VLADIMÍR KOLÁR
17. července 1936 vypuklo ve španělském Maroku povstání koloniálních armádních důstojníků proti zákonné španělské vládě vzešlé ze svobodných demokratických voleb. Už následujícího dne se vzpoura rozšířila na území Španělska. Vypukly nelítostné boje mezi republikány a frankisty (podle generála Franka, který se po smrti vůdce puče Sanjurja při letecké nehodě dne 20. 7. 1936 stal novým „caudillem“ vzbouřenců).
Krvavá občanská válka trvající tři roky měla na svědomí statisíce mrtvých, převážně z řad přívrženců republiky, ale i etnických menšin, kteří se stali obětí bojů, fašistických vražd, bombardování či hladu, ale též masových poprav po vítězství falangistů.
Už 19. srpna byl fašisty zavražděn tehdy nejuznávanější španělský básník a dramatik Federico García Lorca, který krátce před vypuknutím občanské války přijel na prázdniny ke své rodině do Granady. Jeho švagr, přívrženec republikánů, byl starostou města a stal se tak jednou z prvních obětí frankistů. García Lorca našel útočiště u přítele básníka v nedalekém Víznaru, ale byl zde vypátrán a po třech dnech věznění a krutých výslechů zavražděn. Místo, o němž se předpokládalo, že zde byl spolu s dalšími oběťmi teroru – učitelem a dvěma toreadory – pohřben, je přímo poseto masovými hroby, snad proto Lorcovo tělo nebylo dodnes identifikováno.
Podle názoru některých španělských badatelů, kteří se opírají o nové důkazy, byl mezi členy vražedného komanda farmář a statkář, bojovník pravicové Strany lidové akce Antonio Benavides Peña, který se veřejně chlubil dvěma svými střelami do umělcovy hlavy. Dalšími strůjci vraždy byli dva statkáři, přátelé jisté Frasquity Alby z Valderrubia, jejíž dům sousedil s domem básníkovy tety, kterou Lorca často navštěvoval. Jejich vnitřní dvory spojovala společná studna.
Právě u ní citlivý umělec leccos zaslechl a vytvořil si tak v hlavě obraz poměrů v sousedčině rodině, byť lze mluvit jen o silné inspiraci, nikoli o zrcadlovém odrazu skutečnosti. Tak vzniklo drama Dům Bernardy Alby.
Badatelé odhalili, že bratranec Antonia Benavidese José Benavides (tedy Pepe el Romano v Lorcově hře) i statkářka Alba v té době už věděli, že hru Federico García Lorca před dvěma měsíci dokončil a využil v ní některých reálií z jejich života, což sám prozradil v tisku. Vyvolalo to v nich hněv a pobouření.
Toto vše jsem si vybavil při návštěvě představení Dům Bernardy Alby v pražském Divadle na Vinohradech. Lorcovo drama, na českých scénách dost často uváděné, tentokrát v režii Juraje Deáka, zůstalo věrné autorově předloze, která chtěla nabídnout autentický obraz prastarých tradic a zvyklostí andaluské vesnice, formovaných pod velkým vlivem nezpochybnitelných církevních dogmat.
Dona Alba po smrti svého muže uzavře podle nepsaného rodového zákona svých pět svých dcer na osm let do stěn svého domu smutku a téměř jim znemožní kontakt s vnějším světem. Mladé ženy, které touží prožít lásku a plně projevit svou ženskost, těší se na manžela a na děti, krotí Bernarda velice drsnými metodami, které se nevyhýbají ani fyzickému násilí. Matka se snaží najít partnera alespoň pro nejstarší, devětatřicetiletou Angustias, který však musí být z jí rovných poměrů.
Takovým mužem je ve vsi jen Pepe el Romano ze statkářské rodiny. Ten se na jevišti nikdy neobjeví, ale jsou do něho zamilovány všechny sestry, které ho vnímají jako místního pětadvacetiletého krasavce hodného jejich touhy. Ten však jde po majetku a penězích, které po otci zůstaly jen té nejstarší dceři, jiskra ale přeskočí mezi ním a nejmladší Adelou. Nešťastná Martirio, která též miluje Pepeho, ale pro tělesný handicap je bez šance, tento tajný vztah matce vyzradí.
Následuje nezbytná tragédie, která krutě postihne všechny zúčastněné.
Na jevišti se důsledně pohybují jen herečky. Hlavní roli profesionálně zvládá Tereza Bebarová, která umí předvést neústupnou tvrdost a rozhodnost, jen někdy nechá svou „temnou“ postavu vydechnout i drobné projevy lidskosti.
Pojítkem mezi ní a dcerami je služka Poncia, která představuje díky Regině Rázlové dokonalou studii lidské povahy, jež je deformována nezpochybňovanou služebností a zároveň důvěrným vztahem k Bernardě a stejně ambivalentním vztahem k jejím dcerám, které zná od malička. Uplatňuje k nim lásku i tvrdost, jak jí velí její postavení i vlastní přísná zbožnost. Rázlová je silně zaujatá svou rolí, ale je viditelně i nad ní svými ironizujícími postřehy a dokonalými mimickými gesty.
I ostatní herečky, třeba Andrea Elsnerová v roli Angustias či Jana Kotrbatá jako Adela, přesně vystihují rysy svých hrdinek, svou snahu po naplnění ženského údělu, svou touhu po svobodném životě, po překonání nelidských kompromisů, se kterými jsou nuceny žít.
Velmi silná je i postava Marie Josefy, Bernardiny matky, skvěle zahraná Ludmilou Molínovou, která volí ojedinělou cestu útěku z tyranie ke svobodě formou šílenství, ať už předstíraného, nebo skutečného.
Skvělým nápadem, který provázel celé představení a podílel se na jeho neobyčejné atmosféře, bylo přizvání hudební skupiny RAZAM (Iva Marešová, Michael Vašíček, Radek Doležal), kterou doplnil íránský hudebník a zpěvák Shahab Tolouie. Flamenco a španělské písně roztančily i jeviště a zdynamizovaly herecké výkony.
Vladimír Kolár, člen UČS a stálý spolupracovník LUKu, oslavil 22. 6. své 75. narozeniny