ROMAN BLAŠKO

Prožíváme složitou dobu, která bude ještě složitější. To je také jeden z důvodů, proč jsem oslovil Karla Sýse, zda bych mohl v našem středečním LUKu, který je součástí deníku Haló noviny, publikovat své krátké autorské věci, ať už to jsou básničky, eseje, zamyšlení, různé společenské i osobní teze o životě.

Kdo mne zná, ví, že u sebe nosím neustále nejen svůj diář, ale vždy i takové malé sešitky, které jsem naplnil právě těmito poznámkami z jedné i druhé kapsy. Původně jsem to chtěl přísně rozvrhnout na jakési části o společnosti, o politice anebo o lásce. Karel Sýs mi doporučil, abych toto aranžmá nechal volně plynout, a tak věřím, že Karel ví, co povídá a nechám v tomto směru jemu volnou ruku.

Nečekejte vysoké umění havlovského typu, kdy po přečtení se vám myšlenky zavrtají do hlavy a kdy v nich hledáte tu skrytou filozofickou myšlenku, abyste pak zjistili, že je to ve skutečnosti nakonec jen malá opilecká etuda, totálně bez významu. Ne, opravdu tohle nehledejte.

V mých krátkých poznámkách jsou spíše věci podněcující k zamyšlení a inspiraci. Velký prostor zde má láska, neboť ta nás provází celým životem a zasahuje i celou společnost. Dělá z nás opravdovou lidskou bytost. Snad vám odlehčí tuhle vypjatou dobu a možná vykouzlí i chvílemi úsměv na vaší tváři.

V hluboké úctě k vám i životu

Dávná doba

Narodil jsem se v době, kdy pracovat se muselo, i když se někde upřednostňovalo lajdáctví a šlendrián, ale co je to proti dnešnímu nelidskému destruktivnímu spekulantství a dvacetinásobnému kriminálnímu chování, které nikdy nebude potrestáno důsledně. Narodil jsem se v době, kdy poctivé práce bylo dost pro každého. Kdy mládenec, který zbouchnul holku, tak si ji nakonec vzal, neboť by u rodiny neobstál jako čestnej chlap. Narodil jsem se v době, kdy ženy a dívky byly především vznešeným symbolem úrodnosti, rodinného štěstí a mateřství, a ne jako dnes, falešné a nakvótované rovnosti, kdy muže a ženu nerozeznáte. Narodil jsem se v době míru, jelikož jsme si jej dokázali ubránit. Z kluků se vraceli z dvouleté vojny chlapi. A i ti obyčejní vojíni měli dokonce slavnostní uniformu s kravatou. Dnes mají jen flekatý bojový mundůr různých skvrn, na němž asi není tolik vidět krev. Zlatem vyšívanou kravatu k sváteční uniformě má jen generálská šlechta.

Byla to doba, kdy jsme vlastenectví dávali jako samozřejmý vzor a vychovávali jsme k němu mládež i ostatní. A být lotrem se jednoznačně odsuzovalo. Byla to doba, kdy se neutrácelo zbytečně za ropu, a tak se mnohé převáželo po železnici, což bylo ekologičtější a nezatěžovalo to tolik silnice. Ale taky občas vlaky stály pro přeplněnou trať. Byla to doba, kdy ti šikovní a pracovití ničím nestrádali a vlastně nikdo nestrádal v tom nejzákladnějším. Byla to doba, kdy jedinec byl nucen přizpůsobit se společnosti a měl i kolektivní společenskou odpovědnost, a ten kdo nechtěl, a těch zas tolik nebylo, tak ten pak prostě musel počítat, že to nemůže mít jednoduché.

Byla to doba, kdy žádného člověka spícího v parku nenechali spát venku, a každý musel a taky dostal postel se střechou nad hlavou. Byla to doba, kdy skoro každý něco uměl a v něčem byl šikovný. Říkalo se zlaté české ručičky. Byla to doba, ve které když někdo něco ukradl, bylo jedno, jestli to bylo 50 halířů či milion, pořád platilo, že to byla krádež. Byla to doba, kdy jsme takměř vůbec nevěděli, co jsou to vlastně drogy a znali je jen z americkejch filmů. Byla to doba, kdy člověk, když dostal byt a dekret, měl jistotu, že jej nikdo, nikdy nevyhodí z bytu na ulici, a už vůbec ne, jako dnes klidně těžce nemocného a třeba i s dítětem. Byla to doba, kdy klér se staral víc o své duchovno, než o zlodějnu zločinně nazvanou restituce a o to, jak si užívat obžerství, zatímco lid chudne, nebo někde dokonce i chcípá hlady. A spousta dětí nemá ani na obědy ve škole.

Byla to doba, kdy jedinec byl daleko svobodnější, a nebylo nutno mít ke vlastní svobodě peněz, jelikož mu stát byl oporou v sociálních, a i mnohých dalších otázkách. Byla to doba, kdy sport byl dostupný všem dětem prakticky stejně, a takměř zdarma. Byla to doba, kdy jsme si byli všichni rovni, i když jich bylo pár rovnějších, ale co je to proti rovnějším z dneška. Byla to doba takových hodnot, jako je solidarita, spoustu práce a společné hodnoty si mnozí vybudovali v akcích „Z“ ve svém volném čase a odměnou jim byl pocit, že udělali něco společně pro svou společnost, což posilovalo mravním způsobem celý charakter národa.

Byla to doba, kdy prostituce byla jednoznačně nepřípustná a zákonem zakázána. A i když byla, tak jen minimálně a nejvíc se vyskytovala tam, kde byly hotely a vznikala poptávka většinou od turistů ze západu, kteří vytvářeli poptávku, jelikož absolutně nedůstojná prostituce byla součást západního života. Byla to doba, kdy zákon byl jasně formulován, aby si ho každý nevykládal po svém, a místo pro lobbisty bylo tak možná jen v káznici. Byla to doba, ve které nebylo prostoru na tzv. dvojí metr. Byla to doba, kdy jsme nemohli běžně mít doma žádný arzenál zbraní a nábojů. Byla to doba, kdy byla kriminalita dvacetkrát menší než dnes.

Byla to doba, kdy jsme sice nemohli nic a mohli jsme vše.

Dnes můžeme vše a nezmůžeme se skoro na nic. Byla to doba, za kterou se nemusíme vůbec STYDĚT a já se za ni rozhodně nestydím a beru na sebe veškerou odpovědnost za případné křivdy té doby. Myslím, že v porovnání s dneškem, by to skóre křivd na společnosti a jednotlivcích bylo nesrovnatelně mnohem nižší…

Pozor, uměla i lyžovat!

Je o mě známo, že jsem strávil velkou řadu týdnů v roce 2014 na Ukrajině. Pohybovali jsme se v těsném sousedství Luhanské lidové republiky, vzdušnou čarou asi 40 kilometrů od jádra občanské války na Donbasu. Tato mise byla nesmírně náročná jak fyzicky, ale i psychicky. Zároveň však bylo až komické, jak byli jednotlivé regiony rozdílné. Jako pozorovatelé vyslaní Evropským parlamentem jsme mohli kontrolovat prakticky vše. Jakmile bychom si usmysleli, že není něco v pořádku, stačil jeden telefonát na Centrální volební komisi a do půl hodiny tam byl prokurátor a policie. Takže někteří se roztřásli, aniž by tušili, že jim vůbec nehodláme dělat žádné potíže. To je ale jiná píseň. Jinde se nám vysmívali, nebo nám dokonce chtěli prodávat nějaké nemovitosti, když jsme ti z té bohaté Evropské unie, co jim přece chce pomáhat a chránit. Mimochodem měli o nás idealistické představy a myslím, že dnes už je nemají.

