FELIX ČERNOCH
Nikdy a nikde jste o něm nic nečetli? Ani od nikoho neslyšeli? Tedy nevíte? Žádný důvod ke studu! Jednak tu nejde o důležité kritérium pro poměřování úrovně všeobecné vzdělanosti a pak – třeba na tom nejste hůř než někteří jeho členové, byť dlouholetí. Pokud se nezdráháte být poučenějšími, prosím.
Je jím SSPE. Zmatek zkratek? Dešifrujme ji: Spolek sběratelů a přátel exlibris. Přesněji a hlavně po pravdě řečeno, je ale rovněž společenstvím tvůrců exlibris! Exlibris? Ex libris? Co to je a k čemupak? Stačí zalistovat v Novém akademickém Slovníku cizích slov (Academia Praha 2008), kde se na straně 225 možno dočíst: „Umělecky provedený štítek se značkou nebo jménem vlastníka knihy nalepený na předsádce přední desky knihy.“ Doslovný překlad latinského termínu by zněl Z knih. Někdo užíval spíše výraz český – dejme tomu knihovny – jiný ho dokonce varioval osobně a uváděl jako slovní spojení ve tvaru Moje kniha. Berte však výše citovaný výklad encyklopedistů poněkud s rezervou, poněvadž definice vychází z archaického pojetí. Jde sice i nadále o vlastnickou knižní značku, ale přirozený vývoj moderní doby ji posunul významově již o kousek dál. Její původní účel byl z větší části překonán, takže se změnila spíše v samostatný obor užité grafiky. Dodejme jen, že právě zde dosáhli naši tvůrci světového věhlasu.
S ohledem na formát jsou tyto artefakty řazeny do kategorie tzv. drobné alias také komorní grafiky. Takto je chápou nejenom tvůrci, nýbrž i sběratelé, kteří vedle nich se soustřeďují rovněž na novoročenky (PF) či grafické lístky malých rozměrů vůbec, včetně umělecky ztvárněných oznámení o společenských událostech (sňatky, narození potomka, pozvánky na významné akce, připomínky životního jubilea… jak bývávalo tradicí) anebo též námětů volné tvorby.
Takže nyní se již můžeme vrátit na začátek a pojednat blíže o spolku, který ony ctitele „minigrafiky“ sdružuje. Abychom zodpověděli otázku, bude nutno argumentovat fakticitami neboli číselnými údaji o datech. Na důkaz tvrzení, že jde vskutku o nejstarší spolek v republice, jak hlásá nadpis článku, stačí uvést jediné: 16. listopad 1918! Doložitelně se tak stal prvním, který byl v tehdy čerstvě zrozené Republice Československé založen. Neboť žádný jiný tak těsně po 28. říjnu téhož roku evidentně nevznikl. Zůstává jím tudíž průkazně právě námi jmenovaný Spolek (tvůrců) sběratelů a přátel (příznivců) exlibris. Ba – co více? Je nejenom tím nejdříve ustaveným, ale zároveň nejdéle fungujícím. Žije totiž bez přerušení dosud! Znamená to, že letos odstartoval již 104. rok své nikdy nikým nepřerušené a nezrazené či nezměněné existence. Nanejvýš s jistými výkyvy činorodosti respektive omezením vnějšími okolnostmi, jako například během nacistické okupace za 2. světové války.
Možná neublíží malá procházka dějinami, které sdílel Spolek shodně spolu se státem a jeho proměnami v čase i prostoru. Trocha historie přece nikoho nezabije, že? Vyhněme se však prosté chronologii vývojových mezníků, neboť život bývá přece jen o něco plastičtější, než abychom ho mohli vtěsnat uměle do suchých výčtů či dokonce svázat formátem rádoby přehledových tabulek.
Leč přesto – bodům zvratu se nevyhneme, jestliže jimi byly. Stává se to, či ne? Nevyhnul se jim ani celek, opředený sběratelskou zkušeností a slávou tvůrců exlibris za nejméně půlstoletí zpět, pomineme-li počátky dochované v knižních fondech. Moderní doba je tu spojena s velikány, kteří nepřestali být podnes naší národní hrdostí, jako byli Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Max Švabinský, František Bílek, Vojtěch Preissig, Hanuš Schwaiger, František Kobliha… Věnovali se totiž této tvorbě dávněji před vznikem organizovaného sběratelství knižních značek.
Je vcelku vysvětlitelné, že to záviselo na mecenášství těch, kdož o vlastnickou značku stáli a také na to měli. Tady stačí vzpomenout známá jména milovníků výtvarných umění – továrníky Lannu a Waldese, statkáře Brandejse, bankéře Preisse nebo šlechtice Jiřího Karáska ze Lvovic. Možná je to symbolický odkaz i pro dnešní dobu, kdy přetrvává symbióza umělce se zadavatelem – patrona s tvůrcem díla, které vždycky zůstává výslednicí společné inspirace.
