děl nelze opomenout Vítězství vůle a Na shledanou, Emile! (o Emilu Zátopkovi). V roce 1988 byl Františku Kožíkovi udělen titul národního umělce.
Prostějov je znám jako rodiště básníka Jiřího Wolkera a jako město poezie, které žije tradiční celostátní přehlídkou recitátorů sólistů a divadel poezie Wolkerův Prostějov. Letos se bude konat již 65. ročník.
František Kožík se této významné kulturní akce několikrát zúčastnil. Velmi na pobyt v Prostějově vzpomínal.
V letech 1983 až 1989 jsem byl kromě funkce místopředsedy Městského národního výboru v Prostějově pro úsek školství, kultury, zdravotnictví a sociálních věcí také předsedou Organizačního výboru Wolkerova Prostějova. V průběhu přehlídky jsem se setkal s řadou básníků a spisovatelů, např. s Jiřím Žáčkem, Karlem Sýsem, Michalem Černíkem Jaroslavem Čejkou, Milanem Blahynkou, Ivo Odehnalem za českou stranu, za Svaz slovenských spisovatelů s jeho předsedou Vojtechem Mihálikem, Vojtechem Kondrótem a celou řadou dalších básníků a spisovatelů.
S Františkem Kožíkem jsme se společně se Zdeňkem Fliegrem, ředitelem Městského kulturního střediska v Prostějově, setkali odpoledne 14. února 1990 v Praze v jeho bytě. Bylo to velmi příjemné a srdečné setkání. Velmi zajímavě hovořil o své literární činnosti, o kulturním životě v Praze a neopomněl se zeptat, jak se žije v Prostějově. Zajímala ho přehlídka poezie Wolkerův Prostějov a kulturní život v hanáckém Jeruzalémě.
Z jeho vyprávění jsme velmi intenzivně vnímali přátelský a srdečný vztah k Prostějovu. Seznámili jsme národního umělce s přípravou a programem oslav 600. výročí vzniku města, kdy Prostějov získal dne 27. března 1390 od markraběte Jošta výsadu prvního výročního trhu. To fakticky znamenalo povýšení na město. Františka Kožíka jsem pozval na oslavy výročí, což srdečně přijal.
Asi po dvou hodinách jsme se rozloučili plni dojmů z příjemného a vřelého setkání. Ještě před odchodem nám mistr podepsal několik knih s věnováním pro občany města. Velmi pečlivě střežím knihu Cestou lásky s věnováním manželce Jiřině.
Za několik dní František Kožík telefonicky s lítostí oznámil, že se nemůže zúčastnit ze zdravotních důvodů. Rovněž uvedl, že poštou posílá malé překvapení. Za dva dny jsem obdržel dopis, jehož obsahem bylo srdečné a kouzelné osobní vyznání Prostějovu. Velmi rád seznamuji čtenáře Haló novin s jeho zněním:

Jméno Prostějov má určitě u všech, kdo město poznali, dobrý, slibný, čestný zvuk. To pro svůj ráz, polohu a výstavnost, pro průmysl a kulturu, pro historickou tradici, pro kraj, jemuž vévodí. Každého, kdo tu pobyl, pojí s městem jistě mnoho citových vztahů.
Architekt František Kalivoda, který za války projektoval v Prostějově sídliště pro vysídlence z pohraničí, mě tam vícekrát pozval, také jsem besedoval na školách i s dospělými. Článek, v němž jsem zachytil své dojmy, vyšel jednak v Hlasu lidu, jednak v publikaci Prostějov, srdce Hané. Když čtu po sobě články, dávno zapomenuté, vidím, že úcta a obdiv, tehdy probuzené, v mém nitru věrně zůstaly.
„Navštívit Prostějov,“ napsal jsem skoro před půl stoletím, „znamená pro mě osvěžení ducha, trochu opojení, trochu ozdravění… Připomene-li vám alej od nádraží vstup do velkých měst, první uličky vás zmatou. Ale to je jen kouzelnický trik, aby se tím překvapivěji mohlo před vámi otevřít utěšené náměstí, plné zeleně…“ Psal jsem, že v každé stavební památce zůstává její doba mladá, proto snad, že tu všechno okolo je živá příroda… Nepraví už jméno města něco o širokých dobrých úsměvech, o lidech, kteří dovedou k sobě najít rovnou cestu a slunečné místo pro sebe i pro druhé? Vše je zde posvěceno duchem, i země, z nichž vstávají stejně lehce a přirozeně jako obilí z tohoto kraje.
Od dětských dob měl Prostějov zřejmě štěstí na rozhled a odvahu těch, kteří se starali o jeho růst. Na prostějovské radnici měli jistě vždy okna otevřená, aby dohlédli co nejdál. Letos se město ve zdraví dožívá konce šestého století. A stále je to ovzduší kulturních a ušlechtilých lidí.
Odedávna jsem byl ctitelem prostějovského muzea, které na mne vždy zapůsobilo jako živoucí část města. Vícekrát jsem navštívil pernštejnský zámek, kam mě přivedlo studium Mánesova života a díla, doktor Jan Kühndel mě tam seznamoval s právě nalezenou Mánesovou korespondencí.
Mnohokrát jsem stanul před radnicí, jejíž renesanční věž mluví o ctižádosti občanů a z níž se dohlédne až na památný Kosíř nad Čechami. Snažil jsem se objevit stavební tajemství, které tkví v secesním Národním domě Jana Kotěry. Skrývá se v něm také divadlo, které vděčí za svůj vznik odkazům českých mecenášů.
Vícekrát jsem se zúčastnil také Wolkerova Prostějova, nad hlavou se nám vznášely známé i neznámé verše a u hrobu Jiřího Wolkera jsme vždy zpívali moravské písně. Večer se hodně tančilo, tančilo se i příští ráno a dosud vidím, jak se vznášejí široké sukně na bocích krásných „mánesovských“ dívek. Jednou jich celá družina přijela za mnou do Čech pod Kosířem.
Našel jsem si přátele i mezi spisovateli, kteří jsou rodem z Prostějova, a byl to člověk z Prostějova, který pro mě přijel do Prahy, když se dozvěděl, že mě hledá gestapo, a odvezl mě do bezpečí. Máme rádi města, kde se máme rádi s lidmi.
Morava se v poslední době hlásí o samostatný život, o vlastní správu. Když se podíváme na mapu, vidíme, jaký význam určuje poloha Brnu a Olomouci. A Prostějov? Město, kde vyšla první kniha na Moravě? Nenabízí mu jeho poloha a jeho svěžest a jeho zdravá síla jméno – „srdce Moravy?“
František Kožík

Z obsahu vyznání je zřejmé, jak srdečný a osobní měl k Prostějovu vztah a jak měl rád lidi, kteří byli rodem z Prostějova. Město a ani jeho „lidé rodem“ a ostatní občané Prostějova na Františka Kožíka nezapomínají.
V dubnu si připomeneme 25. výročí úmrtí národního umělce Františka Kožíka. Hluboce se zapsal do paměti nejen svých čtenářů.