V malém volebním obvodu ve městě Pavlograd měli vše v pořádku a jako ve většině obvodů byli milí a velmi komunikativní a naší návštěvy si vážili. Dokonce mi nabídli kávu v nějaké školní třídě, co sloužila jako šatna pro členy komise. Unavený a žíznivý jsem pozvání přijal a také jsem vyptal u svérázné předsedkyně volební komise i pro svého ochránce a průvodce. Jakmile jsem na sebe prozradil, že jsem z České republiky čili ze Západu, bydlím Praze, a hlavně znám Karlovy Vary, byl jsem její. Záhy jsem na sebe ovšem prozradil, že jsem rozvedený, sám se dvěma syny. Jakmile to na mne prasklo, vypadlo z ní: Vy nemáte ženu? Nevadí, zařídíme! A vrhla se do útrob budovy nějakou evidentně hledat. Dovedla mi jakési stydlivé děvče, které říkala Táněčka a okamžitě mi ji namlouvala. Že prý tahle „děvočka“ umí tohle a támhle to, že umí výborný boršč, takže už se vdávat může, má ráda děti, je to skvělá hospodyně a je dokonce výborná i v tom! Dělal jsem, že vlastně netuším, o čem mluví a jen se usmíval a říkal si, probůh, jak to jen může s takovou jistotou vědět? Najednou důrazným hlasem pronesla hlasitě: Představte si, že Táněčka dokonce umí – umí i lyžovat!!! Bonus, který mě měl ohromit a taky mě skutečně ohromil. Asi mají na Ukrajině idealizovanou představu, že od podzimu do jara lyžujeme v Alpách. Začalo mně být pořádné vedro a z kávy to nebylo. Je zle, říkal jsem si, lupnul zbytek kafe, zavelel svým pomocníkům Davajte tavárišči, čas nam nužno rabótať! Ještě jsme se společně vyfotili a dal jsem se na zbabělý útěk. Na druhou stranu to bylo nesmírně milé, upřímné, bezprostřední a humorné. Bylo mi s nimi, jako se spoustou jiných, moc dobře, ale přiznávám se, že jsem při útěku měl větší strach, než když nám jinde vyhrožovali smrtí.

Tanec ve víru života

Tanec je víra v pohybu

Tanec je víla plná záhybů

Tanec je splynutí živého i neživého

Tanec je probuzení prokletého

Tanec je let orla s holubicí

Tanec je touha pod suknicí

Tanec je vír libé melodie

Tanec je objetí komedie

Tanec je pohled z očí do očí

Tanec je když svět se s tebou zatočí

Tanec je pocit zapomnění

Tanec je i když ten druhý není

Tanec je složitě pestrá louka

Tanec je když sen lásky vábivě kouká

Tanec je když rozdáváš pěstí

Tanec je sběr střípků štěstí

Tanec je létání bohů rájem

Tanec je když v bolesti jsi krájen

Tanec je vzdor a splynutí

Tanec ten milovat tě přinutí…

Tanec je pro mne také přáním o nezapomnění

na vše, co už jsem s tebou nestihl protančit…

Moje nejmilovanější zahrady

Můj příběh života je jako procházka v zahradách, které zůstaly v mých vzpomínkách. Jsou to vzpomínky různých podob a jsou sentimentální a idealizované, vím to. Mají však svá opravdová tajemství, jako když jsem první lásce šeptal roztřesených a vzrušeným hlasem Miluji tě, a přitom vyřezával náš společný monogram pro věčnost do kůry vysokého stromu. Anebo když v jiné zahradě jsem se s velkou a mladickou chutí opíjel až do stavu bez tíže, nebo když jsem upíjel ze studánky dívčího klína.

Zahrady první

Vůbec první zahrada, kterou jsem poznal, byla vlastně louka, na které jsem procitl v uvědomění sebe samého. Setkal jsem se zde s krásou i hořkostí. Ale také s cenou jedinečnosti života. Byla to zahrada nesečená, plná dětí, her a života.

Jiná zahrada, již oplocená, byla plná rozkvetlých stromů, kde rozkvetlé větve těch nejsladších třešní sahaly svými větvemi až do světnice babiččiny dřevěné chalupy, kde pod tím oknem měla svůj olejem promazaný šicí stroj. Hrozně rád jsem ráno otvíral to její okno. Chladný vzduch mne vyzýval k dětským hrám právě pod korunami těch krásných třešní, jabloní a hrušní posypaných vůní tisíců rozkvetlých květů. Výlety do této zahrady byly prázdninově vzácné.

Pak jsem náhle vstupoval do zámeckých zahrad, kde obdiv k zastřiženým keřům nám dával najevo, že až vyrosteme, můžeme dávat světu vlastní tvar naší fantazie.

Pak byly v mém životě zahrady, kam jsme se vkrádali a potají kradli nezralé jahody. Stydím se za to dodnes, ale bylo to tak voňavě a sladce lákavé.

Zahrady druhé

Kradmo jsme jednou vešli keři zakrytou dírou v plotě do veliké a divoce, ale předivoce zpustlé zahrady jedné opuštěné vilky. Zahrada to byla divoká a tajemná, porostlá břečťanem, jaké byly ve starých francouzských filmech. Břečťan byl všude. Někde nám vadil, jinde naopak poskytoval skrýše pro chlapecká tajemství, která jsme brali tak vážně, že nám připadalo, že jsme už vlastně dospěli v muže. Bylo nám okolo deseti let a už jsme zde formovali naše postoje do budoucího života.

Já si čím dál víc uvědomoval, jak se odlišuji od ostatních. Že beru věci daleko vážněji a asi víc do hloubky. Tím jsem se odlišoval a už tehdy se cítil vlastně jako samotář. Ale ani mi to nevadilo, byl jsem si svými promyšlenými postoji tak mnohem jistější a tak nějak zvláštně šťastný. Ostatní kluci si našli za čas jinou zahradu a jiné hry a tajemství. A já jsem chodil ještě dlouho do téhle zahrady všude vzrostlým břečťanem, četl jsem v skrytu svého milovaného lorda Byrona, aniž bych jeho básním naplno rozuměl. Ale tak nějak jsem cítil, jak veliký básník to je a jak mi je blízký.

Zahrady třetí

Ale zpět k zahradám. Začal jsem pak toužit po daleko větších a vzdálenějších zahradách. Také milostných. A přišla doba a já se toulal v zahradách a remízkách na břehu řeky Bečvy. Toulal jsem se tam se svou první láskou a poznával, jak chutnají a jak jsou vzrušující plody poznání samotné lásky a milování. První vášnivé věčně nekončící polibky, první vzájemné doteky našich zkřehlých, a přesto horoucích těl. Přiznám se, že než jsem se poprvé dotknul dívčího ňadra, měl jsem pocit, že je to věčnost, než ucítím tu měkkost dívčí hrudi. Zároveň si přál jako snad už nikdy potom, aby se zastavil čas a už nebylo nic jiného na světě. Ano, tam v zahradách u řeky jsem prvně pil ze zahrádky dívčího klína milostné šťávy. Není na světě slastnější nápoj.

Zahrady čtvrté

Zahrada, která následovala, by mohla připomínat ráj. Neboť není krásnější zahrady než té, kde se zrodí nový život, jenž je pokračováním vašeho „Já“. Rodinná harmonie, kde se poránu k vám tulí maloučké děti, co mají potřebu mazlení s rodiči, jež oslňují stále paprsky slunce a lásky. Kdyby existoval bůh, nadělil by děti každému člověku. Být otcem či matkou je v našich životech odměna z největších a nejsladších. Jen škoda, že to je jen na chvíli a čas tak najednou rychle proteče.

Je tu ještě jedna významná zahrada. Říkám jí „Má Vlast“. Není koutku, který bych nemiloval, a to i přesto, že jsem některá místa nikdy nenavštívil. Naštěstí takových míst není mnoho. V té zahradě jsou jako záhony rodného Svitavska, Hanácké roviny, Drahanská vrchovina, zapomenuté Bruntálsko v Jeseníkách, Oderské vrchy a k tomu Moravská brána, Mutěnické vinohrady, Pražské Staré i Nové město, Český ráj, Krkonoše, Šumava, Krušné hory, Smetanova Litomyšl anebo třeba mně tak milý Letohrad. Nemohu však nevzpomenout milovaný Písek, Prachatice, Táborsko, Plzeň i Domažlicko. To je moje zahrada, jejíž dějiny obohacují můj život a já vím, z čeho jsem zrozen, kdo jsem, a hlavně jakou cestou chci ještě chvíli jít.

