BOHUMILA SARNOVÁ

Já se bouřím, ty se bouříš, on ona ono se bouří. Není toho bouření už trochu hodně, aby se dalo jen tak smést se stolu! Není už trochu víc slyšet ze všech stran protesty, aby se jimi nikdo nezabýval! Nenazrává už čas, podívat se tváří v tvář skutečnosti, že je v ovzduší něco hodně nepěkného! Kdyby jen nepěkného, s vadami na kráse. Ona ta ošklivost přerůstá ve zlo. Ve zlo, které každým dnem narůstá a omotává svými chapadly postupně každého z nás. Každý den se ptám – proč! Všichni v naší zemi si zatím žijeme relativně klidným životem. Máme co jíst, máme kde spát, máme své rodiny, přátele, kamarády. Zatím. Ale, soudě podle sebe, v našem nitru, v našich myšlenkách, v našem podvědomí se usazuje postupně nános pachutí, pochybností, strachu. Každý z nás vnímá současný svět jinak. Někdo je apatický, flegmatický, s nezájmem se zabývat událostmi, které na nás útočí ze všech stran. Někdo se dokáže rozlítit až k nepříčetnosti, další zvažuje pro a proti a jeho postoj je nejistý, protože je nemožné vidět svět jen bíle, nebo černě. Mám ale dojem, že se lidé začínají poznenáhlu klonit k jedinému názorovému bodu. A to bez přihlédnutí k tomu, že bouřiti se je zakázáno. Tématem dnešních dnů je Ukrajina, vláda Petra Fialy a prezidenta Miloše Zemana, energie, zdražování potravin. To je meritem věcí, o kterých lidé diskutují. A nejen v médiích, facebooku, messengeru. Nejen na placech a náměstích, ale i na návsích, v obchodech, prostě mezi sebou i při náhodných setkáních na ulici.

V písni, kterou zpívá Petra Janů, zaznívají tato slova „Kam se to řítí tenhle svět, co nutí lidí zabíjet? Bez dobré vůle, v tom lidském úle nebude pro nás žádný med.“ Vítězslav Nezval napsal nádhernou báseň – Zpěv míru – ve které jsou tato slova „Aby byl člověk dlouho živ, aby měl pastýř hojnost mléka a rybám nevytekla řeka, v mé vesničce a kdekoliv, zpívám zpěv míru.“ Není snad v těchto namátkou vybraných příkladech řečeno vše? Vše, co by si člověk přál pro klidný, spokojený, normální život? Stále si musím nastolovat otázku, tisíckrát interpretovanou různými lidmi planety, lidmi různých profesí, různých poslání – otázku proč? Proč namaloval Pablo Picasso, malíř světového významu, jako symbol míru holubici. Holubici, která se stala známým symbolem světového míru. Proč byl zavražděn v Americe J. F. Kennedy a posléze i jeho bratr Robert? Vzpomínáte si? Jeden usiloval o spříznění dvou světů, o mírové řešení ožehavých otázek lidstva, druhý se zasazoval o rovnoprávnost mezi černými a bílými, odjakživa problémem amerického světa. A tak by se dalo pokračovat vírem světových událostí v názorných příkladech až po dnešek. Kdo má zájem na odstraňování lidí, jejich idejí a představ o „normálním životě “? Kdo seje taková zla ve jménu čeho a hlavně koho! Mám pocit, že člověku je snad od jeho prvopočátků existence na této planetě zvané Země dáno do kódu bojovat, mstít se, zabíjet, ubližovat, krást. Že jsou jedinci, u kterých se tyto geny zahnízdily pevněji, nežli u ostatních a podle svých sil, schopností a přesvědčivosti, vlivem na zbývající skupinu lidí, uskutečňují své zvrhlé plány. S kýmkoliv jsem se poslední dobou setkala osobně, nikdo nechce naplňovat cíle současné vlády, nikdo nechce válečné běsnění, téměř nikdo už nevěří sdělovacím prostředkům o stavu a příčinách bojů na Ukrajině. Jsou odkrývány události, které se tam odehrávaly v průběhu dlouhých osmi let. Otázkou většiny obyčejných lidí je stále jedna: jak to, že to nikomu nevadilo, nikdo se u nás nebouřil, nikdo nic nenamítal. Kde byly všichni naši zahraniční zpravodajové! Proč neupozorňovali na bezpráví páchané na Ukrajině! Ale i v jiných částech světa. Proč neprotestovali! Proč se Rusko odhodlalo zakročit! Když se před vaším prahem bude chtít usadit někdo, s kým nechcete mít co do činění a který vás de facto bude každým dnem ohrožovat, jak se zachováte? Jedna věc je provokovat. Druhá věc je být vyprovokován. Když vyvíjí a vytváří ve světě válečné konflikty Amerika – je to v pořádku. Když je ve hře Rusko, je zamáváno rudým hadrem, jako před rozzuřeným býkem. Je to píchnutí do vosího hnízda. To je to, oč tu běží, jako že jedna a jedna jsou dvě. Prostě, je to jasné, jako facka. Jsme informováni o stavu na Ukrajině z různých zdrojů. Některé podávají svědectví o zrůdném řádění ruských vojáků, vyvražďování celých vesnic, páchání strašných zvěrstev na civilistech. Z jiných zdrojů slyšíme, jak ruští vojáci přivážejí lidem humanitární pomoc, potraviny, léky, umožňují jim cestu do Ruska, a jak jim lidé děkují za vysvobození z budov, kde je držela ukrajinská armáda a de facto je používala coby živé štíty. A konkrétní zprávu, kterou jsem slyšela z našich sdělovacích prostředků o tom, jak ruští vojáci uřezávají uši a vytrhávají zuby lidem v jimi obsazené oblasti, že snad i upálili v jednom domě těhotné ženy, znásilňují, tak tomu se snad nedá věřit. Už s ohledem na uvedené krutosti, které, pokud jsem slyšela prováděli právě po dobu osmi let na Ukrajině členové uskupení Azov. Propaganda je hrozná věc, lživá – několikanásobná. Vzpomínám si na tvrzení tehdejší americké propagandy, že v komunistických zemích jedí lidé z hladu své děti. Současná propaganda je na stejné úrovni. Čím víc lidí prozírá, tím víc média přitvrzují. Válka je strašlivá věc, ale soudný člověk snad nemůže uvěřit všemu, co je mu předkládáno.

