VĚRA BERANOVÁ
Jsou osobnosti v našich kulturních dějinách, které velmi výrazně ovlivnily nejen svou dobu, ale jsou zdrojem inspirace dalším generacím. Adolf Hoffmeister (1902 – 1973) je toho naprosto jasným příkladem, a to v celé šíři svého působení. Jako spisovatel, výtvarník, kulturní pracovník, glosátor své doby, s jasnými vizemi do budoucnosti. Někteří jeho souputníci přímo nesouhlasili s jeho názory, ale vždy poukazovali na jejich jedinečnost a smysl dialogu.
V dějinách českého, v širším kontextu československého kulturního života bylo jen málo osobností, které by mohly konkurovat jak z hlediska šíře, tak především kulturně-politického významu, Adolfu Hoffmeisterovi. V něm se snoubila schopnost uvádět do života nejen své, ale i cizí myšlenky, do konkrétní kulturně-politické situace. Spoluvytvářel různé podoby levicově chápané kultury a umění, jako například proletářského umění, poetického naivismu, surrealismu, až k socialistickému realismu. Publikoval v řadě periodik, byl autorem řady kreseb, koláží.
Po návratu z emigrace v roce 1945 se angažoval obecně, společensky i politicky. Byl rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Proměny společensko-politické situace konce 60. let přivítal s potěšením. Toto pojetí korespondovalo s jeho představami o levicově chápané kultury a umění. Byl přesvědčen, že opravdová levicová kulturní politika musí respektovat a podporovat možný umělecký experiment a že právě v tom je její podstata, tedy oproti kulturní politice buržoazního státu. Po roce 1970 se situace změnila.
Adolf Hoffmeister se pohyboval na dvou březích jak umělecké tvorby, tvůrčí činnosti, na straně druhé na břehu reflexe – teorie. Jeho životní pouť je příkladem intelektuála, umělce, který i za cenu životních strastí jde za svým ideálem, konceptem, představou. Jeho knihy, kresby, koláže jsou doslova stálou inspirací všem následujícím generacím. Zanechal po sobě velmi rozsáhlé dílo.
Po roce 1945 publikoval řadu prací, jako například Tři měsíce v New Yorku, 1951, Sto let české karikatury, 1955, Pohlednice z Číny, 1956, Vyhlídka z pyramid: Cestopisná reportáž o novém mládí nejstarší kultury světa, 1957, Reportáž o kongresu pro odzbrojení a spolupráci národů ve Stockholmu od 16. do 22. července 1958, Made in Japan: Cestopisná reportáž o zemi, kde vybuchla první atomová puma, 1958, Současné čínské malířství, 1959, Pozdrav Picassovi, 1961, Pozdrav Nezvalovi, 1961, Hry z avantgardy, 1963, Mrakodrapy v pralese, 1963, Čas se nevrací! 1965, Paříž & okolí, 1967, Historie povstání jedněch proti druhým, 1968…
Řadu článků publikoval ve výborech, jako například Lety proti slunci, 1959, Podoby, 1961, Předobrazy, 1962…
Z Hoffmeisterových výtvarných prací to byly především skvělé ilustrace: Podivuhodný kouzelník, Vítězslav Nezval, úvodní esej napsal, svazek uspořádal a životopisnými a bibliografickými daty opatřil Milan Kundera 1963. První lidé na Měsíci, Herbert George Wells, 1964. Z filmografie: Stvoření světa text, půvabně namluvil Jan Werich 1957, Dýmky, 1966, Nevěsta, TV film, autor námětu, 1969, Osudy malého námořníčka, autor námětu a scénáře, výtvarník, 1970.
Kriticky se vyjadřoval, a to v každé době, k obecným a zvláště kulturně-politickým otázkám. Tak například z roku 1956 pochází text: „Dnes vedení strany od nás žádá, abychom byli samostatně myslícími občany. Není to malý požadavek. Trochu jsme odvykli. A pak, příroda je hluboce zaujata proti rovnostářství – a tak závěry, k nimž lidé dojdou, nebudou vždycky kladné ani shodné, ba nebudou vždycky správné a některé samostatné výmysly budou velmi pravděpodobně dosti pochybné.“ A. Hoffmeister, Čas se nevrací, Praha 1965, s. 268. Upozorňuje tak například na podřadnou úlohu kultury ve společnosti: „Ono se v kultuře nejlépe škrtá. Dnes nerozhoduje kulturní hlad a žízeň o přísunu knih z ciziny do našich knihkupectví, o moderních investicích v kinematografii a polygrafii, o účasti na sjezdech a o zájezdech do světa, ani o kulturní informovanosti našich jednotlivých umělců a kulturních svazů, ale úsporný klíč. Když se na kultuře šetří – připadá mi to, jako by se šetřilo na rozumu či na vzdělání.“ Výzva k diskusi je výzvou pomoci k nápravě. Tak chápeme svůj úkol. Adolf Hoffmeister, Čas se nevrací, Praha 1965, s. 267.