Miluju ji stejně jako své syny a ti jsou zase symbolem budoucnosti, a jejich zahrady ať jsou ještě inspirativnější, záhadnější a vzbuzují v nich mnohem více otázek a nalezených odpovědí než ty moje…

Oči v kufru

Všude samé oči.

Jsem nesvůj a celý svět se točí.

Lidé jsou mladí a krásní

jako z mých skromných básní.

Točím se dokola a tam náhle u stola.

Seděla ona s očima,

tak mocně pronikavýma.

Říkám si, oči tak hluboké,

že není možné, aby jimi někdo nebyl zasažen

a já jsem náhle jimi prudce v kolena sražen.

Tvářička ušlechtilá

z říše severských Teutonů.

Já pohladit chci ty tmavé oči,

jsou jako bič, co má kočí.

A já bodnutí pociťuji

někde hluboko v kostech.

Sklápím na to oči svoje,

kéž by byly oči z kufru jenom moje.

Jsou toliko půvab sám,

a přitom mohly by si říkat „Pán“.

Pán všeho krásného a líbezného.

Vzbuzují ty oči krásné touhy

v šíři rozmanité naděje, vášně, smutku

i lásku srdce nevelikého.

Já prokleji sám sebe,

jestliže nemohu být nekonečně vedle tebe,

dívko s očima lemovanýma

zlatavými pramínky těch nejjemnějších vlasů.

A tak mně dávno prokletému,

nezbývá, než ty oči z kufru

potají milovat.

Podzim – chvilka barevnosti

Ranní, podzimní procházka chladně mokrými Riegrovými sady, pod červeno-zlatavě-zelenkavými korunami majestátních a tuze krásných, košatých stromů, dávno vysazených našimi předky, mi je jakýmsi pohlazením dnešního dne.

Zastavuji se a vychutnávám vlhkou a sladkou vůni tohoto místa, říkám si.

Zvolním, a to jen na malounkou chvíli. Pociťuji jedinečnost tohoto daného okamžiku, který je už teď minulostí, vlastně s trochou nadsázky, dějinnou událostí, této pro mne nádherné chvíle. Logicky mě napadá, zastavit čas, by to chtělo, nebo dokonce projít bránou času a ocitnout se na jiném místě v jiný čas. Prožít tento čas, jenž vlastně byl, či bude. To by bylo jistě zajímavé. A proč je vůbec člověk neustále v pohybu i přesto, že by si, alespoň občas každý z nás přál, čas a pohyb zastavit.

Tu vysvitlo slunce a sluneční paprsky se najednou začaly odrážet od mokrého zlatavého listí. A tyto lístky stromů se najednou proměnily ve statisíce zrcadélek, jež mne oslepovaly a díky kterým jsem si uvědomil, že zatímco přemýšlím nad časem a pohybem, uniká mi právě teď, tato chvilka barevnosti mého života…

Kdyby

Nemám rád slovíčko kdyby, ale v tomto případě to byl exkurs do romantického sci-fi románu. Prostě když necháte svou bujnou a bezbřehou fantazii a napadnou vás věci, které v realitě ani snad nemohou být. Přitom ale to vidíte úplně reálně a říkáte si, že při troše dobré vůle by to bylo bez problému realizovatelné a hnedka se sám sebe ptáte, co by to mělo za důsledky a co z toho by třeba přineslo i mě samotnému. Kupoval jsem řadu let noviny takměř každé ráno. Jsem člověk, který k životu potřebuje rituály a kupování novin k nim prostě patří.

Mám tedy svou oblíbenou trafiku, a ještě oblíbenější trafikantku. Pokaždé s ní, opět až rituálně zakoketuji, abychom si oba vykouzlili úsměv na tváři do probouzejícího a silně tepajícího dne. Při jednom takovém ranním rituálu v mé oblíbené trafice s mou oblíbenou trafikantkou se odehrála taková malá epizoda.

Tedy: Kupuji si oblíbený deník Haló noviny a lovím z těsné kapsy od svých jeansových kalhot poslední chybějící korunu. V tom si krátím chvíli a pronáším s nadsázkou a koketerií v hlase Kdybyste mladá paní, pořád nezdražovala, měl bych to přesně a trafikantka se brání! To já ne, přikloní se a tajuplně dodává: Ale víte co? Kdybych měla tu možnost a bylo by to na mně, zdražila bych jen těm protivným a zlým zákazníkům podle ksichtu, a to byste koukal, bylo by jich docela hodně. Ale vám, vám bych dávala cenu ryze symbolickou a každej pátek, když je program tak zdarma, co byste si vybral, a ještě bych přidala úsměv.

Už, už chci reagovat, když za mnou hřmotný mužný hlas energicky pronáší: Správně paninko, to já bych udělal s chlebem, ale to by ti naši politici pochcípali hlady.

Drsná slova mě odzbrojila a nebyl jsem schopen reagovat. Nakonec nebylo co dodat. Hledat další nadsázku by se nehodilo, bylo to už příliš ve vážném tónu. Sice černobíle zjednodušené, ale všichni ve frontě přitakali. Taková krutá lidová pravda. A pak jsme se všichni vrátili do reality, já dohledal svou zatoulanou a nedobytnou korunu, abych doplatil noviny a s přáním slunečného dne se odporoučel.

V hlavě se mi však promítalo. Jaké by to asi bylo, kdyby se odměňovali lidé podle toho, jak by se k sobě lidé upřímně chovali, jak by se na sebe moc usmívali a byli k sobě milí…

Tvrdá moravská měna

Mírný pokles zlata mne přinutil napsat o jiné, daleko tvrdší, známější a hlavně lidovější měně. Navíc není měna jako měna.

Ale vážně, jsem Moravák jak poleno, a mám rád slivovici. Málo těch, kdo by neměl že? Demižon moravské slivovice je krytý půl gramem čistého zlata s ryzostí kovu až 999/1000. Na Moravě je to prostě nepostradatelná obchodní komodita a měna zároveň. Je neustále v oběhu sousedské ekonomiky, ale také i v tom našem krevním oběhu. Dobrou „měnu“, vypálenou od známých firem, jejichž akcie jsou na trhu trvale stabilní a nejžádanější, poznáte při degustaci. Používá se společensky na zlepšení nálady, zároveň na kuráž. Dost často do sebe chlapi kopnou panáka i pro odvahu zvládnout doma vysvětlení, proč seděli v hospodě a neopravili doma to světlo v kotelně. Ženám po ní často ztvrdne úsměv, mužům něco úplně jiného a většinou po pořádné dávce vytvrdnou úplně všichni.

Přesto na muže i ženy působí jako afrodiziakum. Mužům v malém množství nahrazuje testosteron, ti jsou pak při chuti a sebevědomější. Ženám zase estrogen a to tak, že jsou často při chuti až moc. Dobře pomáhá na zahánění žalu obou skupin, když to jaksi nedopadne, ani při této aktivaci hormonů. Tady pak ušetříte za psychofarmaka. A když to náhodou občas dopadne, způsobuje to zase radostnou euforii.

Slivovice roztahuje cévy a zklidňuje žaludek, proto je vhodným aperitivem. Dětem ji při průduškových potížích mažou na hrudník pro uvolnění dýchacích cest. Slouží vynikajícím způsobem jako mazání bolavých kloubů. Prokrvuje velmi dobře pokožku. Silně odbourává tuky. Ženám dokáže vysušit jejich mastnou pleť. Pozor, je vysoko kalorická a proto často zažene i hlad. Tlumí bolesti zubů. Má vysoké desinfekční účinky, tedy je vhodná na různé oděrky a rány. Při potření spánku, či zátylku, pomáhá proti bolesti hlavy. Působí jako utišující prostředek, ale i jako uspávadlo (anestetikum). Při větším a náhlém konzumu se může také stát prudkým jedem.

