FRANTIŠEK UHER

Básník Vilém Závada použil v kterémsi doslovu termín velká autonomní poezie. Zákonitě se jeho vyjádření vybavuje nad básnickou sbírkou Vladimíra Janovice NA KONCI PARKU (Kmen, 2021, 148 str.), svébytnou poemou vyznačující se dějovou sytostí a prozíravou kombinací postřehů a úvah.

Téměř automaticky vyvolává pozornost Janovicovo konstatování Živé volám, mrtvé oplakávám. Také účelně zařazený obehraný výrok, že opakování je matkou moudrosti, dává poemě nezpochybnitelné kořeny.

Janovic se ovšem neopakuje, jeho poezie plná moudrých vazeb se dál ubírá osobitou cestou, pevně sedí v sedle svého koně. Naši Poemu podkresluje filozoficky pojatý kontext, světlo dní kontrastuje s tmou nocí, četba vyžaduje soustředění a pozornost.

V paměti čtenářů nesporně zůstala především Janovicova Báseň o sněžné levitaci (1978, 1982), ale již jeho první sbírky dokazovaly, že na širých pláních různě pustošené české poezie zaznívá výrazný hlas, jehož evidentním kladem je schopnost potvrzovat stálou počestnost spisovatelství. A to je za všech okolností víc než dost.

Ve sbírce Plást hlíny (1975) se Janovic rázným krokem vydává do kraje rozsochatých kantorů jimž z medonosných úst / vyletovaly roje včel aby je opyloval půst. A ještě jednou ze stejné sbírky: A vypálenou krajinou / tři jezdci jedou / za jinou. Ti jezdci ujíždějí v jeho poezii stále. Jako by projížděli i na konci parku, v těsné blízkosti, za stejným cílem, za shodným poznáním a posláním.

Velice vzácní jsou básníci, kteří svou tvorbou pečlivě orají stále tutéž brázdu, aniž by střídali její směr či hloubku. Jako kdyby trvale skrývala nejedno tajemství, jehož hledání a nacházení je Vladimíru Janovicovi celoživotní touhou, odhodláním, posláním, důkazem v současnosti nikoli samozřejmého vřelého vztahu k rodní zemi, její minulosti a zčeřené přítomnosti. Básník vede promyšlený nepřetržitý dialog se čtenáři i sám se sebou, se všemi spícími zahradami nebo pronikavým řevem tryskajícím z prahor bolesti.

Sbírku doprovázejí fotografie Michaela Doubka, podtrhující linii Janovicova neustálého hledání linie horizontu a podstaty básnického naturelu.