IVO FENCL

Bájí od magického jezera Tanganjika lze nazvat příběhy o šedě zabarvené obří kočce, které místní prostě říkají buď POŽÍRAČ LIDÍ, nebo – stroze – MNGVA (respektive MGVA). Výraz pochází ze svahilského MU-NGWA neboli PODIVNOST.

Vím, vím, zprávy o ní budou spíš nadsazené a přehnané, nicméně této pralesní „podivnosti“ se připisuje například vyděšení kompletní čety tanzanské armády. Není to jen fáma. Vojáci byli napadeni dokonce rovnou dvěma bestiemi. Muž zůstal na stezce těžce raněn a další jako by se vypařil: odvlečen v neznámo, do pralesů, jež ho polkly. Není to ani sen a rozhodně ne k smíchu, tedy pokud se to semlelo i skutečně.

Jiná, jen částečně snědená oběť svírala v zaťaté pěsti chuchvalec šedé srsti. Vícero lékařů britské národnosti pak prokazatelně ošetřilo potrhané oběti. Jméno MGVA vždy splynulo nešťastníkovi ze rtů. Že by jen blouznivě anebo horečně snili? Hrůzou tam, vprostřed Afriky, zveličili, co zažili? Kdo ví! Jedno je jisté. Byla to slavná japonská firma Canon, která šero stromů u jezera svého času čeřila s tím, že přízrak zkusí vyfotit. Ovšemže aby propagovala svůj – v letech osmdesátých – zbrusu nový přístroj: model T 90. Marně se ale snažili a tým splakal nad výdělkem. Snímek MGVY dál neexistuje. Leda nezřetelný. Údajně jej pořídil Mitsuaki Iwago, ale z oné informace trčí reklamní pozadí.

Nic ve zlém, chtěli vyzdvihnout kvalitu a um svého fotoaparátu. Ke skutečnějšímu: český cestovatel a kryptozoolog Jaroslav Mareš (*1937), který zemřel zhruba před rokem (5. května 2021), připomíná ve své skvělé knize Legendární příšery a skutečná zvířata (vydané v dubnu 1993) i teorii, že MGVA vůbec není kočka, ale primitivnější zástupce pravěkého řádu Hyaenodonta. Ten měl šavlozubé formy a spadá sem taky devět set kilo vážící zástupce rodu Megistotherium, jehož ostatky vybavené dlouhými špičáky v tlamě se našly především v Libyi.

„Je pravděpodobné,“ uvádí ing. Mareš, že také lovil mastondonty. Problém však je v tom, že už před pěti miliony let.

„Šavlozubý tygr“ se ostatně dnes jaksi souhrnně říká všem dávným představitelům vícera vědci přesně odlišených rodů, přičemž ještě Afrika dvacátého století mohla v pralesích skrývat „potvory“ s šavlovitě zahnutými špičáky. Říkali jim horský tygr a ve Středoafrické republice VASSOKO či GASSINGRÁM. Z Čadu je pak jméno HADŽEL – a dle pověsti loví dokonce slony.

Podobné zvíře zřejmě existovalo a v lopatkách muselo být o dost vyšší než lev. Hřbet poté výrazně klesal a na rozdíl od „šedého démona“ MGVY měl tvor matné skvrny. Byly na hnědém až zarudlém podkladě, přičemž není jasné, nakolik se jednalo o barvu kůže a nakolik barvu srsti.

Zatímco v dřívějších časech se zdá existence VASSOKA jistou, dnes asi vymizel. Ale dokud žil, kořist zabíjel velmi brutálně. Podle všeho tak, že ji „vstoje“ páral už zmiňovanými zahnutými tesáky (se zoubkovaným okrajem). Pravděpodobně by to však nesvedlo zvíře osamělé, a tak oblud obvykle útočilo víc; dělají to tak rovněž lvi.

Onen výrazně se propadající hřbet odpovídá ovšem podle Jaroslava Mareše spíš druhu Homotherium sainzelli – z konce doby ledové. Což byl čas, kdy mohl děsit už i lidi; a kdož ví, zda ne tak mocně, že pověsti dodnes nepomřely.

O MGVĚ v současnosti píše i cestovatel a kryptozoolog Vojtěch Sláma, autor řady knih. Chystá i novou, jejíž pracovní titul zní Lexikon příšer. Jeho starší přítel Jaroslav Mareš se MGVOU obíral rovněž v publikaci Po záhadných stopách (listopad 1994) – a zdůrazňuje, že domorodci od jezera Tanganjika MGVOU vysvětlovali nepřítomnost lvů na vlastním území. A zcela jistě mylně se domnívali, že lvi nežijí ve volných savanách z toho důvodu, že jim to je vrozeno, ale proto, že tam byli z pralesa vytlačeni právě větší a strašlivější MGVOU…

Je to zřejmý nesmysl, i když… Něco tu bylo! I ptejme se:

Je MGVA (schopná prý odnést v tlamě krávu) pouze neznámý příslušník rodu Panthera? To by bylo jednou z možností a někdejší šelma Panthera fotilis byla nepochybně ještě o třetinu větší než sibiřský tygr.

