SIGI BIGSTEIN

„Tady čtu,“ řekl Švejk, který si prohlížel bulvární časopis Reflux a zajídal jeho senzační zprávy míchanými vajíčky s gazdovskou klobásou, „že v Peru začali nabízet zájezdy na Maču Pikču i vozíčkářům. Že bych si tam zajel?“

„No jistě,“ pokrčila svůj slovanský nosík Eržika, „na takový čuňárny a prasečinky vás užije. Ale o nějakej vážnej, pánem bohem posvěcenej vztah se slušnou ženskou zájem nemáte, co?“

„Čuňárny a prasečinky? Jak jsi na něco takovýho pro boha přišla?“

„Stačí mi poslouchat ty vaše řeči. Vono toho bylo málo, že když jste ještě taxikařil, vozil jste cizince do kabaretu Atlas Ve Smečkách, kde vám dávali za jednoho platícího zákazníka tisíc korun, případně za taxík plnej nadrženejch turistů holku podle vlastního výběru? Teď se vám zachtělo nějakýho speciálního hambince pro vozíčkáře! Atlas sliboval erotickou cestu kolem světa a výstup na horu rozkoše, ale tyhle hned: ,Máš tu piču!‘ Že se trochu nestyděj!“

„No to zírám jak pero z gauče! Snad nebudeš na starý kolena najednou prudérní? Já v Atlasu nikdy s žádnou holkou na pokoj nešel. Zato ty by sis měla zajít k ušaři, protože začínáš špatně slyšet! Tady nabízej vozíčkářům výstup na slavný incký město – a pozor na uši, říkám incký a ne finský. Finsko, kterýmu se říká země tisíce jezer, je placatý jako pica! Maču Pikču je v peruánskejch Andách ve vejšce dva tisíce čtyři sta metrů nad mořem a s žádnou pičou nemá nic společnýho!“

„Jo ták?“ protáhla znejistělá Eržika. „Tak to vám moc děkuju za ty vaše taktní slova vo mejch starejch kolenách, který si dřu na vašich podlahách. Ale mám dotaz – to chcete na tu Maču pikču vyjet na svý tříkolce, nebo se tam dáte vyvízt nějakou lanovkou?“

Její pokus zamluvit své přeslechnutí a předstírat, že zrudla z horka u sporáku, na kterém dělala Švejkovi topinky, neměl moc velký úspěch, ale Švejk to velkoryse přehlédl.

„Ani jedno, ani druhý. Tam, kde se doteď mohlo jen po nekonečnejch schodech, vybudovali pro vozíčkáře rampu, po který nosiči dopravujou svý klienty v lehkejch aluminiovejch vozejkách s jedním kolem. Ale jestli mě chceš mít pod kontrolou i tam, vezmu tě klidně s sebou. Mně na nějaký druhý letence nesejde.“

„Jo tak? Já už tomu začínám rozumět. Vy si asi myslíte, že vás tam potáhnu na tom vozejku s jedním kolem, abyste ušetřil peníze za nosiče, kterej bude možná dražší než zpáteční letenka s nějakejma nízkonákladovejma aerolinkama. Jenže to se moc pletete. Já jsem přízemní tvor. Z vejšek mám strach a lítat se bojím. Z toho nic nebude!“

„No dobře,“ řekl Švejk. „Takže bude zase jednou po tvým. Sám nikam nepojedu a ty peníze dám radši na charitu.“

„Jaký peníze?“ zbystřila Eržika.

„Už jsem ti párkrát řek, abys nebyla tak zvědavá, nebo budeš brzy stará! Přines mi radši bundu, ať vyjedu, dokuď je ranní špička. Pracující spěchaj do práce, študáci do škol a bohatý paničky za svejma nabíječema. Takže já vyrážím, abych se o ně postaral a voni nic nezmeškali. A ty se starej jen vo svý věci!“

Eržika však zvědavá byla a v žádném případě neměla v úmyslu starat se jenom o svoje záležitosti. Byla přesvědčená, že Švejkovy věci jsou s těmi jejími spojené pupeční šňůrou společných zájmů. Jako Švejkova osobní asistentka nejen že vybírala obyčejnou poštu a reklamní letáky z dopisní schránky, ale přebírala i doporučené dopisy a balíky. Měla k tomu od něj plnou moc. Takže se s klidným svědomím posadila k hromádce pošty na jeho psacím stole a začala ji zkoumat.

