FRANTIŠEK UHER
Prožíváme tristní roky, které nejsou lokální záležitostí. Jak už to s epidemiemi bývá, jejich konec nelze spolehlivě odhadnout. Jako jediné řešení se jeví absolutní proočkování, současný státní aparát však postrádá autoritu, nedokáže si poradit s naivními banálními protiargumenty. Podle dostupných pramenů sahá historie očkování do dob před naším letopočtem, výrazného rozvoje dosáhlo již v sedmnáctém století, kdy anglický lékař Edward Jenner zkoušel očkovat proti pravým neštovicím.
Někdo dává přednost vlastním ziskům před zdravím a životy lidí. I takoví skončili s covidem v nemocnicích, jakoby nechtěně potvrdili přísloví, že pravda stejně zvítězí. Praxe však ukazuje, že s pravdou je tomu spíš naopak.
Jsme zahrnování oficiálními informacemi a statistickými údaji. Zajisté je třeba oceňovat pomoc všech, kteří se aktivně podílejí na řešení problémů. To je ovšem pouze jedna strana mince. O druhé se tolik nemluví.
Opomíjeny zůstávají praktické potíže řadových občanů. Na starostlivosti parazituje soukromé podnikání, kde to často drhne, třou se o sebe dvě neohoblovaná prkna zájmů.
Zejména domácí péče o seniory se často stává obtížně řešitelným problémem, panuje byrokracie, ziskuchtivost, přepracovanost, personální nouze.
Nelze paušalizovat, křivdit snaživým a svědomitým, struktura pomoci postiženým rodinám však pokulhává.
Stojí za úvahu, jak dalece jsou důstojné různé sbírky a akce na podporu postižených jedinců nebo různých organizací. Zajisté pochvalme dárce, zda však státní pokladna či pojišťovny nešetří na nesprávných místech! Právě tady se obloukem dostáváme od životní reality do sféry umělecké.
Veronika Müllerová (vl. jm. Věra Martinková), vysokoškolská pedagožka a CSc., vydavatelka, spisovatelka a výtvarnice, vydala knihu ČAS NEVHODNÝ K RADOVÁNÍ (Alfa-Omega, 2021, 56 str.) – a povězme rovnou, že jde o příběh, v jehož podtitulu by mohlo stát podle skutečných událostí.
Příběh pochmurný, potemnělý a znepokojující, příběh o nemoci a stáří, o nesmírně obětavosti, zdolávání překážek, ale také o lidské malosti, lhostejnosti, cynismu, hrubé zištnosti.
Děj se z větší části odehrává na pandemickém pozadí, v čase nevhodném k radování, jak čteme v názvu. Okrajově zajiskří soucit, spřízněnost, morální podpora, symbolické laskavé ohlédnutí jako důkaz, že dobří lidé ještě nevymřeli.
Čtenář se snadno domyslí, že dějištěm líčených událostí je metropole a bezprostřední okolí. Několik největších měst se patrně vyznačuje specifickými klady i zápory. Kdo žije na venkově, je při čtení jako zasažený jedovatým šípem, jeho zkušenosti se zdravotnickými i sociálními institucemi jsou většinou odlišné, kladnější. Snad proto, že v menších lokalitách máme k sobě blíže, negativní jevy snadněji prosáknou na veřejnost. Samozřejmě záleží na individuálních poznatcích. Zase platí, že nelze paušalizovat.
Zmíněná kniha ukazuje, že péče společnosti o postižené a potřebné není tak funkční, jak je někdy uváděno.
Autorčin relativně strohý styl vyprávění, patrně záměrně zbavený všeho balastu, podává svědectví o jednání záporných postav, o kamenech úrazů za špinavou strukturální oponou. Slýcháme mnohá laciná či zcela falešná vyprávění o přednostech a perspektivách současné společnosti.
Skutečnost je nejednou protikladná, připomíná popel a prach vířený na spáleništi, kde se nedostává obecná úcty k člověku a hamižností ovlivňovaná kategorizace rozvírá nůžky mezi vrcholky a podzámčím.
Jenom ojediněle dokáže umělecké dílo otevřít výhled na reálnou linku obzoru a odhalit červivá jádra tak precizně, jak se to zdařilo Martinkové. Zralých oříšků je stále málo, počet potřebných Popelek narůstá.
Řešení je složitou, zatím asi jen okrajově řešitelnou záležitostí. Nedostatky spočívají především v pokřiveném morálním charakteru společnosti. Mnohým je hanebným krédem werichovské pohádkové já první…
K tomu poznání dospěje, kdo otevře Čas nevhodný k radování. Radovat se vskutku nebude, temná linie obzoru je nepřehlédnutelná. Něco takového možná ani nebylo autorčiným záměrem, jenom se potřebovala podělit o tristní zkušenosti.
Vzácně se setkáváme s díly, která dovedou i zaslepeným otevřít oči. Měla by také otvírat ústa. Především ta kompetentní, neboť – řečeno se Shakespearem, je něco shnilého ve státě… V tomto ohledu se rozhodně nejedná o stát dánský.