Viděla jsem snímek, kde Markéta Pekarová spolu se dvěma soukmenovci třímají v rukou rozvinutou vlajku Ukrajiny, uprostřed které je umístněný černý symbol. Nejsem slepá, ani blbá, podotýkám. Podle mne se jedná o hákový kříž. Symbol, který děsil moje rodiče a prarodiče v době okupace naší země, v době druhé světové války. Vlajka s tímto symbolem je praporem krajně pravicové jednotky speciálního určení Azov – bataliónu Azov, speciálních operací Ukrajinské národní gardy. Co to je za nehoráznost Pekarové – předsedkyně sněmovny a jejich dvou příznivců veřejně sympatizovat s výše jmenovaným uskupením. Co znamenalo gesto prezidenta republiky, co ho vedlo k tomu, že udělil Zelenskému naše vysoké vyznamenání Řád bílého lva! Člověku, který nosí na svém zeleném triku po jeho levé straně symbol, který ten týž měl na svém levém rukávu uniformy Adolf Hitler. Už vzhledem k této skutečnosti je v tomto ohledu něco hodně špatně. To není náhoda. To je přihlášení se k hnědé ideologii. Proč je zatahována do téhle smečky celá Ukrajina? Proč v těchto dnech náš prezident loví „bobříka mlčení?“ To opravdu nemá národu co sdělit! Kam se podělo jeho sociální myšlení, téměř selský rozum ve vztahu k těm miliónům lidí v podhradí, kterým chtěl být dobrým prezidentem? To je ten jeho okřídlený bonmot o tom, že jen blbec nepřizná, že se mýlil? Anebo už s ohledem k blížícímu se konci jeho mandátu si říká – mlčeti zlato!

Bouřiti se – zakázáno! Ale nastává doba, kdy bouřiti se, bude nutno. Neumím si představit, že tato vláda tu bude ještě celé čtyři roky. Že s ní nikdo nic nezmůže, protože je silná ve svém slepenci. Asi si vzala příklad ze Svatoplukových prutů, z našich starých bájí a pověstí. Jeden prut se zlomí snadno, ale svazek jen obtížně, nebo vůbec. Jenomže, co prut z tohoto svazku, to karabáč na občany. Pro dnešní dobu je tento příklad velkým mementem. Sami jsme dali nové vládě k tomuto svazku své požehnání ve volbách. Dříve toto obrazenství platilo v trochu jiném významu. Opět slovy básníka Jana Kollára ze sbírky Slávy dcera „Přikloňme se k tomu silnému dubisku“. V překladu slov značící – Slované, držme všichni pospolu a budeme silní. Ne, ani tohle už neplatí. Jsme rozdrbaní, jak vrabčí hnízdo, jak díra v ponožce, rozeštváni. Prý ve sjednocené Evropě a přesto, jako kůl v plotě. A ještě k tomu s názory naší vládnoucí garnitury, se kterou již nyní, po pár měsících jejího vládnutí, nesouhlasí většina národa. Vlády, která přichyluje naši zem pomalu ale jistě do hnědnoucího bahna. Ale to už přece náš národ zažil jednou, tak proč tomu dávat zelenou! Po druhé světové válce se lidstvo dušovalo, že už se nesmí takové hrůzy opakovat. Dnes jsou to kroky nad propastí, do které se může lidstvo zřítit. Tak kdo si začal, kdo je původce stavu, ve kterém se svět nachází? Komu to vše prospěje? Něco je ve světě hodně špatně, hodně zlé a hlavně zbytečné. Jo, a to bouření nám nikdo nepovolí, nikdo nám k němu nedá písemné požehnání. To musí přijít samo, jako náhlá letní bouřka.

Z jarní Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