Slouží jako rozpouštědlo a dříve i jako čistič magnetofonových video-rekordérových hlav. Může se použít, když vám dojde kolínská po holení. Pokud vás pobodají komáři, je to výborné dezinfekční anestetikum. No a preventivně se používá jako repelent. Když vám někdo pomůže s opravou střechy, nebo přijdou pomoci kamarádi odvézt fůru dřeva z lesa, vyplatíte je velmi často lahvinkou „tvrdé měny“ slivovice, kterou navíc pravděpodobně stejně vypijete spolu. Dá se s ní lehce rozdělat oheň a dokáže posloužit i jako vnitřní topivo.

A nakonec, vždy je to i velmi vhodný dárek. Holt, tvrdá moravská měna je tvrdá moravská měna. Do smrti na ni nedám dopustit!

Jsou čtyři ráno

Jsou čtyři ráno a ty spíš,

doufám, že řádky mé budeš číst.

Přeji ti štěstí mnoho,

splněno více z toho.

Za cenu ran krutých do srdce

platili jsme láskou, krutě,

a mne samota volá, zvu tě.

Jsou čtyři ráno a ty víš,

že láskou ke mně neshoříš.

To všechny boty světa prochodíš,

než důvody se moje zvíš.

Lucie, lásko, neslyšíš?

Jsou čtyři ráno a ty spíš.

Kolem mých snů se procházíš,

jak padám v nich, níž a níž.

Do náruče své mne ráda zachytíš.

Jsou čtyři ráno a ty bdíš,

ráno, když děti probudíš,

hebounké tváře pohladíš.

Ohlížet zpět se nemusíš…

Lucie, lásko, necítíš?

Jsou čtyři ráno a ty spíš,

ráno, až slunce uvidíš.

Budeš-li šťastná, ucítíš,

jak svoje oči rozzáříš.

Lucie, lásko, nevidíš?

Jsou čtyři ráno a ty spíš,

na mne už dávno nemyslíš.

Lucie, lásko, miluju tě…

Kolik lásky lze unést?

Láska, pokud je bez obsahu a podstaty, tak je snadné ji unést…

Pokud ji chceme ale někam unést, jen pro sebe, tak to už je horší, a hlavně těžší. Pokud má už láska nějakou váhu (jestli se láska vůbec dá zvážit?), tak se nese těžce, Pokud je naplněno jádro hlubokým a opravdovým citem, má tím svou podstatu a hloubku. Jeden člověk nemá žádnou šanci lásku unést, nebo s láskou vůbec hnout! Na to prostě musí být dva. Tady záleží, kolik každý z nich má sílu a vůli nejen unést, ale hlavně také obětovat. Oběti, které zatíží lásku, logicky navýší její skutečnou váhu a také její přidanou hodnotu. Tady se stává láska často neúnosnou.

Jenže v tuto chvíli by nebylo normálně možné lásku unést nikým na světě. Láska ale čím větší váhu má, tím více roste její přirozená a přidaná hodnota pro jedince i společnost, zároveň ale ji proti všem vědeckým zákonitostem rostou větší a silnější křídla. Tato křídla jsou vesmírně nekonečná. Ta ji povznesou do nekonečných výšin, lásce umožní vidět, a hlavně pocítit, samotnou blaženost ve formě Nirvány, a všichni lidé, pro něž má láska nezměřitelnou hodnotu, také získají nadhled nad těmi, kteří nechtějí vidět svět z nadhledu prostřednictvím lásky. Jejich láska, která člověka nezatíží, dá se sice nést velmi snadno a lehce znamená vlastně nic a nic, nic neváží, ničím nemůže nikoho ve skutečnosti obohatit.

Zde prostě platí různě nepřímá úměra. Čím víc je Láska těžká, tím víc je láska lehká a zároveň tím více nás láska rychle a silně obohacuje.

A kolik lidí vlastně unese skutečnou lásku? No přece tolik, kolik bude ochotno se pro ni obětovat!

Vůně mého syna

Drásající stesk provázeje mou mysl… Chybí mi srpnové ranní cesty do školky s mým synem Janem. Chybí mi dotyk jeho malinkých prstíků, které ale pevně svíraly tehdy mou dlaň. Chybí mi ty všetečné otázky „Co je tohle a co je támhle to?“ Otázky, při kterých jsem si už tehdy moc dobře uvědomoval tu jeho nezměřitelnou touhu po vědění a poznání, která se odehrávala v té malé, ale rychle rozvíjející se hlavince mého syna. I já to měl podobně a dokonce, doposud mne to neopustilo. Chybí mi lahodně chladná rána s chutí pozdního léta a vůní ostružin, jež jsme po této cestě do školky za humny sbírali, a za každou nasbíranou hrst jsem dostal od mého milovaného, rozmilého Jeníčka tuze sladkou a zároveň loupežnickou pusinku. Byli vlastně tak sladké… Pusinky i ty ostružiny. Pamatuji, jak krev ostružin nám ulpěla na prstech a v dlaních do podvečera, kdy jsme se vraceli domů do malé vísky s prostým jménem Luboměř. Dnes mi zbyl už jen ve vzpomínkách ten obraz té cesty, občas vidím i tu karmínovou barvu krve z ostružin ve svých dlaních, i když tam vlastně vůbec není. Ale hlavně cítím tu silnou vůni mého syna… Vůně mého syna je přesně to, co si nosím v sobě od jeho narození… Nosím si, ve své dnes už potrhané duši tuto vůni a kdykoli si zamanu, je tu můj syn se mnou i přesto, že je v cizím kraji předaleko. Je tam, kde si vytýčil své tužby a sny, jež si pomalu a s jistotou naplňuje. Je to cesta trnitá a myslel vždy na mé rady, které jsem mu dával. Pokud chceš si splňovat sny, musíš za nimi vytrvale jít. Ta vytrvalost je v tom, že hodně nejdříve hodně obětuješ, a pak se ti také cesta bude zdát samý kámen a občas i nezdolná. Abys ji překonal, musíš mít v sobě víru, musíš vědět víc než všichni ostatní a odpírat si pohodlné skryté i přiznané zkratky, musíš si rozložit vlastní sílu a mít na této cestě dobrou náladu pro ty, co jdou s tebou i když se zrovna vesele cítit nebudeš. Protože teprve pak se staneš pro ty ostatní váženou autoritou a následně ti budou sami pomáhat na této cestě. Ano, jedině tak si můžeš naplnit své sny a tužby, ale i život… Život ti leží u nohou a svůj osud máš ve svých rukou zabarvených ještě tou krví ostružin. V tomto směru jsem ho sám směroval a spolu s jeho mámou formoval. A teď mi tu chybí. Zbyla mi jen ta silná vůně… Ta vůně, je plná ušlechtilosti, ale i oprávněné pýchy. Ta vůně je plná víry, neboť mnoho musel už teď překonat. Ta vůně se zrodila v mrňavém kousku světa s mým synem. Ta vůně je plná síly. Síly tak mocné, že hory přenáší – zdá se. Ta vůně je prokletá, spolu s prokletými básníky i klasiky, kteří urputně šlehají do duší nás všech, co se ztrácejí v bolestech rodící se tvorby, jež zůstala jako odkaz lidstvu jít vpřed správným směrem. Ty vůně, co procházejí časem dějin a jsou tak dynamicky proměnlivé. Dějin bohatosti i bídy, válek i míru, života, smrti i štěstí. Ta vůně prodchnuta a zdobena láskou ke svým blízkým i vzdáleným. Ctí, která je brněním muže a chrání daleko víc, než jen jeho samotného. Také svědomím v každodennosti, kde toto svědomí málokdo docení a které není viděno. Laskavosti, která trvá jen pár vteřin a která je každou jednou vteřinou stále více mimořádně vzácná. Ta vůně plná plodnosti a hojnosti zářící jako o žních, kde jsou plody těchto žní zdrojem dnů budoucnosti. Ta vůně hrdosti na dosavadní činy našich předků i celých pokolení. Ale i na činy své, i když vypadají bezvýznamně a téměř nejsou vidět. Ta vůně neutuchající vášně a touhy, co rozdává nadhled nad lidskostí v dobrém i zlém. Láskou ke všemu krásnému, kde krása je rozmanitá a takměř každý by ji chtěl vlastnit, nebo se jí alespoň dotýkat, či se jen na ni dívat. Ta vůně touhy a vášně, co tolik komplikuje samotný život. A přitom bez nich nelze plnohodnotně život prožít. Ta vůně tvořivých snů a vizí, které obohacuje společnost a ukazuje se jim jako azimut, když se ztratí v dějinné minulosti. Ta vůně naděje, co je sluncem na nebi, v naprosté černočerné tmě. Naděje, co je zas a znova impulsem dalších nekonečných cest a jejich nesčetných poutníků.

