MILAN BLAHYNKA

Jaroslav Hašek by se divil. Jen co nepochybně pseudonym Sigi Bigstain uspěl se svou prvotinou Švejk afghánským veteránem (2020), je tu její volné pokračování, ŠVEJKOVA MANŽELSKÁ ANABÁZE (opět Novela bohemika, Praha 2021, 266 s., obálka, sazba a grafická úprava Jakub Troják).

Základní informaci o autorovi, od narození postiženém invalidovi, který byť upoután na invalidním vozíku tvrdě pracuje jako taxikář netaxikář podniku Uber a jehož občanské jméno se neprozrazuje, doplňuje teď záložka snímkem muže na invalidní tříkolce. Vloni v čase největšího rozmachu coronaviru byly knihovny zavřeny a přiznám se, že nemám sílu a čas zpětně prolistovat periodika, která píší o naší literatuře, a zjišťovat, zda se některému investigativci podařilo objevit, kdo se tají pod zpola indiánsky znějícím jménem Sigi Bigstain (Bigstain přeložen z angličtiny je Velký flek, a to napovídá ledaco) a neobvykle zdařile si osvojil Haškův způsob nazírání na svět i jeho slovesný styl.

V nové Bigstainově švejkiádě si čtenář užije dosyta švejkovské dikce a výřečnosti. Když se ho na policii v Kladně důstojník ptá, má-li nějakou stížnost na průběh svého zadržení (bylo hodně brutální), Švejk na to:

„Poslušně hlásím, že nemám a ani dost dobře mít nemůžu, i kdybych sebevíc chtěl,“ prohlásil Švejk vsedě na vozíku, přičemž pod paží držel jednu ze svých francouzských holí jako voják pušku při útoku na bodáky, zatímco druhou měl zastrčenu za zády. „Všichni příslušníci Policie Český republiky, který mý zadržení prováděli, se ke mně chovali naprosto korektně. Sice nekompromisně, jak je jejich povinností, ale přitom slušně a citlivě. Toho já si obzvlášť cením, pane majore, protože to není jen tak, zatýkat podezřelýho člověka!“ „A vy víte, z čeho jste podezřelý? Byl vám sdělený důvod vašeho zadržení?“ „Možná že jo, ale já byl z toho všeho tak rozhozenej, že si pamatuju z toho jenom ten šok z pádu na vozovku. Ale z toho nemůže policisty nikdo vinit, protože voni nemohli vědět, že jsem invalida. Ta modrá karta za předním sklem vozu se při takovým dramatickým zásahu snadno přehlídne, to dá rozum!“ „Takže žádné výhrady ke svému zadržení nemáte?“ „Vůbec žádný. Takový zadržení bych si dal líbit i vopakovaně. To víte, pane majore, život invalidy, jako jsem já, kterej pořád jen sedí nebo leží, je dost jednotvárnej, takže takovej vzrušující zážitek, při kterým člověku stříká adrenalin z uší, je pro mě něco jako boží požehnání, voko nebo pokr. A přitom mě to nestálo ani korunu.“

Major takovému evidentnímu pitomci pak řekne, že ho bohužel musí dát do cely předběžného zadržení, než přijedou kolegové z oddělení narkotik.

„To je pro mne dobrá zpráva,“ zaradoval se Švejk. Já jsem odjakživa toužil poznat na vlastní kůži vězeňskou kobku, v jaký úpěl hrabě Monte Christo, případně Muž se železnou maskou anebo třeba Ivan Jirous. Možná, že mě taky políbí nějaká ta Múza a já pak napíšu svou sumu.“

Ještě než dorazí kolegové z narkotik, major Švejkovi prozradí, že na něho přišlo udání z drogového dýlerství a taky z ozbrojení.

„To bude nějaká mejlka,“ prohlásil Švejk. „Teda aspoň zčásti, protože já žádnej drogovej dýler nejsem, zato ozbrojenej, nebo spíš vyzbrojenej jsem – ovšem pouze vědomostmi. Už druhým rokem totiž studuju univerzitu třetího věku a doplňuju si tak vzdělání, který mi bylo v mládí odepřený, a to ze dvou důvodů – jednak pro mý tělesný postižení a jednak pro můj v tý době problematickej původ.“

Ochotně se přiznává, že sice konopí pěstuje, ale jen pro svou osobní potřebu, konopným mazáním natírá nohy nebo s ním mu jeho pečovatelka natírá záda, kam si sám bohužel nedosáhne.

Ještě téhož dne byl Švejk na svobodě a doma, kam ho dovezli policejním vozem deset minut poté, co jeho opatrovatelka Eržika odvezla a hodila do Vltavy dva pytle marihuany, když se rozkřiklo, že Švejka zatkli, a jí došlo, že je to kvůli zakázané trávě.

