FRANTIŠEK UHER

O obsahu některých knih jsou vedeny dlouhé debaty. Nejednou zcela zbytečné, protože žádný rozumný obsah nemají. Stejně tak platí, že mnohým současným básníkům je vlastní totální absence imaginace. O to potěšitelnější pocit se rodí nad knihami, po nichž zůstává i v sypkém písku dnů zřetelná stopa, třebaže autoři nehýří, šetří slovy i obrazy, plně soustředění na svůj poetický svět. Možná nikoli výlučně literární. Často i geograficky vymezený a poměrně přesně ohraničený.

Takovou básnickou sbírku připravil Petr Veselý pod názvem KOVADLINA (Větrné mlýny, 2021, 184 str.) Podle tvůrce je název odvozen od kovadliny skutečné, symbolu rodinných tradic. Tradic spojených s konkrétním místem, jímž jsou brněnské Pisárky. Svět básníkových životních krůčků a kroků, poznávání a rezultátů. Nejedná se o první takový pokus, básníkovou prvotinou byla stejně motivovaná a limitovaná sbírka Jundrov.

Knihy aktivující niterní spříznění s konkrétním městem nebo čtvrtí nacházíme i v próze. Namátkou uveďme francouzského detektivkáře Léo Maleta, který svoje romány zasadil do jednotlivých pařížských čtvrtí a zaměřil se na jejich specifický kolorit, který jim moderní doba s překotnou výstavbou odňaly. Možná se právě tam inspiroval Jiří Marek, když psal Hříšné lidi města pražského. A když už nahlížíme do moravské metropole, vzpomeňme Hříšných lidí města brněnského Jiřího Sequense, jehož jméno je samozřejmě spojeno především s filmovou a televizní tvorbou.

Ale vraťme se na zahrádku líbeznější, do světa poezie. Zase namátkou… Géza Včelička, dítě pražské chudinské čtvrtí Na Františku, vydal knihu básní Klášterní ulice (1945). Žánrové vzpomínky přibližují dávné prostředí starobylých uliček, dvorků, klášterů a lidských tetelišť s veškerou jeho zašlou slávou a bídou. Pochopitelně z poněkud jiného úhlu čerpal Karel Sýs ve sbírce Písecká domovní znamení (1985). Z regionálního žejdlíku, kde se voda čeřila a čeří nejčastěji, vylovme již roky lehce zaprášenou básnickou oslavu Blanska z pera Vladimíra Poláka nebo vztah Františka Brzoně k rodnému Humpolci.

Mohli bychom uvést další květy ze stejné kytice, ale vraťme se do Veselého Pisárek. Jeho úsporná poezie má blízko ke svérázné poetice Andjelkovského. Tím konstatováním opusťme hledání kořenů a vztahů. Veselý píše všechno, co znám, jsou dveře do té tmy, otvírá však dveře do svého malebného světa dětských, mladistvých i zralejších vzpomínek a činí způsobem nanejvýš poetickým: Být zvonem / bít / Přimknut k podlaze země / Vážit.

Veselý nezahlcuje svůj básnický svět záplavou slov, číst jeho poezii nutí k mnoha zastavením, zahloubáním nad sympatickou šarádou náznaků a zámlk, k hledání naznačeného či skrytého, k hledání něčeho, co samo zůstalo tu náznakem, tu pohlazením, tu úderem na kovadlinu, co klasicky vystihují verše Řekl jsem mnohé / a nemám slov / ale slova mají mě.

Vskutku. Slova jako kdyby mluvila za svého tvůrce, jakoby vyplňovala prostor jeho poezie. I zámlkami, i mlčením. Objektivním konstatováním je, že malým množstvím slov dokáže hodně vyslovit; šetře „materiálem“ postavil interesantní vlastní dům. I s tou symbolickou kovárnou. Vřelý vztah k domovu zase dneska není tak úplně častým čistým listem.

A bylo by chybou pominout znamenitou grafickou úpravu a konzistenční výtvarný doprovod Běly Beránkové, Marie Kapounové a autora.