Cítil jsem tu vůni mého syna, když jsme se spolu procházeli někde tam na březích konce světa. Na březích, kde se jim říká Finistere. A právě tady, na konci světa, to teprve vše začíná, můj synu. Na každý konec navazuje další začátek něčeho nového. Tam na konci světa je cítit tu sílu všech živlů. Matky země, vlhkost oceánu s chutí po životodárné soli, a nezlomnosti povětří… Ano tam se člověk skloní před zdrojem života, duhovými paprsky slunce a tam si člověk uvědomí svou malost, ale i svou velikost. Bez uvědomění toho všeho nepřekonáme všechny překážky světa kladené před naši existenci. Kéž by jeho přístup k životní pouti byl příkladem pro mnohé jiné…

Ano, v tom všem cítím vůni svého syna…

Žebrák

Spálený od slunce i mrazu,

je otrhaný muž.

Hlava je skloněná,

snad studem mezi kolena.

Šat špinavý a páchnoucí,

duše nicotná a tonoucí.

Čekání na mizivou naději,

každý utíká od něj raději.

Do tepla, za světem,

za láskou pod světlem.

Čekání pro drobné, promění na chvíli něco,

jako je životu podobné.

Podobné něčemu, jako je život sám.

Nemůže utéci, nemá kam.

Kdo z nás mu pomůže, kdo z nás ho potěší?

Kdo z nás ten nicotný chlad

a hladovou žebrotu,

proč se tohle neřeší…

Rok milování

Jaro

Choulíš se v přítmí na posteli a měkkou přikrývkou si zakrýváš stydlivě obličej, a přesto vše kol nás taje. Překrásné ostře řezané, velké, hnědé oči. Upřeně na mě hledí. Je to pohled pro bohy. Je to láskyplná přitažlivost. V pokoji je chladno a ty máš husí kůži, ale tvůj dech je horký. To vzrušující napětí se probouzí a roste. Cítím, jak vše se v nás probouzí a rodí se něco nového, zatím pro nás neznámého. Přesto oba víme, co přesladce vášnivého nás čeká, a na co se oba tak moc nedočkavě těšíme. Co nás tak přitahuje k sobě. Běloskvoucí a čisté květy sněženek naší vzájemné lásky právě rozkvétají. Vše začíná, pučí a voní. Jak když začíná jaro…

Léto

Jsme zaklesnuti v nejněžnějším objetí jeden do druhého. Něhu střídá pevné sevření a spojení nás dvou. Ani nevnímáme, že nás obrůstá vysoká tráva a lodyhy květin, jež naše nahá těla velmi těsně svazují, tak pevné je teď naše objetí. Oba máme pocit věčného okamžiku. Tvé sladké rty jsou jako přezrálá lahodná jahoda. Tvé tělo je plné spalujícího žáru naší společné lásky. Ňadra jsou jako zralá moučná jablka. Bradavky jako nejvoňavější lesní maliny. Kapky potu chutnají jako bílý rybíz, jejž jsem tolik v dětství miloval. Vlasy jsou divoce rozcuchané, jako alej bujaře zelených akátů v poryvu vichru. Tvůj klín je studánka plná slaďounké milostné šťávy, jež je jako medovice, ze které dělají včelky blahodárný med, a já se jí nemohu nabažit. Drtíme svá těla jeden o druhého a všechny tyto milostné šťávy z nás vytékají na naše prožhavené lože. Vše je v živém rozpuku, zralé a stačí jen s chutí pozřít všechny plody naší lásky. Jako když probíhá léto…

Podzim

Naše těla se hbitě prolínají, milování bičujeme k společnému vrcholu. Prudká křeč, se mění v pozvolnou katarzi. Plody z našich unavených těl, postupně opadávají a šťávy se stávají opět chladnými. Sladké je teď pouze chvění, které zůstalo z cesty přes společný vrchol. Olizuji z tvé tváře kapičky tvých chladnoucích slz, které stékají po té nejlíbeznější tváři, kterou svět kdy mohl vůbec spatřit. Zahaluješ se mi celá do naší přikrývky v domnění, že ten společný vrcholný okamžik v teple bude trvat déle, nejlépe věčně. Přicházejí první mrazíky, které vyhání žár z našich těl. Usychá vášeň i síla naší pevnosti v objetí. Naše těla rovněž pokrývají vrásky chladnutí. Jsme ale jiní, jsme plni života v barvách, jejichž nejjemnější tóny a zlatavé měkké barvy si nelze ani představit. V našich myslích uchováváme tyto živé barvy lásky, jako ovoce na lepší časy, ze kterých budeme dlouhý čas ukusovat. Jako když voní podzim…

Zima

Musím třít tvé tělo, zahalené v naší dece a tvé krásné oči se chvějí do modra. Tulíme se k sobě, ale jinak. Cíl je uchovat plamínek našeho bytí. Vášeň je ztracena, ale zůstává pouto našeho věčného splynutí. Naše srdce kloužou po sobě, jako po ledu. Cítíme se, jako zasypáni sněhem a jsme tak zkřehlí a zranitelní. Jako když zavládne zima…

Miluji ten rok našeho milování. A pořád tě ve svých snech objímám, hladím, líbám i miluji. Má nejkrásnější dívko s tváří číslo pět.

Dobrý den majore

Včera, časného rána při cestě do kanceláře, vidím v dáli místního městského strážníka. Sympaťák, bývalý voják s hodností majora. Vzájemně jsme vždy, pokud to šlo, prohodili pár slov, o ženských půvabech, životě i lumpech, před kterými byl on na pozoru.

Na dálku tedy salutuji jako vždy a pokřikuji Zdravím vás, majore, a on pohotově odpovídá Zdravím, pane umělče. Jakmile se přiblížím, klade obligátní otázku Jak se vám daří, mistře? Přiznám se, že jsem v první chvíli rozmýšlel, jak odpovědět.

A nakonec povídám: Mám se docela dobře, ale kdyby bylo hůř, mohl bych říci, že se mám skvěle! Což ale říci nemohu. Protože však není hůř, musím říci, že se mám tak akorát. Totiž, kdyby bylo hůř, jako je teď, vzpomínal bych, jak se mám teď, vynikajícně. Z toho vyplývá, že se mám výborně a nevím o tom. A navíc se to každou chvíli může změnit! Takže si vlastně nemohu stěžovat, jelikož se mám nejlíp, jak jen mohu, protože žiji pestrý, neobyčejný, mimořádný a vzrušující život, jako každý z nás… Bohužel, mám jen jeden.