Abychom navázali na částečně přerušenou řeč, spíše jen trochu myšlenkově rozvětvenou, připomeňme si alespoň pár osobností, jež u toho asistovaly. Nejsou zapomenuty a jejich vpravdě pionýrské zásluhy nelze už s ohledem na historii SSPE zpochybnit. Z plejády prvních nadšenců si připomeňme alespoň osobnosti nejvýraznější a obecněji známé, pro spravedlivost uváděné v alfabetickém pořadí: Bedřich Beneš-Buchlovan, Marie Fišerová-Kvěchová, Antonín Friedl, Mojmír Helcelet, Emmerich Alois Hruška, Josef Hodek, Alois Chvála, Stanislav Kulhánek, Ctibor Morávek, Vácslav Rudl…
Připusťme ovšem, že retrospektivy bývají často líčeny spíše v odstínech barev růžových. Abychom tomu zčásti raději předešli, přiznejme i něco naopak. Neuplynulo totiž ani sedm plodných let od ustavující valné hromady v pražském Hotelu Palace a dostavil se první rozkol, jak tomu někdy už bývá. Předcházela mu jistá stagnace, která ostatně už předtím postihla i Spolek českých bibliofilů.
Možná je v tom trochu podobnosti dané tím, že jsme tu mohli být svědky až dvojího členství. Když SČB po desetiletí nečinnosti opětovně ožil, tak se rozhodl SSPE s ním už netoliko spojovat, ale rovnou splynout. Došlo k tomu konkrétně 11. ledna 1925. Navzdory usnesení valné hromady se však jádro sekce exlibristů zachovalo jinak a již 1. února t.r. byl z iniciativy Hodkovy, Koblihovy, Kulhánkovy,Votlučkovy a dalších pravověrných zorganizován a pak utvořen Kroužek českých exlibristů. Sešlo se jich kolem půl stovky a jen pro zajímavost: SSPE dnes čítá 400.
Kroužek se činil plnou pětiletku samostatně, než zase došlo k jeho fúzi se sekcí zbylých exlibristů ve SČB. Tak byl po této dvojkolejnosti hnutí obnoven SSPE opět v původní sjednocené sestavě. Stalo se tak přesně 18. května 1930, jak to doloží i jeho archiv. Ten ovšem dokládá i jména těch, kteří se o knižní značku zasloužili posunem k vyšším uměleckým hodnotám a tím proslavili nejen sebe, ale rovněž Spolek i jednotlivé sběratele, nikoliv bezejmenné. Copak se dají pominout jména jako Alfons Mucha, Jan Zrzavý, Josef Čapek, Václav Špála, Josef Váchal, Vítězslav Fleissig, Anna Macková, Viktor Stretti, Karel Němec, Eduard Milén, Adolf Kašpar, František Tichý, Alois Moravec, František Muzika, Oldřich Menhart, V. H. Brunner, Toyen či nestor českého exlibris František Tavík Šimon…prostě plejáda nekonečná?
Neměli bychom však obejít období po roce 1938, kdy sice Spolek pracovat nepřestal, ale nezůstal válkou nepoznamenán. Jeho členové, jako správní vlastenci, se rozhodně nesmířili s německou okupací své země. Mnozí z nich emigrovali anebo se zapojili do aktivního odboje. Proto z nich někteří padli na frontách, případně skončili ve věznicích či koncentračních táborech. Část se odtud již nevrátila, jako například Bohumil Dobrovolský, podle mého soudu doposud stále nedoceněný. Jiní měli to štěstí, že útrapy s tím spojené přežili, ale nikoliv nadlouho. Patřil mezi ně také můj oblíbenec, pražský Němec židovského původu Georg Jilovský, bohužel rovněž jakoby upozaděn.
Zato v opět svobodném státě se mohli umělci rozvinout poznovu a naplno, takže vyrůstaly nové generace následníků i pokračovatelů v díle předchůdců. Přišli s novými náměty i technikami, jejichž neoddělitelnost od umělecké složky tím opětovně potvrdili. U grafik je totiž ono spojení příznačným. Přesvědčit a poučit se možno nejenom u mistrů typu Karla
Svolinského, Jiřího Švengsbíra, Josefa Herčíka, Ludmily Jiřincové, Josefa Lieslera, Jaroslava Lukavského, Emila Kotrby, Anny Grmelové, Vladimíra Suchánka, Oldřicha Kulhánka, Renaty Rea Šimlíkové, Josefa Weisera, Jiřího Anderleho, Aleny Antonové, Adolfa Borna, Milana Bauera, Jaroslava Dajče, Josefa Dudka, Tomáše Hřivnáče, Pavla Hlavatého, Jana Kavana, Zdeňka Mézla, Petra Melana, Petra Minky, abychom na důkaz uvedli alespoň sporý výčet bytostně se Spolkem spjatých.