Nic převratného tam však nenašla. Pár nabídek, pár upomínek, dvě tři žádosti o příspěvek od neziskových organizací, jedna pozvánka na nějakou akci, která už proběhla, a výpis z banky, na němž mezi příjmy našla jen Švejkův invalidní důchod, sociální příspěvek na provoz motorového vozidla, vklady peněz, které za týden vydělal, a jinak nic.

Takže si zklamaně povzdechla: „Zase jen kecy v peci. Jako vždycky.“

Ale Josef Švejk jako by ji slyšel. Právě vezl zákazníka z Kladna na letiště v Ruzyni a podle svého zvyku se ho zeptal, kam letí.

„Do Ruska. Napřed do Moskvy a pak až do Irkutsku,“ odpověděl pasažér.

„Tak to máte štěstí,“ řekl Švejk.

„Proč myslíte?“

„Protože v Rusku už dneska jedno letadlo spadlo. Vy jste neposlouchal zprávy?“

„Ne?“ hlesl pobledlý pasažér.

„Tak to jsem rád, že vám to můžu říct jako první. To je pro vás totiž moc dobrá zpráva, protože pravděpodobnost, že by spadlo i to vaše, je tím pádem prakticky nulová. Za války při dělostřeleckým útoku je nejlepší schovat se v kráteru po vybuchlým granátu, protože takovej dělostřeleckej granát skoro nikdy nepadne dvakrát na stejný místo. To máte jako s bleskem. Ten taky neuhodí dvakrát do stejnýho stromu. Ale pokud jde o pád letadla, tak to není jen vo počtu pravděpodobnosti, ale hlavně vo tom, že si všichni začnou dávat většího bacha. V Rusku si prej dokonce pár dní potom, co spadne nějakej ten civilní stroj, nedaj piloti a navigátoři ani lok vodky. To potom bezpečnost letovýho provozu stoupá přímo úměrně tomu, jak klesaj akcie příslušný letecký společnosti. Takže to vaše letadlo s váma dneska doletí stejně bezpečně jako čáp s miminem v zavinovačce!“

Navzdory Švejkovu ujišťování vystupoval jeho pasažér zelený jako sedma a ani si nepočkal na své drobné.

„Díky moc, pane!“ volal za ním Švejk. „A kdybyste dal náhodou při svým návratu domů přednost transibiřský magistrále – vono málo platný, ale pevná zem je pevná zem – a pak třeba přímýmu expresu Moskva-Praha, kterej přijíždí na hlavní nádraží po devátý večer, můžete si mě zase objednat. Já pro vás milerád přijedu v kteroukoli denní či noční dobu! Ale nezapomeňte si škvíry ve dveřích svýho lůžkovýho kupé zalepit izolepou. Na trase z Moskvy do Prahy pracujou tak zvaný rajský banditi, který těma škvírama prostrčej do kupé hadičku, tou tam napumpujou rajskej plyn, pak si ty dveře otevřou jako plechovku s volejovkama a uspaný pasažéry voberou vo první poslední!“

Jeho varovný vykřičník visel ještě ve vzduchu, když se ozval dispečink Uberu: „Už jste v tý Ruzyni?“

„Jsem.“

„Tak to tam mám pro vás klienta. Potřebuje na autobusový nádraží Florenc. Nějakej doktor Hilfr z Mnichova. Bude se po vás rozhlížet a navíc ho prej snadno poznáte podle jeho zavazadel. Kromě kufru a cestovní tašky má taky beg s golfovejma holema. Ale najít si ho musíte ve vlastním zájmu sám!“

„Nic nemusím!“ řekl Švejk. „Já už ho vidím.“

„Jak to myslíte?“

„Tak jak to říkám. Má dokonce i ty zuby.“

A nelhal. Zákazník s kufrem, taškou a golfovými holemi měl na sobě zelenou loveckou bundu s našitými kly z divočáka a na hlavě tyrolák ozdobený kančími zuby.

