RUDOLF HRGENBART
Prožívám krajně rozbouřený čas. Válka, bolesti, lidská utrpení, zdražování úplně všeho, zákazy poslouchat jiné zprávy než ty oficiální jako jediné správné, poslouchat na slovo všechno, i to, co odporuje lidskému rozumu, mě jako pamětníka 2. světové války vrací zpět. Vrací mě do doby temna v naší obci!
Tehdy, v období hrůzné války, za poslech zpráv z Londýna a z Moskvy hrozil rodičům a všem občanům trest smrti. Z Památníku obětem 1. světové války musel být odstraněn státní znak Československa a jména padlých. Ve škole veškeré české učebnice byly evidovány a vlastenecké články černě zamazávány. V kronice místní školy ze dne 31. července 1940 se píše mj.:
Ze školní a obecní knihovny byly odstraněny vlastenecké knihy, kroniky odstraněny, stejně jako obrazy našich presidentů. Dějiny českého národa jsou vykládány ve prospěch Německa. Bylo zvýrazňováno, že vždy v minulosti byl český národ podřízen Německu. Na úřední vyzvání musely být vyřazeny, zabaleny, zapečetěny a v místnostech veřejnosti nepřístupných uschovány, závadné obrazy, knihy a pomůcky a to vzhledem ke změněným státoprávním poměrům. Rovněž tato kronika byla v tomto smyslu překážející a uskladněna, jak shora uvedeno. Stalo se tak po nařízení ministerstva školství ze dne 21. 10. 1940. Na fotografii Památník obětem 1. světové války dnes, který byl odhalen 24. července 1938, těsně před 2. světovou válkou. U něj se loučili občané s mladými muži, kteří odcházeli na základě mobilizace do vojenské služby za obranu národa před fašismem.
V témže roce zemská školní rada zaopatřila pro místní školu říšskou vlajku s hákovým křížem a protektorátní vlajku skládající se z vrchního bílého pruhu, středního červeného a spodního modrého. V obci byl nařízen soupis všech osob. Obec byla označena Německo-českým nápisem. Agenda na obecním úřadě musela být prováděna v německém jazyce.
V kronice se dále komentuje nálada zdejších občanů:
Když mně je nejhůře napadá mně vzdor a myslím si: Tisíc let jsme tu stáli a obhájili se, krváceli a trpěli a teď bychom měli malátnět? Ne, kdybych měl být poslední, sám jediný, nepoddal bych se!
Občané obstáli. V máji 1945 slavili vítězství. Přišla svoboda. Svoboda ne jako právo na sobectví, jako právo žít na účet cizí práce a cizího svědomí, jako právo na lhostejnost k bídě a k utlačování druhých, ale svoboda jako právo a příležitost zúčastnit se a užívat společného budovatelského díla, jako právo a povinnost vzájemně si pomáhat. Svoboda jako soudružnost a solidarita. Lidství ne jako prázdné slovo, ale jako zásadní odstraňování křivd a bídy, jako skutečné bratrství lidí založené na vzájemné úctě.
Současná doba se jaksi mění k nepoznání. Zamýšlím se, co bude dál. Kam spějeme? Mám znovu zapomenout na svoji českou vlast, na Československo vůbec? To už několik let neexistuje, stejně jako přestalo existovat a bylo smazáno z mapy Evropy po 15. březnu 1939. Zdá se mně to špatné, nebezpečné. Slovensko si kráčí svoji cestou, ač nechápu kam kráčí. Nebudu popisovat zkušenosti českého národa po Bílé hoře, po roce 1620. Ty každý Čech dobře zná, pokud zůstal Čechem. Nebudu si připomínat odkaz našich prvních presidentů a bojovníků za lepší svět, za svobodu a humanitu. Připomenu si tentokrát básníka českého romantismu Karla Hynka Máchu, abych se znovu zamyslel nad jeho odkazem. Jeho vztah k životu byl výrazem protikladů krásy a ošklivosti, lásky a nenávisti, především však posouzením skutečnosti života a smrti. V lyrické próze z roku 1834 Marinka mj. píše:
Člověkem jsem; než člověk pohyne; ve své mě lůno zas země přivine, zajme, promění a v postavě jiné matka má, země zas mě vydá!
Nemohu opomenut i slova K. H. Máchy z básně Máj:
Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši! K vám budu toužiti, světla ve říši, ach a jen zem bude má! Květinou-li mne životu navrátí, list můj i květ můj se k světlu obrátí; však ach, jen země, zas tma ne uchvátí, světla ve stány jíti nedá! Vy hvězdy jasné! Vy hvězdy ve výši!
Máme krásnou zemi, vzdělaný a moudrý lid. Lid vložil svoji prací své vlasti krásu, postaral se o spokojený život všech obyvatel. Nepotřeboval verze jiných ideologií, protože znal a ovládl smysl svého slovanství, češství, problematiku svobody a humanity. Čech svou aktivní činností po tisíciletí usiloval o změnu podmínek, v nichž se nalézal. Vytvářel tak prostor pro sebe i pro svou budoucnost. Poznával zákonitosti přírody i společenského života. Tento proces vedl k všestrannému osvobození a rozvinutí jeho schopností a umu. Nepotřeboval rady fašismu či jiných jemu cizích ideologií. Každý Čech v průběhu staletí dával svému životu smysl, protože odmítal falešné smysly, které mu byly vnucovány. I v této krajně rozporuplné době se každý poctivý Čech určitě ptá po smyslu svého současného konání. Co dělat? Především musím vyřešit svůj hlavní životní cíl, kterému podřídím všechny své činy, životní styl, písně i verše, studium, svoji práci.
Moje svoboda především znamená překonat vnější vlivy i svou libovůli. Jde o poznání pravdy. Bez komplexních a všestranných informací se pravdy nedočkám. Jsem přesvědčen, že svoboda a pravda vždy šly a jdou spolu po jedné cestě. Je to pravda, která byla a je vyjevována životem, jeho polaritami a protiklady. Svoboda je v pohybu, v dialektice. Jakákoliv snaha manipulovat se mnou proti mé vůli, nerespektování mých potřeb a zájmů, vede k mé deformaci, k omezení mého rozvoje, tedy k nesvobodě. Přestože verše Karla Hynka Máchy mně mnoho napovídají, vzpomněl jsem si v závěru mé poznámky na knihu Adama Schaffa Filosofie člověka. Připomenu jeho slova:
Nedokážeme zlikvidovat smrt, ale víme, že život může být lidský a víme jak jej lidským udělat. Nedokážeme zlikvidovat veškeré utrpení na světě, ale známe cesty, které vedou k likvidaci nejhoršího utrpení, nejhoršího proto, že je masové. Nedokážeme každému zaručit osobní štěstí, ale známe způsoby jak vytvořit lepší podmínky pro realizaci štěstí ve všelidském měřítku. Zdánlivě skromná a zároveň jak strhující vise! Jmenuje se socialistický humanismus!