Křehkost křídel motýlích

Můj věk se počítá v řádech desítek měsíců. Otvírám velmi zpomaleně oči. Záře světla mne mate, vidím tak nejistě, jsem sluncem oslněn a vše okolo je jaksi rozmazané. Slyším rytmický tlukot svého srdce, někde až uvnitř hlavy, buší mě ve spáncích. Stejně zpomaleně oči zavírám a zvědavostí znovu otevírám, před sytými jasy. Následuje hluboké hrobové ticho a černočerná tma. Prázdnota, jen můj tlukot srdce tepenně buší do mých spánků. A když oči opět otevřu, zasažen oslňujícím světlem a všude nějaký chaos, kterému nejsem schopen porozumět. Opět tma a zas světlo. Jsem silně udýchaný…

Rychle pobíhám mezi něčím, co je větší než já, přitom vdechuji směsici různých příjemných, hebkých a nových vůní a sleduji nádherné barevné skvrnky v třepetavém pohybu. Taky mi překáží to něco, co je větší než já a podivně mě lechtá. Co to je? Říkám si sám pro sebe. Později se dozvím, že tomu, co mi tak lechtivě překáželo a roste ze země, říkají tráva. A celému tomu prostoru říkají louka, louka, kterou protíná šikmá, pro mne jakoby nekonečná vzdálená a úzká pěšinka. Tehdy mi to slovo nešlo ani zopakovat, Louka. Vlastně jsem jen okolí napjatě naslouchal. Opět se rozběhnu, tráva překáží více a více, mé slabé nemotorné nohy mě ale unášejí, a vlastně ani nevím kam. Kolem je pořád hluk, nebo křik, který vychází z nitra těch malých postaviček, jež se prudce pohybují okolo mne a strkají do mě. Chvílemi mi jejich křik rve uši, ale přitom to snadno přecházím. Zvláštní, proč?

Zastavuji a rozkoukávám se, všechno mne fascinuje, vadí, láká i doslova vtahuje. Nevím, co dřív a do toho pořád ten pravidelný tlukot mého vzrušeného srdce bijící do spánků. Vidím plno barev a vůbec svět plný rozmanitého.

Z ničeho nic se ocitám ve vlastním životě, vlastním bytí, uvědomuji si sám sebe. To jsem já. A co to vlastně znamená? Kdo jsem a co jsem? Neobratně se dotýkám sám sebe a jsem v rozpacích. Přesto vše kolem mne se zdá nádherné a vzrušující, krásné i nějak tíživé. Něco mě nutí k neustálému pohybu, ze kterého mám skvělý a radostný pocit, jež ani nedokážu popsat. Bylo toho tolik, že nebylo možno pro tak malé dítě tohle vše absorbovat v takovýchto dávkách. Jsem stále zadýchaný. Všechny děti kolem mne jsou vlastně větší, mám pocit, že je musím dostihnout, a přitom jim vůbec nestačím.

Kolem nás třepetavě poletují jakési tmavé a jindy zas bělavé skvrnky. S velkým zájmem sleduji tyto barevné třepetavé skvrnky, jež sotva zahlédnu. Děti okolo vyskakují a snaží se lapit tyto skvrnky do své malé hrsti. Nejde to, jsou tak mihotaví, rychlí, a navíc dokáží vzlétnout tak svobodně vysoko. Na chvíli na děti kolem mne zapomenu. Běžím a pak se zastavím, nevím proč, vzpínám své paže k nebi, s dlaněmi vzhůru a rozevřenými dlaněmi, směrem k zářivému slunci, jako bych ho chtěl obejmout, nebo z něj kus utrhnout, ale je však nekonečně vzdáleno. A aniž bych si to přál, jedna třepetavá a krásně barevná skvrnka, mi usedá přímo do mé, tehdy malinké dětské dlaně. Děti se obdivně okolo mne srotily. Obdivovaly, přály, ale i záviděly. Byl jsem to já, kdo nakonec měl na dlani to křehké a barevné něco, zatímco ostatní prostě neměli to štěstí, ač se snažili, jak nejvíc mohli. Nevím proč, snad instinktivně v předtuše plachosti, velmi opatrně, pomalu a zároveň fascinovaně si prohlížím to něco. Jé motýl, ten je krásný, říkaly děti okolo mne. A opravdu, byl tak nádherný, poprvé v životě jsem vnímal takovouhle neuvěřitelnou krásu jemných tvarů a proměnlivých barev. Byl jsem doslova očarován jakousi vzájemnou harmonií, kdy jsme byli sobě tak blízko. Hlubokost mé fascinace vycházela z toho, že to bylo poprvé? Nebo snad jedinečné? Tak jako každá, naše chvíle v lidském životě. Motýlek zatřepetal křídly a já reflexivně, velmi prudce a silně, ale nenávratně a nešťastně sevřel svou dlaň. Teď, když byl tak blízko, byl přece můj napořád. A rozmáčknul jsem ho během vteřiny! Tím ukončil jeho křehké bytí, jeho nádherný, barevný a třepetavý život. Teď jsem si mohl bez veškeré opatrnosti prohlédnout, tu rozmáčknutou šupinatou krásu. Ale můj motýlek už nebyl tak nádherný. Byla to jen hromádka barevných šupinek, bez harmonie, bez krásy, bez záře, a hlavně úplně bez života.

Čas se skoro zastavil a já cítil něco jako bolest a hořkost. Neplakal jsem, ale ta bolest byla opravdu silná, tíživá a nesnesitelná. Nevěděl jsem si s ní rady. Zahoď ho, chytíš si jiného, říkaly děti kolem mne. Ale já chtěl tohoto, byl můj první a byl pro mě nejkrásnější a nejduhovější. Nakonec neobratně nakláním dlaň k zemi a ve zpomaleném čase vidím, jak tu neživou hromádku rozdrcených šupinek vítr rozfoukává do mého okolí, do trávy vyšší, než jsem byl já.

Je mi smutno, hořko. Nevím, co mám udělat. Ten bolestný a krutý pocit nikdy nezapomenu. A nechci ten pocit už nikdy mít, cítím silnou potřebu se tohoto pocitu okamžitě zbavit. Ale nikdy v životě jsem se ho už nezbavil, pořád ve mně zůstává a nesu ho navždy v sobě, na cestě svým životem. Zjistil jsem, že krásný a slunečný den může být i krvácivě a hořce dramatický, kdy nelze vrátit čas zpět za žádnou cenu. Stejně tak jako tu radost, vnímání krásy, barevnosti a pestrosti neustále ubíhajícího a zároveň jedinečného života. Byla to velmi krutá zkušenost na úplném začátku mého vlastního bytí. Čas však plynul a já trochu zapomněl, ale získával jsem i zkušenosti opačného charakteru, stejně vzrušující, stejně krásné a občas plné štěstí.

Po letech přicházím na to samé místo a nevycházím z údivu. Ta nádherná, voňavá a nekonečně velká, převeliká louka, s trávou vyšší než já, se proměnila v takový mrňavý, blátivý plácek, bez slunce a bez motýlů. Jak pomíjivé, říkám si, a opět ještě víc hořké. Uvědomuji si prchavost minulých okamžiků. Vzdálenost času od chvil krásných je nijaká, relativnost je všudy přítomná a v duchu přemýšlím.

Je zde vůbec ještě prostor na skutečnost, krásu a lásku, která je nerozplynutelná? Nebo máme nárok jen na prosté vnímání přítomné skutečnosti? Kde je ta úžasná harmonie a symbióza přírody a člověka? Proč nemá trvalejší hodnotu? Pokud tu někde je, a já chci věřit, že je! Kde je ta velká louka plná motýlů a šťastných hrajících si dětí, říkám si. Nevím, ale mou povinností je tohle všechno hledat, a pokud najdu, chránit a vyzdvihnout nad hlavu tam, odkud tenkrát na té louce přilétl ten jedinečný a přenádherný motýl…

Ano, je to povinností nás všech, bezezbytku. Jak však toho dosáhnout, když proti osamělému člověku plnému lásky, stojí zlo, cynismus, amorálnost, lež, lhostejnost, pokrytectví a mamon. Nevím, ale začnu tím, že budu hledat ty, co jsou také plni lásky a cítí stejnou odpovědnost a povinnost k životu jako já. Zde je ta naděje, která by dala šanci dalším krásným a tolik křehkým motýlům. Pak se stane, že nás všechny, co o to budou stát, zaplaví štěstí, které se stane pohonnou hmotou, hlavním zdrojem v pokračování směrem vpřed. Do toho se vkrádá další otázka, jak poznat v tom množství vrstev reality tu podstatu. Aby pak člověk omylem, nebo jen tak reflexí, tu mnohdy křehkou podstatu života na dobro nerozdrtil. Odpověď je v toleranci, pokoře, lidské soudržnosti a úctě, jež je jakousi směsicí upřímné lásky, vyvážené zdravým rozumem, kde respekt střídá obdiv a záplavy obyčejného štěstí. Myslím, že to je pravá a jediná možná tvář skutečné budoucnosti člověka.