„Kam pojedete z tý Florence, pane?“ zeptal se svého pasažéra, když společnými silami naložili jeho zavazadla do kufru Švejkova auta.

„Do Karlových Varů. Chtěl jsem letět i tam, vždycky jsem z Prahy do Varů lítal, ale čé es á údajně linku do Varů zrušily.“

„To je pravda,“ řekl Švejk. „A nechcete teda, abych vás odvez rovnou do Varů? Odtud z letiště až do lázní to budete mít minimálně vo hodinu kratší, než kdybych vás vez napřed na Florenc a kdybyste jel vodtamtuď busem. Přišlo by vás to sice vo něco dráž, ale ve srovnání s letenkou, kterou jste si chtěl původně koupit, by vás to vyšlo naopak výrazně levnějc. Musel byste se ovšem rychle rozhodnout! Dřív než dojedu k odbočce na Dejvice.“

Švejkův pasažér se rozhodl během několika málo sekund.

„Tak jo,“ řekl. „Máte rito do Varů. A můžete mě tam hodit až do hotelu Poštovní dvůr?“

„Jak je ctěná libost,“ řekl Švejk. „Ale napřed to musím nahlásit na centrálu!“

Udělal to a pak teprve pokračoval ke svému zákazníkovi: „Já vás můžu hodit kamkoli, kam vede jen trochu sjízdná cesta. A Poštovní dvůr stojí hned u silnice do Březový. Ale vy jedete do Varů hrát golf, je to tak, že jo? A bez auta to budete mít z Poštovního dvora na golfový hřiště dost daleko. Že jste radši nepřijel vlastním vozem? To byste měl z Mnichova možná rychlejší než letecky, když k době letu připočítáte cestu na letiště a všechno to čekání, odbavování a tak podobně. A určitě by to bylo levnější a pohodlnější.“

„Nemám auto a nikdy jsem neměl. Já nemám ani řidičák.“

„Neříkejte!“ podivil se Švejk. „Žijete v Německu a mluvíte česky tak dobře, jak se žádnej Skopčák v životě nenaučí, takže budete nejspíš nějakej předlistopadovej emigrant, kterýho to táhne domů, ale zase ne tak silně, aby se vrátil natrvalo. Nebo se snad pletu? Nepletu, já to věděl. Ale pak nechápu, proč jste vůbec emigroval, když ne kvůli možnosti podnikat, nebo aspoň vydělávat ve svým oboru mnohem víc peněz než tady, koupit si byt nebo barák, nějakej ten bourák a pak si cestovat, kdy a kam se vám zachce.“

„Když už se na to ptáte, tak já vám to řeknu. Já emigroval jenom proto, že tady jsem nemoh dělat, co jsem chtěl. Ale nejste vy trochu moc zvědavej?“

„Jsem. Já to měl kdysi i ve svejch kádrovejch materiálech. Vona je to taková má negativní vlastnost, která bude nejspíš dědičná. Můj děda byl prej taky tak zvědavej a nevodbytnej. Ale za jistejch okolností to může bejt i přednost. Třeba u pojišťováků, že jo. Nebo i u jinejch profesí. Po mně by kdysi, kdybych ovšem nebyl postiženej, s chutí hrábli i pánové z Barťáku. Dokonce za mnou poslali dva verbíře, ale já dělal, že se nemůžu postavit na nohy, a to voni neskousli, na to byli moc konzervativní. Dneska je ovšem jiná doba, dneska maj postižený všude zelenou, takže se vo mě pánové z bisky zase zajímaj, ne že ne, jenže já jim zatím na žádnou spolupráci nekejvnul, takže můžete bejt v klidu a naprostý pohodě. Já těma svejma otázkama nic špatnýho nesleduju. Já chci každýmu jenom dobře.“

„No, dejme tomu. Ale když už jste mi tu předved takovou soudružskou sebekritiku – říkávalo se tomu tak, že jo? – tak vám na vaši otázku odpovím. Já jsem totiž fárbnblind, jak říkaj Němci. Hezky česky řečeno barvoslepej. Frštéhen zí? Chápete?“

„Poslušně hlásím, že chápu.“

„A proč mi to, proboha, hlásíte? A navíc poslušně. Neděláte si ze mě šoufky, nebo jak se dneska říká, kozy?“

