MILAN BLAHYNKA

Už podtitul Dvaatřicet rozhovorů s báječnými lidmi signalizuje, že v knize pod názvem U KÁVY A SAUVIGNONU (Olympia, Velké Přílepy 2021; návrh obálky, grafická úprava a zlom Šárka Kočí Rosolová, 352 s.) se dají čekat rozhovory poněkud zvláštní; většinu rozhovorů pořizují a nejlepší z nich pak do knih skládají novináři a ti si přirozeně vybírají (nebo jsou jim vybírány) osobnosti, které mají co říci, témata, která frčí, a také píší podle zaměření periodika a zájmového okruhu čtenářů. To je jistě v pořádku, má to však i rub: jsou často na jedno brdo. Inzeruje-li Jiří Vlastník posezení u kávy a vína, jež má zřejmě rád, a to s lidmi nejen zajímavými, natož významnými, důležitými a některými i slavnými, zaručujícími čtenářský zájem, ale báječnými, je to jiné kafe, mohou to být lidé známí i neznámí, lidé nejrůznějšího věku, oboru, zkušenosti, určitě však lidé, s nimiž je milo pobýt. A to znamená, že tyto rozhovory se chtějí velmi odlišit od rozhovorů, jaké se vedou ve zpovědnici, v ordinaci nebo dokonce na policii nebo na soudech; jsou to rozhovory, které nechtějí být ani vyznání ani výslech, ale radost z rozmluvy v pohodě.

Nejsem si jist, že všichni, o nichž se v knize dočítám a které má Jiří Vlastník za báječné, jsou skutečně báječní, zhruba polovinu z nich jsem osobně nejen zblízka nepoznal, ale ani o nich neslyšel – a v jednom člověku z knihy, jehož jsem měl za slušného a příjemného a jemuž jsem cestu životem nezkřížil jediným stéblem, jsem se šeredně zklamal, ale einmal ist keinmal. U ostatních, s nimiž autor u kávy a sauvignonu popíjel a s nimiž se léta znám nebo mám příležitost je poznávat a o nichž shodou okolnosti a životních náhod hodně vím, nemohu než dát Jiřímu Vlastníkovi za pravdu, že vskutku jsou báječní – a tak mu důvěřuji a s potěšením se dočítám i o lidech, o jejichž životě a práci jsem neměl dosud ani ponětí.

Na Vlastníkově knize je sympatické, že rozhovory nejsou koncipovány podle jednoho mustru. Jedny jsou výsledkem častého setkávání, jiné plodem jednoho posezení, často lokalizovaného, někdy i datovaného, jedny založeny na období společné práce, jiné „jenom“ na obdivu k výkonu a umění. Autor tu zužitkovává fakt, že sám je mistr devatera řemesel, herec, muzikant, světoběžník, redaktor, režisér, sportovec, cyklista i pacient (i z toho lze těžit cestu k poznání a porozumění), zná mnohá prostředí, vyzná se doma i ve světě.

Množství dnešních rozhovorů je jako podle úsloví „před oponou za oponou nesmí nikdo stát, jen já“, jak zní heslo ortodoxního herce monologisty. Je také jeden slavný český herec tak samolibý, že když má v pořadu dva hosty, posadí se mezi ně jako král a téměř je nepustí ke slovu.

Jiří Vlastník naopak – a i v tom jsou jeho rozhovory nevšední – nejenže dává svým lidem u stolu volnost mluvit dosyta o tom, co je právě napadá, ale nevystřihává z jejich promluv ani to, co říkají o jiných. Tak nejmladší z jeho klientů, herec a pěvec Richard Schwab, ročník 1978, se např. zmiňuje, proč je mu dobře v Semaforu: „Pan Suchý vás totiž jako mnozí jiní režiséři ‚neláme‘, naopak potírá veškeré machy a nechá vás fungovat svobodně.“

Rozhovory U kávy a Sauvignonu nejsou každý zvlášť, ale tvoří knihu, navzájem umně propojeny, tak například rozhovor s Josefem Zímou se potvrzuje pak v rozhovoru s Miloněm Čepelkou, rozhovor s Dagmar Sedláčkovou se doplňuje v rozhovoru Sylvou Daníčkovou. Básník Karel Sýs má v knize nejen rozhovor, ale na fotografii v rozhovoru České sklo tvoří nedílnou součást kulturního a průmyslového dědictví naší země… se s ním potkáváme po boku Ivana Černého, autora jedinečné publikace o historii českého sklářství.

Vlastně celá kniha rozhovorů Jiřího Vlastníka připomíná osobnosti, jejichž dílo proslavilo české umění a vědu ve světě od malířství až po archeologii, a ovšem nedoceňované vrcholy v kulturním dědictví naší země, například v dabingu a textařině.

Přirozeně s tím je spjata i přísná kritika dnešního stavu. Miloň Čepelka o tom: „Rád se vracím do šedesátých let, kdy textovali mistři slova – Vladimír Dvořák, Pavel Kopta, Ivo Fišer, Zdeněk Borovec či Jiří Suchý, který je ovšem ještě o kus výš. Nemohu si pomoci, tam byl vrchol. Dnes se na kvalitu nedbá. Nejde ani tak o čistotu jazyka, ale o čistotu stylu. Seděli jsme s Kapitánem Kidem v jakési komisi a snažili se mladým adeptům textařiny poradit, ale oni jen koukali a vůbec netušili, o čem je řeč…“ Tady si dovolím poznámku: velká část textů dnešní populární hudby je opravdu ubohá, Jiří Suchý však píše vynikající texty nadále, skvělé texty píše až příliš skromný básník a je tu také jedinečná tvůrčí osobnost, jejíž písňové texty (včetně překladů, naposled libret Mozartových oper) dále rozvíjejí velkou českou textařskou tradici.

Až na pár mladších osobností Jiří Vlastník hovořil u kávy a u vína snad nejčastěji s tzv. dříve narozenými (z nich se už řada knižního vydání rozhovoru nedožila), a tedy není divu, že se mluvilo o nemocech a o tom, jak je zdolávat. Rozhovory s lékaři jsou jen dva, s vynikajícími profesory Pavlem Pafkem a s Jaroslavou Moserovou. V rukou lékařů za to byli a jsou jim vděčni mnozí, a tak kniha, ve které nechybí humor, vyznívá i jako pocta naší medicíně, dělné lidskosti, jež je právem trvale respektovaná i v nejrozvinutějších zemích. Patří k ní, je to dílo pravé člověčiny.