Vlna oceánu

Bylo to předloni na Vánoce, a já si vždy uvědomím, jak moc je důležité udělat si obrázek o té, či oné zemi tak nějak na vlastní oči. Měl jsem to štěstí opravdu probrouzdat prakticky celý nejzápadnější cíp Francie – Bretaň. Tentokrát mě na tomto konci světa, jak tomu zde říkají, spíš nutilo k jakémusi hlubšímu zamyšlení. Jelikož mě uhranuly vlny oceánu, jež byly zrovna neuvěřitelně obrovské, a to už Atlantický oceán párkrát viděl. Uvědomil jsem si tady naši lidskou malost, která mě osobně vede k pokoře a respektu vůči tomuto vodnímu živlu. Zároveň velikost, která mne zase nutí k obdivu, co vše člověk Homo sapiens už dokázal a co hlavně překonal. Bylo zvláštní, protože při setkání s místními rybáři jsem vypozoroval, že měli vůči oceánu spíše hořký vztah. Neboť neexistuje v Bretani námořnická rodina, které by oceán nevzal někoho blízkého.

Ale mne zaujaly prostě vlny oceánu. Pohled na vlny oceánu je, jak jsem se zmínil, nesmírně úžasný a přitažlivě fascinující. Dokonce i lidé, jimž se naskýtá možnost vidět oceán denně, jsou jím fascinováni. Pozitivně i negativně. Člověk od nepaměti tuto ohromující nezměřitelnou sílu neustále překonavá, jako svoji výzvu osudu. Může ji překonat, ale nikdy ji nepokoří. Taková vlna je někdy malá a klidná, zdánlivě nehnoucí se. Jindy se promění v neskutečnou bouři a neuvěřitelnou sílu a dá všem najevo, že umí být skutečně smrtelně krutá. Dává nám signál, že právě ona je jedním z prvočinitelů života.

Vlna nás ale dokáže na druhé straně bezpečně nést na svém hřbetě přes převeliké vzdálenosti. Dokáže nás s laskavostí ovlažit, ale i velmi pyšně zchladit. Dokáže nás pěkně poděsit i pobláznit. Skládá se z nevyčíslitelného množství kapek, a přitom je jen jedna. Vlna se někdy zdá chladná, a jindy nás dokáže pěkně rozpálit. Vlna tvrdě neustoupí ze své cesty, když se valí tím či oním směrem, ale přitom se dokáže dokonale přizpůsobit. Dokáže vás jemně obejmout, ale taky pěkně sevřít. Vlna je každým okamžikem originální, nenapodobitelná, ale lidé mají pocit, že je vlastně vždy stejná, vlastně jako všechny vlny moře nebo oceánu. A někdy ji vnímáte jako viditelnou a jindy naopak. Vlna je krásná, také je často strašidelně ošklivá. Vlna je dar i břemeno zároveň. Vlna jsou spousty vzpomínek a řada zapomnění. Je tak složitá a zároveň tak jednoduchá. Vlna je smysl i nicota, bolest i radost, touha i odevzdání. Nevýslovná láska, štěstí i hluboká nenávist. Vlna je černočerná, až čarovná tma. Vlna je smrt i zrození. A přesto je vlna tím světlem naděje. Vlna tu prostě vždy byla, je a bude…

A přesně takový je i život!

Tři noci v Paříži

Nádherná, romantická, secesní a deštivá Paříž. Vstupuji do nenápadného hotýlku Cervantes a usměvavá, brýlatá, drobná a milá recepční s typickým francouzským mikádem mi nabízí malinkatý pokoj, a v tom malinkatém pokoji ještě malinkatější pracovní stolek a k tomu vůbec úplně nejmalinkatější koupelna na světě. Ale od vstupu je zde ještě něco zvláštního, jen pořád nevím, co!

Noc první

Unavený z cesty, propocený a promoklý dohromady. Hned z letiště jsem spěchal na tu pro mne pracovní nespolečenskou akci. V hlavě plno nových poznání a překotných myšlenek. Dávám si sprchu a pomalu se rozpouštím… studenou, neboť teplá, než doproudila do pátého patra, tak jsem to vzdal. Uvolněný uléhám na širokou postel. Zase se mi tady vkrádá do mysli. Je to něco zvláštního, pořád to nemohu přesně určit. Jsou čtyři ráno a já procitám. Budí mě bubnující déšť na terase. Je zde výhled sice na zeď jakéhosi nádraží, ale čerstvý vzduch je nanejvýš příjemný a sladce osvěžující. Myslím na své blízké a je mi vlastně krásně. Myslím, na tebe, má lásko…

Noc druhá

Celý den jsem ale opravdu intenzivně pracoval. Ven jsem si vyšel jen pro nějaké jídlo, ovoce a pití. Zkoumám ta svá nová poznání a docházím k podivným závěrům. Přesto mě to dává všechno smysl a skládám mozaiku souvislostí, až pomalu nevěřím svým očím. Venku je opět, nebo stále dusno a prší. Vyčerpaný padám na postel a pozvolna usínám. Ve čtyři ráno opět procitám. Zase slyším, jak bubnuje déšť do oken a na terasu. Je mně ale dnes smutno. Beru ten malý kousíček látky, na kterém je vyšívaný vzkaz „Mému milovanému“. Je to nedlouho, ale city jsou stále hluboké a chvílemi hlubší než kdy jindy. Svlékám se, ležím na lůžku a déšť mě svým bubnováním znovu pozvolna uspává. Je mi smutno, ale vlastně krásně, protože tě doslova vedle sebe cítím, má lásko.

Noc třetí

Můj syn Jan mě pozval na oběd. A byli oba skvělí, syn i oběd. Opět intenzivně pracuji do úmoru. Zároveň utěšuji svou známou z Ukrajiny, protože chtějí opravdu hodně ublížit. Organizuji z tohoto malého romantického a zapadlého místa v centru Paříže pro ni pomoc… Daří se to, ale je potřeba jednat strašně rychle a zařídit opravdu spoustu kroků k tomu, aby se jí nic hrozného nestalo a její život měl dál vlastní existenci.

Unavený a vyčerpaný se otáčím a doslova padám na postel. Okamžitě usínám. Procitám zase ve čtyři ráno. Probouzí mě bubnování deště, ale tentokrát je šílené ale opravdu šílené dusno. Svlékám se sebe šaty, ve kterých jsem usnul a poprvé vcházím na obrovitou střešní terasu.

Připadám si bláznivě, ale na druhou stranu se cítím neuvěřitelně svobodně. Déšť se vpíjí do mého nahého těla. Slyším projíždět vlaky a cítím přenádhernou vůni levandule. Ano, to je to zvláštní, co jsem cítil, nádherná, měkká, ovlažující vůně levandule. A proto myslím celičkou dobu na tebe, má lásko, proto jsi tady se mnou a já tě tak intenzivně cítím. Je to proto, že jsi celá, celičká prostoupená mnou a já mám nejslastnější blažený pocit. A jdou mi na mysl dávné myšlenky, které se k tobě nikdy nedostaly. Chtěl jsem ti dát co největší kus ze svého života. Ale vzala sis jen vroucných několik chvil. Strašně moc a moc mi chybíš, má lásko, i když jsi stále se mnou, má horoucí a hluboká, trvalá, nejbolestivější a zároveň nejlaskavější lásko. Je toho tolik co ti chci říct, ale už asi nikdy neřeknu. Déšť, který do mě buší a vpíjí se do mé rozpáleně horké kůže. Jsem celý zmáčený ale ten pocit, že jsi mnou prostoupená, mě dělá velmi šťastným. Tyto tři pařížské noci jsou jen naše, jsou opravdu jen naše, má lásko… Promáčený usínám s vůní levandule a svírám ten kapesníček, kde je napsáno…Navždy už tvůj.