„Nedělám. To jsou jen ty moje nešťastný geny. My to máme v rodině už po tři generace. Ale abych se vrátil k tý barvosleposti. Já znal nějakýho Martina Macháčka a ten byl taky fárbnblind. A víte, že dokázal vyzrát jak na očního doktora, tak na instruktora v autoškole a dokonce i na zkušebního komisaře a řidičák bez problémů dostal? Von si pamatoval, kde je která barva na semaforu a podle toho vždycky poznal, jestli zrovna svítí červená, žlutá nebo zelená, a nic víc po něm nikdo nechtěl. Dokonce jednu dobu jezdil i s tágem. Jenže pak narazil na ňáký okresce na vopravovanej úsek, kde zavedli kyvadlovou dopravu a auta pouštěli na střídačku, ale protože honili termín, makali i v noci a von, když v tý tmě neviděl v protisměru žádný světla jedoucích aut a před tím přenosným semaforem, na kterým jsou jen dvě barvy, nikdo nestál, si myslel, že má zelenou a jel. Ale vona to byla červená a v lese za zatáčkou proti němu vyjel kamion. Ten Macháček strhnul svý auto do lesa a vopřel ho bokem vo strom, kterej je voba roztrhnul na dvě půlky. Nejhorší na tom bylo, že jeho příbuzný se nemohli dohodnout ani na tom, jestli se maj jeho tělesný pozůstatky pitvat, nebo ne, ani na tom, jak ho pohřbít, jestli žehem nebo do země, a tak mu nakonec udělali pohřby dva. Jedna jeho půlka vyletěla komínem v Motolským krematoriu a ta druhá skončila na Volšanech pod drnem. Mě by jenom zajímalo, jak ho budou při posledním soudu dávat dohromady.“

„K poslednímu soudu půjdou jenom duše a ne nějaký zbytky našich zdevastovanejch tělesnejch schránek,“ pronesl bavorský Čech.

„Inu, možný by to bylo,“ souhlasil Švejk.

„Otázkou ovšem zůstává,“ řekl jeho pasažét, „jak potom ty nehmotný duše vod sebe rozeznaj. Na to neumí odpovědět nikdo.“

„Já bych hádal,“ řekl Švejk, „že ty duše budou nejspíš čipovaný, jako už jsou dneska psi nebo jiný domácí mazlíčci.“

„Myslíte? A kam by asi tak nehmotným duším ty čipy implantovali?“

„Kamkoli, protože ty čipy budou taky nehmotný. Čet jste Švejka, pane?“

„Kdysi dávno,“ zatvářil se doktor Hilfer přezíravě.

„Tam se píše vo nějakým člověku, co tvrdil, že uvnitř Země je ještě jedna, mnohem větší než ta naše. Chudák, drželi ho v blázinci, ale při dnešní úrovni vědeckýho bádání a filozofickýho poznání to není vyloučený. Protože co je nehmotný, to je neměřitelný. Podívejte se, kolik textu a fotek se vejde na jednu blbou flešku nebo do paměti mobilu. Já bych řek, že vůbec není vyloučený, že naše sluneční soustava i s náma je jenom virtuální a že celej vesmír je pouhej hardisk nějakýho božího superpočítače.“

„Víte co?“ ozval se doktor Hilfer odmítavě. „Já bych si teď dál rád dvacet. Takže vy už radši mlčte a věnujte se řízení. Když dojedeme do cíle v pořádku a ve slíbeným časovým limitu, tak vám dám kromě dohodnutý ceny jako tringeld ještě padesát euro. Co vy na to?“

Švejk zvážněl a chvíli přemýšlel.

„Som za, jak říkaj bratři Slováci,“ pravil po chvíli. „Já jsem totiž vnitřně pořád Čechoslovák a Čech ve mně se chtěl zdržet hlasování, protože jeden nikdá neví, co má druhej v ledví, ale nakonec bylo usnesení přijatý jednomyslně. Tak si nechte něco hezkýho zdát, pane doktore! Já vás vzbudím, až tam budeme.“

O hodinu později probudil a o vzápětí i vysadil svého pasažéra na parkovišti hotelu Poštovní dvůr, vyložil jeho zavazadla a zkasíroval dohodnutou cenu i slíbenou prémii.