Stejně jako Haškův ani Bigstainův Švejk není žádné lilium, konopí pěstuje zdaleka nejen pro svou potřebu, policajty a různé vykuky s chutí klame. Jeho opatrovatelka Eržika, mladičká chytrá horákyně „z polonin poblíž Koločavy“, kterou si vychoval, vmete mu do tváře, když se pohádají: „Myslíš, že jsem pitomá? Já moc dobře vím, který geny jsi po svým slavným předkovi (po Haškovu dobrém vojáku) podědil a který ne. A k těm prvním patří i tvůj nezřízenej sklon k vymejšlení si neuvěřitelných pitomostí a mystifikovaní každýho, kdo je tak blbej, že tomu věří.“

Aniž si mazaný Švejk toho všimne, Eržika během let, kdy ji Švejk zaměstnával, dokáže, co svedou jen ženy. Nejen dosáhne svého (vezme si ji za ženu), ale pomůže mu se proměnit; sebevědomý, byť invalidní muž, který se vyzná ve světě a lidech (i když ho ve chvíli jeho tělesné indispozice, náhlé příhody břišní, doběhne vyčuraná babka s chováním dámy), k stáru najednou vyznává jiné životní priority.

Haškovu Švejkovi, jeho údajnému předkovi, a snad i jemu v první Bigstainově knize šlo hlavně o to, aby sám co nejlépe přežil, solitér bez rodiny a touhy po ní. V jeho Manželské anabázi jde mu především o to, aby přežila jeho rodina, jeho mladá milující ho Eržika a zdravý syn, jehož mu porodila – a spokojuje se s rolí muže pod pantoflem. Když ji Švejk na svatební cestě do jejího rodiště v Koločavě a na Zakarpatskou Ukrajinu pochválí („Voni sou hlava, paní Švejková! Jsem na nich právem hrdej!“), Eržika mu jen suše přitaká: „Proto jsem taky vedoucí tohohle zájezdu, Pepunko, zatímco ty seš pouhej šofér.“

Odvážná Eržika, které se podařilo domestikovat dobrého vojáka a která si vždy ví rady, třeba i s ozbrojenými lupiči na cestě, stává se ve Švejkově manželské anabázi hlavní, nejpříkladnější postavou a dokladem autorské jasnozřivosti a sympatie dnešní české prózy k Ukrajině, dokladem nejen napsaným, ale i vydaným dřív, než došlo k nejhoršímu, k válce.

Švejka afghánským veteránem mi poslal „za autora“ jeho „spící agent“ Jaroslav Čejka. Když jsem nesmlčel podezření, že pod zčásti indiánským jménem si dopřál radosti mystifikovat právě on a uvedl jsem v recenzi, co mne k tomu vede, mistr mnoha řemesel mě zapřisáhl, že autorem je vskutku jeho kamarád Sigi Bigstain. Možná se šeredně mýlím, ale Švejkova manželská anabáze mé původní podezření dále prohlubuje. Neznám mnoho autorů s tak silným rodinným cítěním, jakým v knize vyniká muž Eržiky rozené Gračové a v české literatuře právě Jaroslav Čejka. A ke komu ukazuje Švejkova otázka ke krajanovi v Mižhirji na Ukrajině, když už se tak velice vyzná v české literatuře, proč nepíše o ní jako „pánové Altmannn, Biorecký, Fanoušek, Nandys, Duchna, Pabílek a mnohý další, který maj nehynoucí zásluhu na tom, že se v Čechách s úspěchem pěstuje světovej unikát – zdravotně i politicky nezávadná literatura.“ Že by měl neznámý Sigi Bigstain tak velice v žaludku dnešní kritiky u vesla nebo spíše u žlabu, že jim nemůže přijít na jméno, jako přirozeně má právě Jaroslav Čejka?

Když Čejku po roce 1989 nechtěli vzít ani do manuální práce a nevěděl, jak uživit rodinu, napsal do novin, které tehdy řídil Milan Jungmann, co má dělat. Jungmann mu cynicky dal v těch novinách radu, aby šel do sebe. Na takovou bezohlednost se nedá zapomenout. A připadá mi, že tak nabroušeně ostrý soud o bídě dnešní spisby, jaký čtu v kapitole Švejk míří do karantény, a tak působivě napsaná kapitola Švejkova náhlá příhoda břišní ještě nejspíš může být z pera, totiž z PC autora Prosraného života a Mostu přes řeku zapomnění: „Dneska se považuje za spisovatele pomalu každý autor nějakých vychytávek pro kutily a za spisovatelku kdejaká dáma, co napsala kuchařku anebo román o tom, jak propadla drogám…“