Anebo jde v případě MGVY prostě o poddruh lva? To by zrovna neodpovídalo lvím zvyklostem a odporu lvů k houští! Z hlediska dlouhodobého vývoje ale mohl podobný lev skutečně ztratit v pralese hřívu (a ta ostatně není podmínkou ani u běžného lva), přičemž i zabarvení se mohlo kvůli bezpečí přizpůsobit šeru a stínům…

Anebo se dokonce jedná o poddruh tygra, lovce hustých džunglí? Před sto lety se v Číně rozhodně obávali legendárního Modrého tygra, o kterém pak sepsal misionář a lovec Caldwell stejnojmennou knihu. Nebyl to ani trochu tygřík z českého pohádkového filmu, ale napadal a požíral lidi. Nikdy se ho nepovedlo odlovit a jeho barva jistě nebyla přímo modrá, ale spíše šedomodrá, což asociuje šedou MGVU.

Ve starší literatuře se nejčastěji opakuje líčení nočního útoku MGVY na policistu, což je onen muž s chomáčem „dlouhých“ chlupů, které prý (vědci to zkoumali) nepocházely ze žádné známé kočkovité šelmy.

Někdejší předseda Mezinárodní kryptozoologické společnosti, belgický profesor Bernard Heuvelmans (1916–2001) byl o reálné existenci MGVY přesvědčen a dokonce bombasticky tvrdil, že je „větší než lev, strašnější než tygr, rychlejší než leopard a chytřejší než rys“. Onu historku se sežraným policistou zaznamenal u nás již doktor Ludvík Souček – v knize Velké otazníky (1967) – a cituje tu nejmenovaného britského lékaře:

„Jednou ke mně přinesli na nosítkách strašlivě rozsápaného stopaře. Na otázku, kdo ho tak zřídil, odpověděl – mgva. Bylo by samozřejmě snadné a prosté říci, že mgva neexistuje, ovšem já, který jsem cestoval dlouho po oblasti, kterou mgva sužovala a terorizovala, a pomáhal jsem lidem, které potrhala, to nemohu tvrdit.“

Skvělý spisovatel science fiction a záhadolog, sběratel otazníků Ludvík Souček pak silně dramaticky pokračuje: „V nedávné době řádila mgva tak strašlivě, že byly pralesy dokonce pročesávány řetězem vojska, byly kladeny pasti, otrávené návnady – všechno marně.“

Když jsem to četl na počátku let sedmdesátých, udělalo to na mě v jeho podání mocný dojem, a později jsem o MGVĚ načrtl několik dobrodružných příběhů do šesti sešitů, které jsem s úspěchem půjčoval ještě spolužákům ze střední školy. Jako zázrakem se žádný neztratil a leží tu. Opakovaně jsem z nich předčítal nejprve synovi své mladší sestry, potom synovi vlastnímu. Ne že bych jim horlivě nečetl knihy lepších autorů, avšak co se týkalo mé rané tvorby, MGVY jako jediné obstály i při hlasité deklamaci. Přesto jsem nakonec druhé tři sešity zavrhl. Ty úvodní tři (Tichá smrt pralesa, Šedý démon, Netvoři džungle) jsem nechal přepsat Radmile Irrlacherové, spisovatelce v domácnosti, která má těžce postiženého syna. Aniž bych jí pak za přepis cokoli dal, začal jsem své dílko překopávat od píky. Výsledek jsem letos zveřejnil v nakladatelství Periskop, přičemž ta šílená koláž na obálce je rovněž má. Hrocha jsem odcizil ze staré britské obrázkové knížky Animals Everywhere, již mi v raném dětství sehnal táta. A co si o svém dobrodružném románu myslím?

Nic moc. Je to nereálný naivismus a pokus o kouzlo, kterým na mě kdysi působili Emilio Salgari a Edgar Rice Burroughs. S ničím se moc nepárali, ale na druhou stranu ještě jejich knihy nebyly žádný Kopřiva či Kyša, a tedy jen umírněně brutální. Taková je i ta má. V čele všech výprav za MGVOU, které líčím, přitom vždy stojí skromný Samuel Rockefeller. Tuším sice, že příslušník rodu miliardářů toho jména nikdy neexistoval (určitě ne), ale jeho přítomnost aspoň vysvětluje, kde na pídění se pořád brali jeho braši peníze. Krvavá to historie. Doslov ke knize napsal Karel Sýs a příběh má i české hrdiny (třeba Jakuba Paška znám osobně z místního koupaliště) a věřím, že se zapíše do dějin fantasmagorií. Bez legrace.