„Tak ať vám slouží všech dvanáct karlovarskejch pramenů ke zdraví a ten třináctej k dobrý náladě!“ popřál mu.

„Díky, ale já becherovku nepiju.“

„Vy jste jako náš pan prezident. Ale ten ji nepije teprve vod tý doby, co ji zprivatizoval jeho dlouholetej rival pan Šláfnberk. Ten, co ho ve volbách podpořili svou dojemnou písní členové českýho PEN klubu, ale na kterou hned nějakej anonym složil nactiutrhačnou parafrázi,“ řekl Švejk a hned ten blasfemický text falešně zanotoval:

Když mu lokaj zadek líže,

tak má kníže k lidu blíže!

„Neříkejte!“ pozvedl nesouhlasně obočí mnichovský exulant. „To jsem ještě od nikoho neslyšel. Koukám, že smějící se bestie mezi mými krajany nezklamou ani dnes.“ Naposledy mu pokynul pěstěnou rukou a vykročil k hotelu.

Švejk si řekl, že když už je ve Varech, dopřeje si u Elefanta jednu vídeňskou kávu a k ní sachr dort se šlehačkou. Slavná kavárna byla sice plná, ale když do ní vešel svým vratkým krokem o berlích, vrchní číšník, který na něm spočinul nesouhlasným pohledem, luskl prsty na mladou servírku a ta ho usadila ke stolku pro dva, u kterého seděla osamělá stará dáma.

„Dobrý den,“ pozdravil jí Švejk. „Moc se omlouvám, jestli ruším, ale já si jenom něco vypiju a sním a hned zase zmizím. Maličko uzříte mě a maličko neuzříte mě!“

„Ale to je od vás moc hezké, že mi chcete dělat společnost,“ zaradovala se stará dáma. „Mně se nemusíte obávat, já moc dobře vím, že už jsem vrásčitá bába, ke které si většinou přisedne zase jen taková stařena, jako jsem já. Pánové se stolu, u kterého sedím, vyhýbají už dobrých deset let jako čert kříži.“

„To mi hlava nebere“ zavrtěl s ní Švejk. „S dámama je to přece jak s vínem. Čím jsou starší, tím jsou lepší!“

Stará dáma se na něj podívala s viditelným podezřením: „Nejste náhodou gerontofil, že ne?“

„Nejsem,“ odpověděl Švejk s laskavým úsměvem ve tváři. „Zato jsem už taky v letech, takže dámám moc neublížím. Ale můj tatínek, dej mu pámbu lehký vodpočinutí, říkával, že se starší dámou si člověk víc užije, protože ty mladší si toho nedovedou vážit, zatímco dáma v letech si myslí, že je to naposled a dá do toho všechno!“

„Pozoruhodný pohled na věc,“ řekla Švejkova náhodná společnice u stolu. „Ale nemusím se červenat, že ne?“

„A proč byste se, madam, měla červenat?“

„Studem, milý pane, studem! Jednak za to, že už patřím mezi ty zoufalé ženy, o kterých mluvil váš pan otec, a jednak za to, že mám ostudně nízký důchod. Některé lázeňské šviháky totiž přitahují dámy, které jsou sice už dávno po přechodu, ale zato jsou finančně dobře zajištěné. A to nejen bohaté vdovy, ale i staré panny a šťastně rozvedené ženy, které mají slušnou penzi. Já bohužel nepatřím ani do té první, ani do té druhé kategorie. “

„Vám snad připadám jako lázeňský švihák?“ zeptal se Švejk.