Paříž 4:10 ráno pondělí 1. února 2021

Štěstí

Bylo to opravdu dávno – ano, byl jsem mladší, než jste teď vy! Byl jsem ještě dítě, nebyly počítače, mobily a televize vysílala tehdy většinou černobíle a živě. Byl to čas dětských her a dobrodružství. Naše nekonečné sny a barvitá fantasie byly tehdy jedinou virtualitou, aniž bychom si tuto skutečnost hlouběji uvědomovali.

Poslouchejte tedy: Když jsme si zrovna nehráli nebo neškádlili holky ze sousedství, hledali jsme čtyřlístky. Mí kamarádi a kamarádky jich nacházeli spousty a během krátké chvíle. Ale já NE a NE najít alespoň jediný čtyřlístek! Byl jsem z toho moc smutný. Přemýšlel jsem, proč tomu tak je. V čem tkví to, že zrovna já žádný nemohu najít. Ono totiž mít čtyrlístek, to znamenalo mít štěstí. A já ho přece tolik potřeboval a toužil po něm. Moje máma byla tehdy vážně nemocná a do toho byla na nás s mladším bratrem sama. Říkal jsem si: Mít štěstí, to pak člověk mohl mít vše. Zdraví, úspěch ve škole a u holek, řadu kamarádů a taky peníze na pamlsky a dárky.

Kamarád to vyřešil po svém, zašel do zahradnictví (tehdy spotřební družstvo SEMPRA), za jednu korunu koupil pytlík semínek, zasadil, po čase sklízel velmi slušnou úrodu a následně je vyměňoval za žvýkačky PEDRO, které stáli taky jednu korunu. A za tyto žvýkačky měl snahu kupovat si naši přízeň.

Ale Já chtěl najít ten svůj opravdový. Žádný jsem však tenkrát nenašel. Hrozně mě to štvalo a postupně jsem přestával věřit, zapomněl na čtyřlístky i na jejich štěstí.

Můj život se časem ubíral různými směry a různými obdobími. Doprovázen přáteli, lidmi, co mě milovali (a snad někteří milují dodnes), také mou rodinou. V jednu chvíli jsem si jasně uvědomil, že, VY! – opravdoví přátelé a moji blízcí, jste moje největší štěstí. Můj opravdový čtyřlístek. A já vás za to miluji. Vždy váš: Roman – tik.

P. S. Dnes čtyřlístky dávno nehledám. Rozhodně však hledám chvilky, kdy mohu dát najevo svou přízeň mým nejbližším.

Můj pohled na demokracii

Pokaždé, když se mluví o demokracii v médiích, uvědomuji si, jak zrádně jsme obelháváni. Skutečná demokracie je podle mne založená na garanci rovnosti lidských práv pro všechny stejně. A především stát je povinován být garantem spravedlivého a důsledného naplňování. Zde nestačí mít tato práva jen na papíře, ale především možnosti uplatnit tato práva v reálném životě. Týká se to nejen jednotlivců, ale celé společnosti.

„Skutečná demokracie je totiž založená na principech morálních hodnot, úctě k životu a lidské důstojnosti. To z nás dělá člověka člověkem. Jádrem morálních hodnot je naše i společenské svědomí. Měřítkem, pak osobní a společenská odpovědnost. Hranice určuje co největší blízkost pravdy a zcela jasně vykreslený status svobody všech, určených většinovou společností na základě rovných potřeb i postavení. Formu morálních hodnot určuje kulturní a morální vyspělost. A když k tomu přidáme odvahu a uvědomělost ve smyslu toho, že nad osobní zájmy se klade zájem společnosti. Mohli bychom hovořit o tom, že jsme opravdu blízko skutečné demokracii.“

Ale žijeme v kapitalismu, kde žebříček hodnot je systematicky nastaven ne na morálce, ale na čistém a dravém materiálním pojetí zejména osobních hodnot. Když vezmu ty nejzákladnější konce obou stran, tak jedni kladou na přední příčku svých hodnot efektivní zisk, a tím mít moc nad ostatními, a druzí na zajištění svých nejzákladnějších existenčních potřeb. Tady však jsou morální hodnoty vytěsněny na příčky někde na spodek hodnotového žebříčku, pokud vůbec. Ale to přece nemá nic společného s demokracií a svobodou! Je to systém založený na principech zvířecího potravinového řetězce, kde ten, kdo urve větší sousto peněz a to jakýmkoli způsobem, ten má tu výsadu mocného a je mu dovoleno žít na úkor ostatních. Navíc to je systém založený přímo na antagonistických vztazích a to je zcela jasně v přímém rozporu s demokracií.

Tímto způsobem je demokracie přímo popírána. Demokracie není o tom, že můžu vykřikovat a dělat, co chci a kdy se nám to hodí, jak nám mnozí neustále lživě namlouvají. Jak jsem již zmínil, demokracie, pokud je demokracií, je založena na slušnosti, úctě jednoho k druhému, vzájemné pomoci, rovnosti, pokrokové cestě vpřed směrem k lepšímu člověku.

A i když takoví nejsme a třeba ani nebudeme, naší povinností je se tomuto vzoru morálního hodnotového žebříčku přiblížit co nejvíc! Tak se tedy táži: Žijeme v demokracii?

Za mě zní odpověď: „To, v čem žijeme, se za demokracii pouze pokrytecky vydává! To je autokracie.“

Myšlenky a citáty

- Nikdo nemůže být větší autorita v boji za mír než ten, kdo zažil hrůzy války.

- Přišel čas, kdy ten, kdo žije jen za sebe, ztratil lidskou tvář.

- Tmu nerozbiješ ani nejtěžším kladivem.

- Kdo miluje, neubližuje.

- Není větší krutosti než znásilněná mysl dítěte.

- V lásku nelze jen věřit, pro lásku se musí mnohé obětovat.

- Štěstí je pro povrchního člověka jako vůně parfému. Každé ráno se navoníme omamnou vůní, aby všednost dne vyprchala, až jednou dojde úplně a musíte shánět jinou…

- Věrnost je vysoce anomální jev, po kterém takměř všichni touží, protože je nám předkládána jako vzor. Fakt je že je to nepřirozené, ale dělá to z nás opravdového člověka.

- Lhostejnost je vlastně strach bez obsahu, zakrytý maskou povýšenosti.

- Smrt je bezdětná, a přece je to nás všech budoucnost.

- Každého udrží na živu především láska.

- Posnídali jsme lásku.

- Láska tvá mi tvými ústy vnikla do těla a já ji vracím polibky tvému klínu.

- Za jednu minutu člověk pozná, že se mu někdo líbí, za jednu hodinu pozná, zda by jej dokázal mít rád či milovat, za jeden den zjistíte, jestli byste s tou osobou dokázal strávit celý život, ale celý zbytek života na tu osobu nedokážete zapomenout. (Honoré de Balzac)

- Láska má mnoho tváří, i když její pravou tvář nikdy nikdo neviděl. Láska má mnoho tvarů, i když její skutečný tvar je nekonečno. Láska má různou hloubku, a přesto dna nikdo nikdy nedohlédne.

- Láska se ptá přátelství: „Proč jsi vlastně na světě, když existuji já?“ Přátelství odpoví: „Protože ty způsobuješ bolest a rány, ale já je hojím!“ (Kramná)

- Láska jsou dvě těla a jedna duše, dvě srdce, ale jeden tlukot!

- Krev jedněch, nebo druhých, co je víc?!

- Dílo, jež je skutečným uměleckým výtvorem, není mrtvou věcí. Je sídlem, jakýmsi akumulátorem psychické síly, jež z něho vyzařuje – je téměř živou bytostí. Ale také jako bytost.

- Svoboda je hybatelem a realizací myšlenky…

- Politická svoboda je svou kvalitou: Já mohu, nikoli já chci…

- Umění je iracionální jev racionálního myšlení.

- Nejdrahocennějším kovem je práce. Ulévají se z něho lidé. (Edmund Burke)