Slovenská překladatelka, redaktorka, spisovatelka, literární kritička Zora Jesenská (1909 – 1972), redaktorka vydavatelství Tatran, pracovala v Matici slovenské, funkcionářka Živeny. Soustředila se na překlady především ruské a sovětské klasické literatury.
Publikovala řadu statí, článků, recenzí; vyšly knižně v roce 1963 pod názvem Vyznania a šarvátky.
V roce 1968 se výrazně angažovala v rámci demokratizačního procesu. „Dnes nám nikdo nenamluví, že nahráváme reakci, když mluvíme o zlu, dnes víme, že reakci nahráváme, když o zlu mlčíme.“ (vyšlo v Plameni, šéfredaktor J. Hájek)
K významným osobnostem 60. let patřil i Miloš Jůzl, pedagog. Zabýval se obecnou problematikou estetiky s logickými přesahy do muzikologie, ale také problematikou obecně filozofickou. Na rozdíl od některých kolegů se angažoval i ve společenských otázkách. Pocházel z Nové Olešné u Jindřichova Hradce, kde se 1928 narodil. Zemřel v roce 1996 v Chřibské.
V letech 1949 – 1953 studoval na pedagogické a filozofické fakultě UK kombinaci ruština-hudební výchova. Spolupracoval v 60. letech s prof. Sychrou při řešení experimentální problematiky estetiky na katedře estetiky Filozofické fakulty UK. Jeho vědeckým východiskem byl marxistický přístup, který v intencích doby rozšiřoval a konfrontoval s fenomenologií, sémiotikou. Zabýval se také otázkami estetické výchovy.
V 60. letech publikoval například ve sborníku Sedmkrát o smyslu filozofie, 1964, dále to byla monografie Dmitrij Šostakovič, 1966, Estetické hodnocení, 1969. V těch letech také často publikoval v periodikách, jako například v Labyrintu, Estetice, Impulsu a dalších.
Marxistické přístupy konfrontoval s aktuálními nemarxistickými koncepty. Tak například v doslovu ke knize Gillo Dorflese Proměny umění z roku 1967 píše: „Rozvoj marxistické teorie umění a estetiky se nemůže odehrávat ve vzduchoprázdnu, ale právě na základě znalostí toho, co se celkově ve světovém měřítku v daném oboru řeší. To je dosti závažný důvod k tomu, aby byla tato kniha vydána.“
Slovenský a československý básník, publicista, překladatel, politik, poslanec Vojtech Mihálik (1926 – 2001) absolvoval studium obor slovenština – filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.
Po studiu pracoval jako redaktor ve vydavatelstvích Kniha, Slovenský spisovatel, Československý voják, byl také tajemníkem Svazu slovenských spisovatelů. V 60. letech se vrátil do vydavatelství Slovenský spisovatel, v roce 1968/69 jako šéfredaktor.
V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, kde přednesl zdravici Laca Novomeského.
Publikoval v periodikách, například Plamen, Rozvoj, Elán, překládal například antickou poezii (Publius Ovidius Naso), literaturu polskou (Stanislav Jerzy Lec), překládal také z italštiny, francouzštiny, angličtiny.
V roce 1968 byl stoupencem rychlé změny státoprávního uspořádání Československa. Mihálik se jako první veřejný činitel vyjádřil pro konfederativní uspořádání státu s tím, že mělo být přijato do 50. výročí vzniku Československa, tedy do října 1968. Patřil mezi konzervativní komunistické funkcionáře.
20. dubna 1968 vystoupil z redakce listu Kultúrny život, oficiálně pro nesouhlas, podle něj, s proizraelskou prezentací arabsko-izraelské války. lavním důvodem byl nesouhlas s demokratizačním procesem Pražského jara. Odmítl však invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.