„Ne,“ řekla dáma. „To bych nemohla tvrdit.“

„Tak vidíte. Já nejsem dokonce ani lázeňskej host. Jsem tady jenom pracovně a navíc na otočku.“

„A odkud jste, že jsem tak smělá?“

„Z Kladenska. Bydlím kousek od Prahy, v takovým bermudským trojúhelníku mezi Kladnem, Kralupama a Velvarama, kde se vod nepaměti ztrácej nejen tolary.“

„A to jste tu měl nějaké obchodní jednání?“

„To zrovna ne. Ale vezl jsem z Letiště Václava Havla do hotelu Poštovní dvůr německýho zákazníka českýho původu. Já totiž jezdím pro Ubr a u Ubru. To je taková ta společnost, u který vozíme lidi, co nám je dohodí jejich dispečink, jako spolucestující. Vlastně je to něco podobnýho jako taxi, ale není to taxi.“

„Ach ano, znám to z televize. Před časem ukazovali v televizních novinách spory mezi taxikáři a těmi, co jezdí jako vy bez taxametru.“

Švejka při té vzpomínce rozbolelo břicho. A protože mu servírka právě přinesla jeho sachr a vídeňskou kávu, řekl: „Já bych vám to hned zaplatil.“ Vytáhl ze své ledvinky peněženku a položil ji na stůl. Ale servírka s omluvným úsměvem zamumlala: „Pán vrchni,“ a zmizela. Dobrému vozíčkáři Švejkovi však ve stejnou chvíli vystřelila bolest z pravé strany dutiny břišní až pod žebra a pak dokonce až k srdci. A vzápětí se mu začal zvedat žaludek.

„Budete, madam, tý lásky a ohlídáte mi tu chvíli mou vídeň, sachr a peněženku,“ poprosil a chopil se svých francouzských holí, aby se kvapně odbelhal směrem k toaletám. Musel ovšem pořádně přidat a vzbudil tak nežádoucí pozornost několika hostů.

„Ty bláho,“ řekla jedna odbarvená blondýna mezi přechodem a důchodem. „To je jak závod Achila s želvou!“

„No jo,“ řekla ta druhá, „ale kde je ten Achiles?“

Švejk doběhl jen tak tak a trvalo mu dobrých deset minut, než se dal dohromady natolik, že se mohl zase vrátit ke svému kavárenskému stolku. Ale tam už ho čekala jen prázdná sklenice od vídeňské kávy spolu s dezertním talířkem umazaným od čokolády a dvě neuhrazené účtenky. Na té druhé byla uvedená kromě espressa také jedna becherovka, zatímco na rubu té jeho bylo krasopisně napsáno: „Děkuji Vám z celého srdce za pozvání a přeji Vám šťastný návrat domů!“

Nic víc mu po staré dámě a jeho peněžence nezbylo. Ještě štěstí, že doklady, platební kartu a nějaké ty drobné nosil ve své ledvince a pokud nemusel, tak je nevyndaval. Teď ovšem musel, protože tržba a prémie za ranní jízdu na letiště a za zdánlivě boží rito z pražské Ruzyně do Karlových Varů byly nenávratně pryč a on musel zaplatit nejen za sebe, ale i za onu milou starou dámu. Josefa Švejka sice napadlo, že by se mohl obrátit na místní policii, které by jeho společnice od Elefanta možná nebyla úplně neznámá, jenže při představě, kolik času by ho to stálo, a to nejen ihned, ale i později, si takový krok zakázal. Dovlekl se na parkoviště ke svému autu, nasedl a serpentinami klikatícími se po svazích nad říčkou Teplou vyjel z lázní na pražskou výpadovku.

„Jak jsem starej, tak jsem blbej!“ posteskl si Švejk své fotografii na kartě osoby zdravotně a tělesně postižené za čelním sklem, na které se podobal Vladimíru Vladimíroviči Putinovi natolik, že si někdy připadal jako císař Rudolf II., když uviděl v rozbitém zrcadle mladistvou tvář pekaře Matěje. „Jako bych nevěděl, že člověk nesmí věřit nikomu, ani sám sobě! Patří ti to, ty starej vole! Tomu se říká trest za blbost!“

Ale ani tvrdá sebekritika mu nepomohla. Bylo mu čím dál hůř. Cestou musel dvakrát zastavit, aby se mohl vyzvracet. Jednou u nějakého odpočívadla do křoví a jednou do příkopu hned vedle odstavného pruhu. A když konečně odbočil z rychlostní komunikace D6 na Kladno, málem za volantem zkolaboval, takže musel zastavit potřetí, aby tu bolest v břiše před cílovou rovinkou aspoň trochu rozdýchal.

Ukázka z knihy Švejkova manželská anabáze