Snad bude namístě podat i několik zasvěcujících informací o tom, čím SSPE žije dnes. Dlužno začít publicistickými tribunami, jimiž se dává najevo veřejnosti, ale zároveň obohacuje poznání netoliko svého členstva, nýbrž všech sběratelů i přátel exlibris. Je to především Knižní značka, kvartálník redigovaný Ing. Janem Langhammerem, který se zasloužil o jeho vysokou kvalitu jak náplní, tak tvarem. Každoročně pak vychází pod péčí Ing. Ladislava Žáka Sborník pro exlibris a drobnou grafiku. Kromě oněch periodik jsou to i další ediční řady, většinou s účelovým zaměřením, jako např. Katalogovové lístky do Slovníku tvůrců exlibris a na ně pak též vázané Soupisy jejich výtvorů.
Vydávají se však ještě další tisky, sloužící sběratelským aktivitám, případně jiným vnitrospolkovým potřebám. Stačí uvést alespoň Soubory exlibris od renomovaných autorů – viz Jiří Bouda, Miroslav Houra, Josef Velčovský či Gennadij Alexandrov, ev. i Boris Jirků nebo M. Rittstein. Vedle osobnostního zaměření vycházejí ony soubory pravidelně i pod názvem Ipse sibi, jakožto prezentace profilu více představitelů soudobé české komorní grafiky, kam patří mezi jinými Brázda, Čápová, Čapková, Čechová, Demel, Hašková, Hujber, Kaiser, Kaiserová, Kisza, Kubeczka, Laufrová, Míchal, Minka, Peterka, Pošvic, Ryvolová, Sivko, Slíva, Sobota, Šechtlová, Toman, Werner, Zeman.
Ediční politika se pochopitelně nevyhýbá ani emisím grafických listů, jež jsou pravidelně zadávány jako upomínkový dar delegátům sjezdů, příloha sborníků, ale také subskripčně či veřejně prodejné. Podobně je tomu také s Katalogy anebo Rejstříky. Z obtížně ohraničitelné plejády autorů zmiňme třeba Hanu Storchovou, Martina Manojlína, Karla Musila, Oldřicha Páleníčka, Jana Černoše, Jaroslava Tvrdoně, Kateřinu Vítečkovou, Ladislava Ruska…
Výraznou složkou činnosti jsou výstavy, tradičně zahrnované do programu sjezdových jednání. Jejich kulminaci představovalo tradičně dobře zavedené chrudimské Trienále, které se naposledy konalo naživo v roce 2017, a to symbolicky jako XV. Prozrazuje tím 45 let své historie, zabezpečované od zrodu Památníkem národního písemnictví, aby ročník XVI. se s ohledem na covidovou pandemii mohl konat pouze virtuálně. Těšme se v příznivé naději na ten příští (2023).
Stojí též za zmínku anebo spíše výrazné ocenění vernisáže konané v regionech. Vzpomeňme jen Ústí nad Orlicí, Moravskou Třebovou, Prahu 6-Dejvice, Plzeň, Český Krumlov, Tábor, Třeboň, Bechyni, Želeč a každopádně též česko-slovenskou Žeň / Žatvu, přehlídku konanou po léta v Hradci Králové.
Spolkový život logicky organizuje výbor, který zasedá v tento prospěch měsíčně, což bývá ostatně zvykem všude. Tím jsou též pravidelné jarní valné hromady a podzimní sjezdy. Mezitím probíhají tzv. Výměnné dny, případně Aukce, a jejich protiváhu potom tvoří různá setkání oborově společenského ražení, jejichž výrazem budiž Adventní večer či celospolkový svátek Den vzniku. Odborný ráz mívá Povltavské sympozium v Týnu nad Vltavou. Za každou z těchto akcí třeba vidět nemalé nasazení a um nezištných funkcionářů, ale také řady aktivistů, bez nichž by to nešlo. Ani si představit. Díky tomu si zde nejeden z nich stačil získat renomé a stihl vydobýt autoritu. Dokladem toho tu budiž památka takových obětavců a znalců problematiky, ke kterým nezvratně patřili či stále náležejí Karel Samšiňák, Ivo Prokop, Luděk Rubáš, Jiří Hartman, Jiří Hlinovský, Jiří Ort, Marie Rumlarová, Jiří Soukup, Vladimír Šavel jr., Karel Žižkovský, Karel Urban, Milan Humplík, Miroslava Weisová, Bedřich Kocman, Mirek Petřík, Zdeněk Řehák, Jaroslav Šulc, Tomáš Kubíček…
Už jen dodejme, že v jubilejním roce 2018 nám byla svěřena organizace XXXVII. světového kongresu FISAE, jehož se zúčastnilo 544 exlibristů z 51 zemí všech kontinentů. Nikoliv náhodou, když jsme nejenom nejpočetnějším členským svazem, ale zároveň též jedním z nejagilnějších. Není tudíž divným ani to, že se toho využilo k revitalizaci hnutí a podpoře vnitrospolkového života. Přestože věková skladba není optimální a příliv mladé krve by ji rozhodně neublížil; zůstává pořád hlavním cílem SSPE „formulovat a uspokojovat, ale také podporovat, rozvíjet, prosazovat a obhajovat zájmy těch, které sdružuje“. Tím potom zároveň přispívá zájmům celospolečenským a v jejich prospěch se chce viditelně i citelně angažovat.