MILAN BLAHYNKA
Hned na rubu titulního listu prvního oddílu sbírky KRAJINY (MÉHO) SRDCE (vlastním nákladem autora, na přední i zadní desce reprodukce obrazů Karla Kozla, grafický návrh, sazba, tisk Studio Palec, Olomouc, b. m., 2021, 76 s.) píše Petr Kozel ve čtyřverší O poezii: „Je těžká báseň jarní / (Nebe si vlasy rozevlálo) / Psáti a nebýt marní / Dojímat se je málo.“ Což o to, takové lapidární tvůrčí krédo, na jaké se zmůže málokdo, je jedna věc, naplnit je jednašedesáti básněmi věc jiná a těžší. S radostí si troufám říci, že Petru Kozlovi se to podařilo.
Když jsem před šesti roky v LUKu (2016/16, 20. dubna) dokládal o básníkově sbírečce Jízda (téměř) královská, v čem je její „básnická přesvědčivost“, jaká je výsledkem letité tvůrčí práce se slovem, netušil jsem, jak je tento invencí jiskřící autor zároveň organicky rostoucí jako strom. Už roku 2013 katalog k retrospektivní výstavě obrazů jeho bratra má stejný název jako nynější Kozlova sbírka a poznámka k básním v tomto katalogu slibovala „připravovanou sbírku Obeznávání“. Po osmi letech tvoří Obeznávání první oddíl dvoudílných Krajin (mého) srdce, jejichž oddíl druhý je pojmenován jako katalog k výstavě z roku 2013. Drobný příznačný detail: v názvu obou sbírek, Jízdy (téměř) královské a Krajin (mého) srdce, je uprostřed slovo v závorce, slova téměř a mého, slova upřesňující, omezující, projevující autorovu skromnost, jaká je i v názvu Obeznávání a jaká je vlastní tvůrcům vědomým si své osobitosti.
Pro kritika není větší radosti, než když může konstatovat při druhé knížce, kterou recenzuje, že vsadil na jedinečnou tvůrčí osobnost. Hned druhá báseň oddílu Obeznávání naplňuje tvůrčí zásadu „dojímat se je málo“. Jmenuje se Panictví a je to zase čtyřverší, Kozlova možná nejšťastnější forma: „Lavička - z dálky zvony bijí / Jak ona líbá on se směje / Jdu parkem sám a bez naděje / Srdce si deru galantní poezií.“ O dvě stránky dál se čte čtyřverší Samota („Někdy to přichází a neznatelně bolí / Nehlučně a není pro to slov / Stejně se ptáme bez smyslu na cokoli / Koráby samoty vypluly na ostrov“). Na další straně Stesk: „Jen měsíci / Se potměšile leskni / Den zvonil smíchem / Samotou v noci teskním.“ Pak čteme v Obeznávání čtyřverší Osamělost („Jsou pustá svítání / a v dálce záda mládí / …“) a pak ještě Jinou osamělost: „Noc padá do všech koutů vsi / i rychlá hvězda tiše spadla s nebe / jak jiní denně venčívají psy / já chodím osaměle venčit sebe“.
A jsme u smyslu pro vědoucí humor, díky jemuž jde básník životem ve své poezii s očima doširoka rozevřenýma pro jedinečnost života, lásky, své krajiny, povznesen nad zlobu a tíhu doby i zrady: „Nedýchatelno – lidská zrada / páchne jak soví vývržky / Budeme vrhat zpátky chlebem / a nebo dáme“ (nikoli nabízející se rým „do držky“) „přes ústa“. Kozel je decentní jako málokdo, ale nevyhýbá se ani silnému slovíčku, to tam, kde na své milované Hané, jejímž „třetím rozměrem“ je touha, narazí na pýchu: „V rovině hanbu neschováš / odevšad vidět je jak kostel v Dubu / Potomci sedláků pyšní i bez příčiny / bez půdy bez koní / stejně si roztahují hubu.“
Výsadu pyšnit se přiznává básník jen přírodě: „Javor s podzimním líčením / klade své dlaně na zem / barevný v pyšném ztrácení / do boje s holomrazem.“ Sám se tiše podobá diskrétním stromům v básni Noc: „Po velkém večírku / se slávou vystoupil z mraků ulíznutý úplněk // V nehlučném milování / postříbřil vlny rybníka // Bez studu vítr voyeur / Jen stromy na hrázi / se odvracejí s tichou diskrétností.“
Krajinami básníkova mélického srdce, jimiž je také Horácko a Valašsko, zurčí, v mrazech tuhnou a na jaře tají a voní vody: „Z humen aniž by vrátky zavrzal / do dvorka vešel jarní vzduch // Propleten vláhou vůněmi hlučný / odzemkem proudil elixír plnotučný / a k nerozumu vzýval – Potmělůch.“
V „malém dramatu“ Setkání (sněhu s řekou), kde si řeka dobírá sníh „počkej až zamrznu…“, směje se obleva: „Povídali, že mu hráli!“ Přírodu si básník neidealizuje, v básni Podzim „krví nastýlá v javorovém háji“, kde „zrada i dech se tají“ a srny v napajedlech „studenou vodu pijí“, ale zná i slibnější Jiný podzim, po němž přijde jaro: „Louka se k spánku ukládá / a náruč chystá sněhu / čas ve dne v noci pláče // Louka jež jíním usíná / už myslí na vstavače.“
Jsem zvědav, zda další Kozlova sbírka bude mít uprostřed svého názvu významuplné sdělení v závorkách, tj. zda závorkování dokonce v názvu jako už součástí básníkovy osobité poetiky libující si v málo známých botanických termínech i novotvoření. Epilog Krajin (mého) srdce stvrzuje, že se nemýlíme, pozdravíme-li v Petru Kozlovi básníka svého srdce: „Až se budeme toulat na rubových stránkách / svých románů a básní / … // Až naše lásky vymřou / po všech mečích a přeslicích // Až ztichnou i ozvěn ozvěny // Potom se možná ještě někdo opře o strom / který jsme zasadili // A nebude-li toho stromu…// A jestli ne / zdravím do černé díry času: // Pak ať si sami napíší / A obraz namalují / A pod svým stromem / písničku zazpívají / (Jen prosím veselou!)“.
Měl bych dodat, že Petr Kozel, školený, kdysi školící a na záchranu přírody podnes z moci nadnárodní dohlížející ekolog, který sjezdil bezmála všecky země, nejen miluje svou domovinu, ale je také její náruživý zahradník, který o stromech nejen píše, ale také je sází a pečuje o ně. Pozorná čtenářka a čtenář jeho básní to ví; vyčte to z jeho poezie.